Dimenze veřejnoprávnosti
V době, kdy se doplňují noví členové do mediálních rad, televizní i rozhlasové, je dobré diskutovat o povaze a smyslu veřejnoprávních médií, protože obraz současné situace není v tomto ohledu příliš uspokojivý – zrcadlí spíše určitou nejednotnost a nedůslednost. A přitom je společenská role těchto médií velmi důležitá a nezastupitelná.
Nedávno zveřejněný rozhovor s jedním z uchazečů o členství v Radě Českého rozhlasu ukázal, kam až může myšlení o úloze veřejnoprávních médiích dojít. Onen nominant obdivuje Parlamentní listy, různé alternativní weby s nejasnou vlastnickou a redakční strukturou a shazuje práci dosavadních profesionálních rozhlasových redaktorů jako zastaralý přežitek. Podle něj „novinářem je dnes každý“ a veřejnoprávní médium by mělo poskytovat lidem podobný prostor jako Parlamentní listy, aby si mohli „vylít srdce“.
On sám, stejně jako někteří další kandidáti, je příkladem podivnosti mechanismu nominací, za nimiž stojí různé, mnohdy z hlediska veřejné relevance či vztahu k médiím, obskurní spolky. Ano, nakonec sice členy do rady volí Poslanecká sněmovna po slyšení uchazečů, ale nevíme, nakolik jsou tyto věci předjednány – právě s ohledem na onu obskurnost. Koneckonců i ve výše zmíněném rozhovoru dotazovaný adept bezostyšně přiznává, jak se jednou v minulosti nechal nominovat od Unie bezpečnostních složek, jejíhož bývalého předsedu „ukecal v hospodě“.
Přehled aktuálních kandidátů (jedná se nyní o celkem 44 uchazečů, přičemž ve hře jsou tři místa do Rady ČRo a tři do Rady ČT) a stručný nástin jejich pohledů na problematiku veřejnoprávních médií lze nalézt na webu Česká média. Ukazuje se tu, jak pestrá je to společnost a jak rozdílná jsou jednotlivá východiska, přičemž ale není tak úplně jasné, zda-li vůbec panuje nějaká principiálnější shoda nad tím, jak by měla veřejnoprávní instituce fungovat a jaké jsou vůbec její nosné principy. Jednomu jde o "vyváženost", jiný hájí zájmy menšin, další zase zastupuje „většinu“…
Ta roztříštěnost mne přivedla k záměru pokusit se načrtnout aspoň obecně to, jaké parametry by měly charakterizovat práci veřejnoprávního média, či jinými slovy média veřejné služby. Vycházím nikoli z teoretických prací o pojmu veřejnoprávnost a veřejná služba, ale z praktické zkušenosti a z reflexe svébytné pozice veřejnoprávního média ve srovnání s médiem komerčním nebo jednoduše médiem financovaným nikoli z prostředků poskytovaných veřejností. Možná budou znít některé teze překvapivě v době, kdy se mluví o potřebě nalézt nové atraktivní způsoby, jak veřejnoprávní médium přiblížit posluchačům, jak je reformovat, aby obstálo v "konkurenci na mediálním trhu". Moje výchozí teze však je, že veřejnoprávní médium by obecně nemělo dělat žádné "rychlé pohyby", ale místo toho se důsledně stále zamýšlet na principy, které jej definují a ty v měnících se podmínkách obnovovat a prohlubovat jejich formulaci a výstupy. Úvahy o fungování veřejnoprávní instituce by neměly jednoduše přistupovat na komerčně-manažersko-marketingový diskurs, dokonce si myslím, že by měly být svým způsobem jeho opakem. Stabilita veřejnoprávní instituce je dána důsledností (nikoli rigiditou) v myšlení o jejím poslání a principech.
Důvěryhodnost na prvním místě
Když jsem se před několika lety zúčastnil rozhlasové konference, kde se před nástupem ředitele Duhana probíraly problémové okruhy před reformou veřejnoprávního rozhlasu, vystoupil tam jako externí řečník sociolog Ivan Gabal s tématem, jak je (nebo by měl být) vnímán veřejnoprávní rozhlas. V paměti mi pevně utkvěla jedna jeho myšlenka, kterou se pokusím parafrázovat: „Když se snažím formulovat, co se mi vybaví při vyřknutí slova veřejnoprávní rozhlas, je to důvěra a solidnost.“ – Uvědomil jsem si, že to se mnou vnitřně velmi rezonuje a že jsem totéž cítil v terénu při častém kontaktu s posluchači brněnského rozhlasu. Pro naše příznivce, z drtivé většiny dlouholeté, jsme byli vždy institucí, které věřili, že mluví pravdu, že je garantem určitých kulturních hodnot, určitého vzdělání a že se upřímně zajímá o lidi. Ne – s jistou dávkou profesního cynismu – jako o pragmaticky využitelné „klienty“ či „zákazníky“, ale jako o bytosti s jejich příběhy a starostmi, kterým rozhlas vytváří prostředí pro reflexi, potěchu, pomoc.
Myslím, že to je jeden z podstatných rysů veřejnoprávnosti. Avšak nikoli ve zjednodušeném výkladu: Vy jste pro nás důležití, a tak budeme vycházet vstříc vašim přáním, jakkoli dětinským, protože přeci vám sloužíme! Náš posluchač, náš pán. A budeme dramaturgii vysílání upravovat podle statistických průzkumů, protože ty vypovídají o vašich potřebách... Jenže zde vznikají pochyby už v zacílení i relevanci takových průzkumů. Do jaké míry skutečně odrážejí realitu a dynamickou potenci pro další rozvoj? Není to příliš mechanistický přístup? – Smysluplnost veřejnoprávního média má spočívat především v sebevědomí a ve vědomí kompetence, kterou má a díky níž může být svým posluchačům pevným majákem v moři nejistot, proměn a roztříštěných informací. A kromě toho i aktivním činitelem, který jim pomůže překročit životní stereotypy a rozšiřovat obzory. Mít pro tuto činnost jako určující směrnice statistiky poslechovosti a cílových skupin je sporné. To je spíše komerční přístup. Důvěryhodnost se nebuduje "dle potřeb". Důvěryhodnost buď je nebo není a záleží tu především na vnitřním étosu redaktora. Důsledná a dlouhodobá práce s lidmi, kteří vytvářejí program, omezení jejich fluktuace, nastolení pocitu bezpečí a jasných pravidel práce, to vše je základem nastolení důvěryhodnosti v obsahu vysílání a také důvěryhodnosti instituce v očích veřejnosti. Změny, reformy, restrukturalizace ji podkopávají. A těch se událo v rozhlase za poslední roky dost.
Na jednom semináři o způsobech rešeršování mne zaujal postřeh přednášejícího (externisty z nějaké knihovnické instituce), že jedním z nejspolehlivějších zdrojů informací je zpravodajský rozhlasový web. To je dobrá zpráva, protože rychlé a především důvěryhodné zpravodajství by mělo být jednou z nejcennějších deviz veřejnoprávního rozhlasu.
Konzervativnost, tradice a kontinuita
Komerční stanice musí hledat všemožné způsoby, jak přitáhnout a zabavit lidi. Zde platí „účel světí prostředky“ a nikdo se tomu nemůže divit. Naproti tomu veřejnoprávní rozhlas by měl být v přímé opozici ke komerčním trendům. Měl by udržovat řečovou kulturu, povědomí o etických a estetických hodnotách, nepodléhat láci a efektu – ať to stojí, co to stojí. To myslím důsledně, tedy i ekonomicky. Základem veřejnoprávního přístupu musí být zcela přirozeně jistý konzervatismus, což znamená zkrátka trvat na určitých hodnotách a principech.
Veřejnoprávní rozhlas je prostorem, kde se udržuje a tříbí jazyk jako celospolečenský komunikační prostředek. Slovo i forma musí být vzorové (nebo přinejmenším se o to snažit), protože to pak zaručuje, že se lidé spolu domluví, že vyřčená sdělení budou srozumitelná všem. V této rovině stojí rozhlas bok po boku škole, jejíž veřejnoprávní charakter spočívá v tomtéž – v kultivaci jazyka jako celospolečenského komunikačního pojítka.
Zákon o veřejnoprávním rozhlase stanoví vcelku jasné zadání: vedle poskytování objektivních a ověřených informací se tu mluví i o rozvoji kulturní identity obyvatel. Tuto činnost nelze naplňovat bez úcty k tradici, protože identita vychází právě z ní a z vědomí kontinuity. V této situaci vzbuzují pochybnost jisté technokraticky orientované kroky rozhlasového managementu. Když se zruší místo redaktora zabývajícího se po léta slovesnými (literárními) pořady v regionálním kontextu, protože po jeho práci "není momentálně poptávka", společně s ním se ruší i určitý typ kompetence. Představa managementu, že až zas přijde poptávka, za jednoho člověka přijde kdykoli kdokoli jiný, který jej plnohodnotně nahradí, je scestná.
Podstata redakční či dramaturgické práce redaktora ve veřejnoprávním médiu spočívá ve dlouhodobé znalosti kontextu, ve schopnosti odlišit podstatné od nepodstatného (tato schopnost se nedá naučit ve škole, nýbrž pouze dlouhodobou praxí), v osobních vazbách se svěřenou oblastí, založených na důvěře a kompetenci. Ve veřejnoprávním médiu by oproti komerčně a personálně flexibilně fungujícím zábavním médiím měli lidé pracovat co nejdéle a s pocitem zajištění, aby mohli do hloubky zvládnout pole, které je jim svěřeno. Tento princip je ovšem velkou překážkou pro operativnost a technokratismus, s jakými by chtěli řídit veřejnoprávní instituci manažeři, kteří ji považují za firmu na mediálním trhu.
Veřejnoprávní rozhlas je v současné době odrazem nedůsledně reflektovaného a uplatňovaného pojetí veřejnoprávnosti. Je navenek relativně stabilní institucí: Díky povinným poplatkům od veřejnosti má prostředky na udržování jakéhosi statu quo, na mediální prezentaci a podpírání svého image například angažováním populárních osobností, ale jeho činnost a stabilita by měla záviset především na kvalitě a důkladnosti práce lidí, kteří vytvářejí vysílání. To je kapitál rozhlasu, který přednostně má nárok být směňován za veřejné prostředky. Veřejnoprávní rozhlas nemá vydělávat a oslňovat, ale má být stabilním sloupem ve společenském vědomí. Nastolovat témata, kultivovat prostředí - ale s rozmyslem. V určitých oblastech je tak vnímán a je to dobře, ale trend k povrchnosti je dlouhodobě nastoupen.
Doba a formy se mění, principy zůstávají
V dnešní době je pochopitelně nutno hovořit o formách, jakými rozhlas uskutečňuje své poslání, o nacházení nových cest, o typech pořadů, o uchopení jejich obsahu, o spojení s dalšími mediálními výstupy – krom těch rozhlasových. Ale povrchní efektnost a vzletné fráze nenahradí solidnost. Například: Jednou z utkvělých představ rozhlasového managementu a mantrou na veřejnosti je „oslovit mladší publikum“. V kontextu toho, jak by mělo veřejnoprávní médium fungovat, je to z podstaty nenaplnitelný cíl. A to z prostého důvodu: K veřejnoprávnímu pojetí člověk musí dozrát, dorůst. Předtím se potřebuje vybouřit, potřebuje získat zkušenosti i odstup.
Tím nechci říct, že by se k rozhlasu neměli mladí přitahovat nebo že by se jim neměl dávat určitý prostor pro experimenty a hledání. Ale vždy to bude relativně malá a okrajová agenda v porovnání s tím, co je podstatou veřejné služby. Tedy být rozvážným, solidním médiem, bez programových excesů. Ani v dobách mého mládí před třiceti a více lety – a tedy v době státního rozhlasového monopolu a kupodivu také jiné společenské vážnosti (především kvůli kulturnosti obsahu vysílání a navzdory vládnoucí ideologii) – nebyl rozhlas mladými kdovíjak poslouchán. Nepamatuju si, že bychom jej v době základní, středoškolské či vysokoškolské docházky intenzivně poslouchali. Spíše vůbec. Ano – chodil jsem na rozhlasové akce, na koncerty, ale rozhlas jsme já ani mí kamarádi a spolužáci moc neposlouchali. Zato naši rodiče a prarodiče ano. Jako dnes. Posluchači rozhlasu se jenom neztrácí svým odchodem z tohoto světa, ale i také dozrávají - mají-li ovšem k čemu. K instituci hrající na efekt a trendy?
Veřejnoprávní médium musí být z principu svým způsobem konzervativní, musí lpět na solidnosti (a investovat do ní), musí kompenzovat dobové trendy, a především musí být důvěryhodné, věrohodné. V jakékoli chvíli. Jinak ztrácí své oprávnění k existenci a podpoře.