Počteníčko: Svůdný půvab Revoluce
Text nositele Nobelovy cen za literaturu Iva Andriće ukazuje na dvě stě let staré změně režimu, který nastal po pádu Bastily, základní mechanismus všech dalších revolucí.
Daville pamatoval starý režim; i když tehdy byl jen malým chlapcem, prožil revoluci ve všech jejích fázích jako svůj osobní osud, setkal se s prvním konzulem a přidal se k jeho vládě s horlivostí, v níž byly jak zamlčené pochybnosti, tak také neomezená víra.
Bylo mu asi dvanáct roků, když ve špalíru s ostatními dětmi z měšťanských rodin uviděl Ludvíka XVI., který navštívil jejich město. To byla nezapomenutelná událost pro ducha a obrazivost hocha, jenž doma vždycky slýchal, že celá rodina žije vlastně „z dobroty krále“. Teď tu před ním procházel sám ten král, ztělesnění vší velikosti a krásy, jaké lze od života jen očekávat. K tomu byly vytrubovány neviditelné fanfáry, hřměly výstřely děl a zvonily všechny zvony města zároveň. Slavnostně oděný lid chtěl nadšením prolomit všechny překážky. Svými vlastními slzami chlapec viděl slzy v očích všech lidí a v hrdle se mu stahoval onen uzel, který se utvoří ve chvílích velikého vzrušení. Král, sám také dojat, nařídil, aby kočár jel krokem, snímal širokým gestem svůj veliký klobouk a na svorné volání „Ať žije král!“ odpovídal jasným hlasem: „Ať žije můj národ!“ To všechno chlapec viděl jako součást jakéhosi neuvěřitelného snu o ráji, dokud mu nadšený lid, který stál za ním, nenarazil až na oči jeho zbrusu nový a trochu příliš vysoký klobouk tak, že už neviděl nic, než tmu svých vlastních slz, v níž proskakovaly žluté jiskry a vlnily se modré pruhy. Než se mu podařilo povysunout klobouk, všechno minulo jako snový přelud, jenom kolem něj se ještě tísnil dav ruměných tváří a planoucích očí.
Asi o deset let později Daville jako mladý zpravodaj pařížských novin se stejnými slzami v očích a se stejným k nerozvázání staženým uzlem v hrdle naslouchal Mirabeauovi, jak bouří proti starému řádu a jeho zlořádům.
Jinochovo nadšení opět přicházelo z téhož pramene, ale předmět tohoto nadšení byl zcela jiný. Úplně se změniv, Daville se octl v úplně změněném světě, do něhož ho vrhla Revoluce, která ho strhla násilím a neodolatelně, stejně jako statisíce jiných mladých lidí, jemu podobných. Zdálo se, jako by zároveň s jeho mládím se byl omladil celý svět a jako by se na této zeměkouli otvíraly nové vyhlídky a netušené možnosti. Všechno se najednou stalo snadné, pochopitelné a jednoduché, všechny snahy nabývaly jakéhosi vyššího smyslu, každý krok a každá myšlenka byly naplněny nadlidskou velikostí a důstojenstvím. To už nebyla ona královská dobrota, která se vylévala na omezený počet lidí a rodin, nýbrž všeobecný výbuch božské spravedlnosti nad veškerým lidstvem. Stejně jako všichni ostatní, také Daville byl opilý nepochopitelným štěstím, jako bývají vždycky opojeni slabí lidé, kdykoli se jim podaří najít společnou a všeobecně uznávanou formulku, která jim slibuje naplnění jejich potřeb a pudů na účet cizí škody a záhuby a která je zároveň oprošťuje od hryzení svědomí a odpovědnosti.
Z románu Iva Andriće Travnická kronika. (Ze srbštiny Přeložil Otto František Babler. SNKLU, Praha, 1964.)