Obživlosti: Prázdné ruce
Třetí díl seriálu známého autora - písničkáře, novináře a komentátora -, který stál mimo jiné u zrodu našeho družstevního média. Vzpomínky na to, co bylo a současně stále je. Dnešní téma: Jak si Bůh nacházel a nachází člověka.
U hledání Boha nejde o to, zda je či není. Jde o to, zda se nechá vidět. Než jsem zjistil, že je to Bůh, kdo si najde člověka, přišlo mi logické hledat ho mezi lidmi, kteří vypadali, že ho našli. A protože věřící mají slabost pro hledající, měl jsem přátele v různých církvích. Díky tomu jsem byl u toho, když do jednoho protestantského společenství zavítal host z daleka, kterého předcházela pověst charismatického kazatele.
Nevybavuje se mi, jak vypadal, ale jak mluvil. Všichni jsme mu viseli na rtech kvůli naléhavosti a vášni, se kterou se vcítil do evangelia. Mluvil o chudobě coby ctnosti, která osvobozuje člověka od materiálních pokušení. "Mám prázdné ruce!", apeloval na nás zvýšeným hlasem ten muž a stále ho tak vidím, s rukama, ve kterých nic nedržel, názorně napřaženýma k auditoriu.
Když domluvil, do ticha se místo potlesku ozvalo cvakání kazetových magnetofonů, na které si řeč o chudobě nahráli posluchači, kteří měli ruce plné v té době velice drahých přístrojů, pořizovaných v Tuzexu, či ze Západu.
Mít prázdné ruce je duchovní luxus. Ale také ostuda, neboť mít prázdné ruce se bere jako důkaz neschopnosti udržet korunu. Ne náhodou je dnes nejpopulárnějším politikem v zemi miliardář. Zatímco drobní zbohatlíci budí závist, ti největší se těší respektu. Bohatství jim propůjčuje imidž kompetentnosti. Jsou to vítězové, přirození lídři drsného světa, ve kterém peníze jsou měřítkem čehokoli. A především světa, kde nemít peníze je trapné.
Není snadné mít prázdné ruce. Například mí křesťané, toužící po chudobě, doplatili zbohatnutím na svou přísnou víru, která je činila šetrnými, cílevědomými, pracovitými. Rovněž dopláceli na to, že v režimu, který jejich víře nebyl nakloněn, museli spiklenecky, skoro bych řekl "mafiánsky" držet při sobě, pomáhat si k lepšímu postavení a kariéře, což jejich církevní společenství a jeho jednotlivé členy učinilo řekněme "nechudými".
Charizmatický kazatel ukazoval prázdné ruce vlivným a zámožným členům exkluzivního klubu, kteří ve snaze najít Boha našli cosi, čeho si Bůh pranic necení. Materiální bohatství. Naštěstí jsem tou dobou dostal tip také na přednášky o antické filosofii a v zaplněné posluchárně si mezi studenty, ke kterým jsem nepatřil, zapsal za uši, že vtip je v tom "používat zlaté nádoby, jako by byly hliněné a hliněné nádoby, jako by byly zlaté". Tudy i dnes vede cesta, jak nechat peníze protékat prázdnýma rukama a podržet si naději, že si mne Bůh nakonec najde.