Počteníčko: Tajnosti Pobertova
Detektivka Jurije Kovala přináší obraz moskevských předměstí, která si ještě v sedmdesátých letech udržovala napůl vesnický charakter: s bohatou galerií místních figurek, společenským životem odehrávajícím se na domovních dvorcích, s tržnicemi, stánky s kvasem a veřejnými lázněmi.
Byl modravý jarní den a už se chýlil k večeru.
Z asfaltu, který slunce rozehřálo a domovníci umyli, stoupala vůně střemchy.
Všechna okna v našem domě byla dokořán a z některých se vykláněli nájemníci. Jen jedno okno v prvním patře bylo pevně zavřeno a čistým sklem z něho vyhlížel na ulici špinavý pes Žolík.
Z přízemního okna, celého zarostlého ošlejchem, se ozval hlas:
„Kde je moje slepice?“
„Visí mezi dveřmi,“ zazněla mrzutá odpověď z hloubi bytu.
„Vždycky musí pověsit slepici mezi dveře,“ utrousil Preclík. „Řekl bych, že je to blbost.“
„Jasan,“ přisvědčil jsem.
Stáli jsme uprostřed dvorka pod cukrovým javorem, v jehož koruně se houpala hnědá punčocha.
„Ty mlč, Preclíku!“ houkla Rajka Pabouková a vystrčila hlavu z ošlejchu. „Dům přijde ke zboření a almárku ti rozštípou!“
Preclík zesinal. Almárka byla jeho citlivým místem.
„Myslete si co chcete, ale já se nevystěhuju!“ volala teta Páňa ze čtvrtého patra.
„Dva roky už mám sbaleno,“ řekla Rajka. „Ještě ani nevím, kam nás přestěhují. Co když nás strčí do Morousova?“
„Do Morousova jim nepůjdu,“ řekla teta Páňa. „Tam natřeli všechny domy na bílo.“
„Dům je určen k asanaci,“ prohlásil strejček Sůva z druhého poschodí. „Je to jednou jisté, bude se bourat. Všechno staré patří do šrotu. Pokrok se nedá zastavit.“
„Mně je dobře ve starém,“ odsekla mu teta Páňa.
„Kdo si to vyvzpomněl, bourat náš dům? Máme tu i výtah, hned u hlavního vchodu.“
„A s fungl novou kabinou. S tou můžete letět až na Mars.“
„Třeba ho nezbourají,“ řekl Preclík. „Třeba si to rozmyslí. Chtěli ho bourat už v květnu a nezbourali ho.“
„Však oni ho zbourají a almaru ti shodí ze střechy,“ neodpustila si Rajka a mstivě vykoukla z okna.
Preclík se bezděčně podíval vzhůru. Nahoře na střeše, až u oblak, stála stařičká vyřezávaná almárka. Z chodníku ji bylo dobře vidět a chodci si často lámali hlavu, proč tam stojí. Ale když na střechu vylezl Preclík, otevřel dvířka – a k obloze se vzneslo pět holubů.
„Tak on je to holubník!“ žasli chodci. „Kousek staré Moskvy!“
„Pokrok musí mít zelenou,“ mudroval strejček Sůva. „Staré vždycky ustupuje novému.“
„A v nových domech se nesmí chovat holubi,“ křikla Rajka skrz ošlejch.
Nervózně urvala pár cibulek a zmizela v bytě.
„Dám je na lodžii. Na lodžii je přece můžu mít, viď, Jurko?“
„Jasan,“ odpověděl jsem.
Preclík se rozveselil a vytáhl z kapsy foukací harmoniku značky Univerzal.
„Dneska jsou všichni blázni do kytary,“ řekl. „Jako by nebyly i jiné hudební nástroje.“
Přiložil harmoniku k ústům. Vypadalo to, že ji chce sníst jako lesklý pirožek.
„Zahraj něco dojemného, Preclíčku,“ prosil strejček Sůva a Preclík vzal hluboký tón.
Jurij J.Koval: Tajnosti Pobertova. Albatros, Praha 1984. Přeložila Vlasta Tafelová.
Jurij Josifovič Koval (1938 – 1995) byl ruský novinář, výtvarník, herec a spisovatel, zaměřený převážně na dětské a humoristické knihy. Pod vlivem svého otce, který pracoval jako policejní vyšetřovatel, často používal detektivní zápletky. Jeho knížky, odehrávající se v moskevské čtvrti Taganka a nedalekém fiktivním městečku Pobertově, označil kulturolog Alexej Ivanov za „encyklopedii sovětského způsobu života“.