Malé dějiny jsou dření dějin velkých
Strohé zápisky ve válečném deníku dědečka spisovatelky Libuše Koubské stály u zrodu pátrání po příbězích jedné rodiny, v jejíchž osudech se zrcadlí velká dějinná dramata 20. století.
V internetové verzi jedněch novin, nemá cenu ani citovat zdroj, napsal recenzent, že název knihy Libuše Koubské (1948) Dědečkův deník a informace, že jde o deník z první světové války, je především marketingovým tahem: Kdo by se nechtěl přenést do válečné atmosféry a přiblížit dobové autenticitě? Jinak prý jsou ty primitivní a kusé poznámky nejslabším místem knihy, jejímž přínosem je spíše líčení osobních příběhů příslušníků jedné rodiny, jejímž je dědeček Josef Bačkovský spojujícím prvkem.
Je třeba říct rovnou, že ty komentované kusé zápisky - zemité a současně imaginaci podporující - jsou stejně důležitou součástí knihy jako následující rodinná historie. Lépe řečeno, ony jsou roznětkou, bez níž by kniha nemohla košatět. Josef byl povolán do války v roce, kdy se mu narodil syn Arnošt a v čase, kdy padl ruského zajetí, byl synkovi jeden rok. Různé útrapy, dlouhé přesuny válečných zajatců, pobyt u ruských sedláků a další události skončily pro Josefa 23. září 1918 návratem domů do Moravské Chrastové, obce na českomoravském pomezí v oblasti s početnou německou menšinou. Tam na něj čekala žena Maria, Němka, se synkem. A začal další život, od počátku poznamenaný vzájemnou konfrontací německého a českého světa v manželském vztahu i mimo něj.
Autorka vystavěla knihu v jednotlivých kapitolách na příbězích jednotlivých aktérů - kromě dědečka Josefa a babičky Marie se vciťujeme do života jejich dcery Gity (autorčiny maminky), která se v rozrušených dnech konce války seznámila s českým strojvedoucím a komunistou Františkem. Ten však svou stranickou legitimaci záhy složil a ocitl se na straně občanů záhy všelijak znevýhodňovaných, on sám byl pracovně degradován. Ze strany německých příbuzných nahlédneme do příběhu Gitiny mladé sestřenice Edeltrude, jejíž náhlá smrt několik let po druhé světové dovršila sérii osudových ran pro její rodiče (divoký odsun, přežívání v rozbitém Německu). Závěrečná kapitola je zrcadlem života autorky, Lízy, která zprvu nevnímá, na jak silné a dramatické příběhy navazuje, dokonce je v rozpuku mládí i vědomě neguje, ale nakonec skrze maminčino a tatínkovo trápení se k minulosti začíná vracet a ta k ní začíná promlouvat. A pochopí, že jí nezbývá, než kráčet "v jejich stopách", aby mohla doříct to, co její předkové z těch či oněch důvodů nemohli.
Dědečkův deník s trošku rozpačitým podtitulem "Obyčejný život v neobyčejných dějinách. Nebo naopak?" je knihou, která by neměla zapadnout. V příbězích jednotlivců se tu zrcadlí 20. století se všemi klíčovými a dramatickým ději a střety, které zasáhly obyvatele českých zemí: dvě světové války, soužití-nesoužití Čechů a Němců, poválečné násilné oddělení, nástup komunistické totality. Nejsilnější je kniha právě v těch místech, která vycházejí z konkrétních individuálních citací, vzpomínek, zápisků, dopisů. V této rovině se dotýkáme člověka a vnímáme realitu (či uvěřitelnou dějinnou atmosféru). Méně působivé či přesvědčivé, jsou některé vysvětlující formulace, které mají za cíl uvést čtenáře do historického kontextu. Spíše jej však zavádějí do úrovně autorčina historického poznání a dobově podmíněných interpretací, a nebo přímo i osobní nechuti (ta je cítit ve vztahu k prezidentu Benešovi, jemuž - mimo jiné narážky - jednou větou podsouvá například zřízení Fondu národní obnovy a další zákonná opatření, jako by Beneš byl autokrat, rozhodující sám o řešení německé otázky a dalších věcech…).
Kniha Libuše Koubské je neobyčejná kniha, tím, jak se snaží upřímně a přitom uvážlivě v osobní rovině postihnout tu různorodost pohledů, postojů a motivací lidí různého původu, národnostního či sociálního, lidí s rozdílnou historickou zkušeností. V podstatě také ukazuje na nemožnost řešení vzájemných problémů a konfliktů, když je vyloučeno to nejdůležitější - vzájemná láska a úcta mezi jednotlivci bez ohledu na původ - a kdy jakákoli z dalších tendencí (prosazení identity, ziskuchtivost atd.) pak může vybujet do roviny politické a kolektivní. Ta neodlučitelnost od historického zakotvení na jedné straně a touha překročit je pozitivním konáním na osobní úrovni, což je - jak se ukazuje - ne úkol jedné, ale několika generací - to je asi nejsilnější poselství knihy Dědečkův deník.
Slabinou knihy je závěrečné rozvleklé samoúčelně a místy zjednodušeně vyznívající "dovysvětlování" Petra Pitharta (celých čtrnáct stran), jejž by možná bývalo užitečnější zkrátit na čtvrtinu (přínosné postřehy), a nebo je úplně vynechat. Poselství knihy by tím nebylo vůbec oslabeno. A to říkám jako Moravan, jemuž by mělo být sympatická Pithartova snaha o emancipaci Moravy jako svébytného kulturně-politického prostoru v porovnání s Čechami. Pocitu jistého samoúčelu se přesto nelze zbavit.
Libuše Koubská: Dědečkův deník/Obyčejný život v neobyčejných dějinách. Nebo naopak? Vyšehrad, Praha 2017