Počteníčko: Svůdný půvab Revoluce
![Foto Tomáš Koloc Foto Tomáš Koloc](/sites/kulturni-noviny.cz/img/crop/150x150/CmsImage-20309.jpg)
Text nositele Nobelovy cen za literaturu Iva Andriće ukazuje na dvě stě let staré změně režimu, který nastal po pádu Bastily, základní mechanismus všech dalších revolucí.
Daville pamatoval starý režim; i když tehdy byl jen malým chlapcem, prožil revoluci ve všech jejích fázích jako svůj osobní osud, setkal se s prvním konzulem a přidal se k jeho vládě s horlivostí, v níž byly jak zamlčené pochybnosti, tak také neomezená víra.
Bylo mu asi dvanáct roků, když ve špalíru s ostatními dětmi z měšťanských rodin uviděl Ludvíka XVI., který navštívil jejich město. To byla nezapomenutelná událost pro ducha a obrazivost hocha, jenž doma vždycky slýchal, že celá rodina žije vlastně „z dobroty krále“. Teď tu před ním procházel sám ten král, ztělesnění vší velikosti a krásy, jaké lze od života jen očekávat. K tomu byly vytrubovány neviditelné fanfáry, hřměly výstřely děl a zvonily všechny zvony města zároveň. Slavnostně oděný lid chtěl nadšením prolomit všechny překážky. Svými vlastními slzami chlapec viděl slzy v očích všech lidí a v hrdle se mu stahoval onen uzel, který se utvoří ve chvílích velikého vzrušení. Král, sám také dojat, nařídil, aby kočár jel krokem, snímal širokým gestem svůj veliký klobouk a na svorné volání „Ať žije král!“ odpovídal jasným hlasem: „Ať žije můj národ!“ To všechno chlapec viděl jako součást jakéhosi neuvěřitelného snu o ráji, dokud mu nadšený lid, který stál za ním, nenarazil až na oči jeho zbrusu nový a trochu příliš vysoký klobouk tak, že už neviděl nic, než tmu svých vlastních slz, v níž proskakovaly žluté jiskry a vlnily se modré pruhy. Než se mu podařilo povysunout klobouk, všechno minulo jako snový přelud, jenom kolem něj se ještě tísnil dav ruměných tváří a planoucích očí.
Asi o deset let později Daville jako mladý zpravodaj pařížských novin se stejnými slzami v očích a se stejným k nerozvázání staženým uzlem v hrdle naslouchal Mirabeauovi, jak bouří proti starému řádu a jeho zlořádům.
Jinochovo nadšení opět přicházelo z téhož pramene, ale předmět tohoto nadšení byl zcela jiný. Úplně se změniv, Daville se octl v úplně změněném světě, do něhož ho vrhla Revoluce, která ho strhla násilím a neodolatelně, stejně jako statisíce jiných mladých lidí, jemu podobných. Zdálo se, jako by zároveň s jeho mládím se byl omladil celý svět a jako by se na této zeměkouli otvíraly nové vyhlídky a netušené možnosti. Všechno se najednou stalo snadné, pochopitelné a jednoduché, všechny snahy nabývaly jakéhosi vyššího smyslu, každý krok a každá myšlenka byly naplněny nadlidskou velikostí a důstojenstvím. To už nebyla ona královská dobrota, která se vylévala na omezený počet lidí a rodin, nýbrž všeobecný výbuch božské spravedlnosti nad veškerým lidstvem. Stejně jako všichni ostatní, také Daville byl opilý nepochopitelným štěstím, jako bývají vždycky opojeni slabí lidé, kdykoli se jim podaří najít společnou a všeobecně uznávanou formulku, která jim slibuje naplnění jejich potřeb a pudů na účet cizí škody a záhuby a která je zároveň oprošťuje od hryzení svědomí a odpovědnosti.
Z románu Iva Andriće Travnická kronika. (Ze srbštiny Přeložil Otto František Babler. SNKLU, Praha, 1964.)