Myšlenky pro budoucnost: 1. část – Příroda a smysl jejího bytí
Lidstvo potřebuje zaujmout nový postoj k přírodě, aby dokázalo předejít destruktivním následkům své vlastní činnosti a současně hlouběji pochopilo smysl existence přírody i Země jakožto vyššího celku. Přinášíme první ze série základních textů k novému uchopení vztahu mezi přírodou a člověkem.
Pro pochopení a řešení dnešní ekologické krize potřebujeme nové, evolučně ontologické pochopení přírody. Její pojem nebyl už v antice uspokojivě definován a v novověku se téměř rozplynul v důležitějším fyzikálním pojmu hmoty. Příroda však není ani pouhou hmotou, ani nezničitelnou kosmickou energií. Také v pozemských podmínkách nejde o složeninu z neživé a živé části, jíž by byl člověk nadřazen. Zahrnuje člověka, zůstává globální spontánně tvořivou aktivitou, vzácným evolučním výtvorem, dynamickou rovnováhou neživých a živých struktur. Je jediným možným domovem člověka a lidské kultury.
Pozemské přírodě, chceme-li překonat ekologickou krizi, musíme proto navrátit to, co jí bylo novověkou vědou neprávem odňato: hodnotu, tvořivost, paměť, subjektivitu. I když Země není důvodem existence vesmíru a ani cílem jeho divergentní (rozbíhavé) evoluce, musíme uznat její jedinečnost. Jedinečnost danou nikoli její polohou v kosmickém prostoru, ale něčím, co filosofie i vědy přehlížely: dosaženou úrovní přirozeného vývoje života, jehož dočasným prvkem je také člověk jako biologický druh. Příroda totiž nemá jen zdánlivé „dějiny v prostoru“, jak to kdysi formuloval velký teoretik vývoje G. W. F. Hegel, ale má i skutečné nevratné dějiny v čase.
Současné syntetické přírodní vědy ukazují, že kreativní vesmír je výsledkem střetu dvou protikladných procesů: na jedné straně je formován procesem spontánní samoorganizace vesmírné aktivity, a na druhé straně je utvářen protisměrným hérakleitovským tokem této aktivity po pomyslném termodynamickém spádu (směrem k maximální entropii a tepelné smrti). Protože tato aktivita dosud čerpá mohutnou energii velkého třesku, spontánní tvořivost vesmíru vítězí nad entropií. Dnešní struktura vesmíru vznikala ovšem postupně, zvláštní „krystalizací“ aktivity velkého třesku: horké, koncentrované a původně nerozdělené na látku a záření. Vznikala v průběhu asi třinácti miliard let, které nás dělí od singularity.
S vesmírným vývojem souvisí i vývoj Země, protože chemické prvky, z nichž je složena, vznikaly v nitru zaniklých hvězd první generace. Právě proto je Země jen asi 4,6 miliard let stará. Bezprostředně a nerozlučitelně souvisí však její vývoj s existencí vysoce stabilního energetického zdroje života, jímž je termojaderný reaktor – naše Slunce. Biosféra je totiž přirozeným pokračováním abiotické evoluce Země, rozvíjí se spolu s ní, protože každý živý systém musí své chemické prvky, z nichž je postaven, opět vrátit planetě. Život na Zemi se samovolně vyvíjel od svých prvních forem (bakteriálních) až po současnou úroveň rozvoje – až po vznik člověka a čtvrtohorní biosféru.
Pozemský život je vlastně dlouhodobým experimentem vesmírné evoluce probíhajícím v laboratoři s názvem Země. Proto je paradoxní, že v necelé polovině doby trvání tohoto pokusu naše mladá technická civilizace tak vážně zasahuje do jeho průběhu: ničí jeho vysoce komplexní produkty, narušuje integritu planetárního ekosystému.
Nádherný, obdivuhodně uspořádaný a jemně dynamicky vyvažovaný systém života na Zemi by neměl být dále poškozován minimálně ze dvou důvodů: Za prvé proto, že kultura jako výtvor a prostředek expanze jednoho biologického druhu přírodní struktury nevytvořila, neumí je ani plně pochopit, ani konstrukčně zlepšit. Za druhé proto, že kultura existenčně závisí na biosféře, že jen prostřednictvím člověka se může dočasně rozvíjet na její úkor. Pouze biosféra jako celek je patrně nejmenším relativně autonomním systémem schopným dlouhodobého vzestupného vývoje v čase. Všechny její subsystémy, jedinci, populace, biocenózy i kultura jsou dočasné a nesamostatné, závislé na prosperitě biotického celku.
Protože primárním energetickým zdrojem existence, reprodukce i rozvoje živých systémů bylo od jisté doby sluneční záření, narůstala jejich organizační a funkční složitost postupně, díky dostatečně dlouhé expozici Země slunečnímu svitu. Narůstala tempem, které patrně nemohlo být vyšší, neboť na jedné straně souviselo s omezeným příkonem zářivé sluneční energie, a na druhé straně s tempem přirozeného zániku a rozpadu živých systémů.
Dnešní živé organismy jsou proto důležitým zápisem – řečeno Bergsonovými slovy, „protokolní knihou“ – vývoje celé biosféry. Jako otevřené systémy s vnitřní informací jsou nepřímým i přímým záznamem spontánní konstitutivní funkce evolučních podmínek a času. Čas a podmínky se totiž nejen zpředmětnily, ale také informačně zapsaly v jejich specifických strukturách (také tkáňové buňky člověka obsahují část rozptýlené paměti biosféry). Evoluční hodnota živých organismů je proto přímo úměrná neopakovatelnosti vývojových podmínek a délce proběhnutého času. Tato nevyjádřitelná hodnota úzce souvisí s tím, že vznikaly samovolně, v podmínkách, které již neexistují, a že je už nikdy, pokud je zničíme, ani kulturní, ani přirozená evoluce nevytvoří znovu.
Pokračování příště