Nastala éra Mažňáků?
Rozhovor s Vlastislavem Tomanem (1929), publicistou, spisovatelem a dlouholetým šéfredaktorem oblíbeného časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců a propagátorem komiksu. Řeč přijde i na spolupráci s legendárním spisovatelem Jaroslavem Foglarem.
Publicista a spisovatel Vlastislav Toman patří bezesporu k nejzajímavějším osobnostem české literární, komiksové i časopisecké scény. Proslul jako autor komiksů, z nichž cyklus ze Žluté planety se stal kultovní záležitostí. Je však také úspěšný spisovatel-povídkář, který stále píše a o jehož tvorbu je stále zájem. V loňském roce mu dokonce vyšly tři knížky: Příchod bohů, Strážci a Zlatá kniha komiksů VT 2 – Příběhy psané střelným prachem. Vlastislav Toman je nerozlučně spjat s časopisem ABC mladých techniků a přírodovědců, u jehož zrodu stál a 35 let mu šéfoval. Spolupracoval mj. také s Jaroslavem Foglarem, který v redakci několik let působil. Časopis ABC přečkal těžké časy i otřesy politických režimů, a dokonce oslavil šedesátiny, a tak využívám této příležitosti, abych jeho dlouholetého šéfredaktora vyzpovídala.
Časopis ABC mladých techniků a přírodovědců si loni připomněl šedesáté výročí svého vzniku. Představuje u nás fenomén, který nemá obdoby. Co myslíte, žije ještě dnes v povědomí veřejnosti?
Řekl bych, že žije ve dvou rovinách. V jedné najdeme bývalé čtenáře, dnes už některé i seniorského věku, kteří na ábíčko vzpomínají jako na nejlepšího kamaráda svého dětství. Potkávám je takřka na každém kroku, dokonce i v nejrůznějších sférách. V té druhé rovině už jsou noví čtenáři dnešního ABC. Jejich názory časopis publikuje na svých stránkách tištěných i elektronických. Také oni časopis hodnotí jako ten nejlepší.
V knížce Můj život s ABC – ábíčkem uvádíte neuvěřitelné množství faktografických informací. To si opravdu všechno pamatujete, nebo vám někdo se sepisováním pamětí pomáhal?
Na takovou otázku už jsem párkrát v rozhovorech odpovídal. Při psaní jsem tehdy byl obklopen svázanými ročníky časopisu, fotografiemi, kresbami, výstřižky a jinými archiváliemi. Hlavním zdrojem však přece jen byla má paměť. Té už dnes pomáhá i paměť mého počítače – to na okraj. Samozřejmě, že tu a tam jsem si ověřoval dotazem některé události či změny u bývalých kolegů.
Než jste zakotvil v redakci ABC, plul jste v úplně jiných vodách. Jestli se nemýlím, původně jste se měl stát konstruktérem. Dokonce jste vystudoval elektrotechnickou průmyslovku a chvíli jste v tomto oboru i pracoval. Láska k technice bývá u chlapců považována za přirozenou, ale přesto se zeptám – co ji způsobilo? Měl jste v rodině nějaký vzor, nebo ten impulz přišel odjinud?
Za to studium na vyšší průmyslové škole elektrotechnické v Plzni mohla především četba vědeckofantastické literatury. Zejména verneovky a romány českého spisovatele J. M. Trosky, kde hlavním zdrojem a impulzem takřka všeho dění byla elektřina. Připojte k tomu trochu kutilství a modelaření. V rodině jsem byl jediný, kdo studoval technický obor. Zato oba starší bratři se věnovali, mimo jiné, literární a umělecké tvorbě.
Když už jsme u té inspirace, asi bych neměla vynechat vaši rodnou Plzeň. Kdyby nebylo génia loci tohoto města a jeho některých částí jako Slovany, Petrohrad či Chvojkovy lomy, pak by možná nevznikl ani oblíbený komiks Strážci. Vlastně i Příběhy psané střelným prachem, za jejichž zrodem stojí osudová návštěva Západočeského muzea v Plzni, by mohly mít podobný osud…
Máte pravdu. I když má klukovská léta probíhala za války, tedy i za okupace, ty prožitky a vzpomínky tu své sehrály. Před nedávnem jsem měl besedu s žáky 13. ZŠ Habrmannova, právě v Plzni na Slovanech. Po dohodě s paní učitelkou Schambergerovou jsem dopředu vybral místa a epizody z komiksu Strážci a žáci je měli určit nebo najít v dnešní městské části. Doplnili to i videozáběry nebo fotkami. Bylo to moc zajímavé!
A obdobně tomu je i s Příběhy psanými střelným prachem. Nebýt (asi) toho, že jsme jako kluci do muzea zašli, a já byl nadšen starými palnými zbraněmi, tyhle příběhy bych nenapsal. Dokonce se k nim chci ještě vracet, protože stále je co objevovat a poznávat.
Jste Plzeňák dlouhodobě žijící v Praze. Vracíte se rád do rodného města? Navštěvujete oblíbená místa z dětství? Asi se už hodně změnilo, že? Možná jsou už některá ztracená v nenávratnu. Nepadá na vás z toho smutek, nostalgie? Nebo to berete jako přirozený řád světa a máte radost, že se město vyvíjí?
Ano, říkají to o mně, jak v Plzni, tak v Praze. Jsem i členem Střediska západočeských spisovatelů (SZS). Mívám tu besedy na školách, stále se setkávám s kolegy-studenty z průmyslovky a příbuznými z rodiny svého bratra. Město se pochopitelně změnilo, rozšířilo se a mimo jiné zabralo i vámi zmíněná místa z komiksu Strážci (prérie, Chvojkovy lomy aj.). Některé ulice změnily názvy (i několikrát!). Jako ta moje rodná (Táborská = Haufova = Farského). Ale pořád je to moje rodné město.
Bylo těžké si zvyknout na Prahu? Nebo vás prostě polapil vír velkoměsta?
Zpočátku jsem si v Praze připadal jako trosečník. Kromě bratra Boži a jeho ženy a několika našich příbuzných jsem tu nikoho neznal. Po Praze jsem chodil málem s kompasem a mapou. Nyní už přes čtyřicet let bydlím na sídlišti Ďáblice a za panelákem mám Ďáblický háj. Trochu to připomíná dobu po válce, kdy jsme v Plzni bydleli na Slovanech u lesoparku Homolka.
Měl jste možnost potkávat se s významnými osobnostmi té doby?
Dá se říci, že ano! Od roku 1953, kdy jsem do Prahy přišel, by to však vydalo na samostatné povídání. Padla by jak jména politiků, tak spisovatelů či básníků, herců a zpěváků, vědců a profesionálů...
Být za bývalé éry šéfredaktorem předního dětského časopisu asi nebylo zas tak jednoduché, nemám pravdu? Kolikrát jste musel číslo vydupat doslova z popela. Aby mohl časopis vycházet, musel jste zajistit tiskařské stroje, dostatek papíru, distribuci. A samozřejmě dělat „úlitby“ tehdejšímu režimu, takže ze Strážců byli pionýři, ze čtenářských klubů raketové posádky…
Je to – bylo nebylo – jako v pohádce. Hlavně že se povedlo! Nebyl jsem na to sám a kromě lidí z redakce se spolu s námi podílelo na tvorbě časopisu a všech jeho aktivitách na desítky lidí. Někteří jen krátce, jiní po dlouhá léta. V mé knize Můj život s ABC – ábíčkem je několik stránek jmenného rejstříku. A dodnes zjišťuji, že tam ten či onen člověk chybí...
A přesto jste z ABC udělal časopis, který nám záviděli i za železnou oponou. Překvapilo mě, kolik měla redakce kontaktů se zahraničím. Možná právě díky tomu byl časopis schopen přinášet celou řadu zajímavých informací z oblasti vědy a techniky, které nebyly nikde jinde k mání...
I když jsme měli kontakty především z tzv. socialistických zemí, byly šance setkat se s kolegy z „druhé strany“. Tehdejší svaz novinářů k nám několikrát poslal delegace ze zahraničí, které se zajímaly o dětský tisk – třeba z Egypta. Zúčastnil jsem se však i několika mezinárodních konferencí, kde rovněž byli kolegové ze Západu. Největším zdrojem informací však byli naši odborní spolupracovníci, třeba z Akademie věd a výzkumáků, ale i dalších oborů. A pak samozřejmě zahraniční časopisy, které si redakce mohla objednat.
V redakci ABC se vystřídala spousta redaktorů a autorů. Potkal jste se také s Jaroslavem Foglarem a nějakou dobu jste s ním i spolupracoval. To už jste byl šéfredaktorem ABC, když vám v roce 1962 zaklepal na dveře a nabídl své služby. Z této doby vznikl komiks Kulišáci, protože Rychlé šípy nemohly vycházet. Označil byste svůj vztah s Foglarem za přátelství, nebo zůstal čistě pracovní?
Spíš bych to formuloval jako vztah staršího a mladšího kolegy. Jeho svět však byl jiný, leckdy až – řekl bych – příliš snový, nereálný. Nevím, jak na něho působilo to, že „ten kluk z Plzně“ je najednou šéfredaktorem úspěšného časopisu a on se u něho uchází o spolupráci. Přesto jsme pak spolu často a hodně hovořili, a to nás sblížilo – zase bych řekl – jako kolegy. Nemohu si však odpustit poznámku: Snad nikdy a nikde ve svých vzpomínkách nenapsal ani neřekl, že to byl časopis ABC, který mu v roce 1962 znovu otevřel cestu k publikování! Po létech zákazu nezákazu.
Považoval jste Jaroslava Foglara za svého učitele? A překonal žák svého mistra, posunul to, co se naučil, dál? Mám na mysli třeba Strážce, kteří byli mylně vnímáni jen jako jistá varianta na Rychlé šípy, přestože bylo zřejmé, že cílily na děti o jednu generaci mladší.
Platí to, co jsem napsal ve svých vzpomínkách: Dobrý žák svého učitele jen nenapodobuje, ale dovádí to, co se naučil, dál! Ano, proto jsem i Strážce posunul o tu generaci do reálného světa let šedesátých, a pak ještě dál.
Čím si vysvětlujete Foglarovu nechuť zapojit do klubové činnosti i dívky? Proč vám něco takového problém nečinilo (vzpomeňme na legendární Vlaštovky)?
On od klukovských let žil ve skautském chlapeckém kolektivu. Jeho svět byl jiný než můj. Já byl odjakživa ve společnosti smíšené. Pro mne byly holky, tedy děvčata, parťačky v dobrém i zlém. Míněno kamarádství, hry nebo občasné střety a rivalství. Všimněte si nejen Vlaštovek v mé literární tvorbě! Dívky i ženy jsou téměř všude.
O Foglarovi mluvíte stále pozitivně, byť se k té krátké éře, kdy spolupracoval s ABC, sám moc nehlásil. Stále upozorňujete na jeho odkaz. Ještě v roce 1990 vyšel jako „déčková“ příloha ABC papírový ježek v kleci. Ve sborníku Fenomén Foglar, který vydala Prázdninová škola Lipnice, končíte svůj příspěvek slovy, že „Foglarova éra pomalu, ale jistě patří minulosti“ a že pro 21. století potřebujeme jiného Foglara, hledat ho však budeme těžko. Co když je to jinak? Prostě nastala éra Mažňáků…
Myslím, že kluci a děvčata potřebují své hrdiny. Nejen ty jednoznačné klaďasy z foglarovek, kterým už dnešní generace moc nerozumí. Nejsem si jist, zda v té dnešní záplavě televizních, filmových a herních hrdinů nějakého (českého) najdeme. Požadavky jsou jaksi jiné, nejednoznačné, ale základní principy stejné – zato podání bude asi jiné. Kdysi stačil časopis, kniha, osobní příklad...
V roce 1992 jste po 35 letech zapíchl redaktorské žezlo a z časopisu ABC odešel. Spolupracujete ale dál, zejména po nástupu Zdeňka Ležáka do čela redakce, kdy se časopis vrátil ke svému původnímu zaměření. Přesto, každé dítě jednou vyroste a musí se vydat vlastní cestou. Časopis ABC musí hledat nové způsoby, jak oslovit současnou generaci dětí. Není to ale lehký úkol, viďte?
To je přirozené! Trochu se opakuje situace, za jaké jsem si já kdysi povídal s Foglarem o tom, jak dělali Mladého hlasatele nebo Vpřed. Probíráme například některé naše dřívější aktivity, možnosti a nápady, jež by se daly uplatnit v nových podmínkách. My jsme samozřejmě neměli webové stránky, kde jsou i videoreportáže, archiv vystřihovánek nebo komiksů, je tu možnost aktuálních zpráv a další užitečný obsah.
Myslíte, že by ještě dnes mohly fungovat čtenářské kluby? Jistě měly svůj půvab, nejen ty původní foglarovské za časů Mladého hlasatele, ale i ty ještě v době nedávno minulé. Čtenářské kluby organizoval nejen časopis ABC, ale i Sedmička, Ohníček i Pionýr. Nyní však potřeba organizovat se již není tak silná. Má smysl se k něčemu takovému vracet?
Právě to souvisí s předchozí otázkou! Jak nadchnout děti pro jakési společné aktivity, jak propojit jejich zájmy a zvednout je třeba od počítačů a mobilů k jiné činnosti. Koneckonců jsou to pořád kluci a holky, kteří někde v sobě tu soutěživost, ale i společné zájmy mají vrozené. Proč například jsou některé děti ve skautu či pionýru nebo i v jiných zájmových spolcích?
Kdybyste se měl ohlédnout za celou historií časopisu ABC, co ze všech těch „déček“ a dalších doprovodných aktivit (minikáry, vlastní knižní edice, kino, čtenářské srazy) považujete za největší srdeční záležitost? A naopak, je něco, čeho litujete?
Největší srdeční záležitostí je a zůstává ábíčko! Na ně nebo k němu se váže vše ostatní. Najdou se světaznalí lidé, kteří říkali – a říkají, že něco takového nikde ve světě nenašli, neviděli! Litovat je zbytečné. Těší mě, že se nám podařilo udělat časopis, jaký tu předtím nikdy nebyl, a ani nebyl a není dodnes ve světě.
Děkuji za rozhovor.
Vlastislav Toman
Narodil se 17. července 1929 v Plzni. Vystudoval střední průmyslovou školu elektrotechnickou a krátce pracoval jako konstruktér v plzeňské Škodovce. Nejprve působil externě v Mladé frontě a v kulturní rubrice Rudé zástavy, v roce 1957 se stal redaktorem nově založeného časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců. O dva roky později byl jmenován šéfredaktorem a v této funkci vydržel až do roku 1992, kdy odešel do důchodu. Průběžně publikoval sci-fi povídky a komiksy, dočkal se však i jejich souborných vydání: Příběhy psané střelným prachem (1988), Třetí výprava (2008), Příchod bohů (1966, 2016), Velká kniha komiksů ABC 1–4 (2001–2003), Zlatá kniha komiksů Vlastislava Tomana (2013), Strážci (2016) aj. Vydal také dva romány (Objevení Sluneční země, 1976, Trampoty s kapitánem, 1980–81) jako samostatné přílohy časopisu ABC. V roce 2007 mu vyšla vzpomínková kniha Můj život s ABC – abíčkem. Stále píše povídky a scénáře ke komiksům, spolupracuje s časopisem ABC, je aktivní ve Středisku západočeských spisovatelů a přispěl ke vzniku časopisu Svět komiksů.