Erasmus Valencijský aneb Z Čech až přes konec Evropy (dokončení)
Příslušník nejmladší, páté generace rodu Guthů-Jarkovských (nar. 1994) v dokončení svého španělského cestopisu ze studentského výměnného programu Erasmus, jehož první část jsme uveřejnili v KN 19/2017, vypráví o své velikonoční cestě do Maroka, třídních a kulinářských poměrech ve Španělsku, ale také o (převážně administrativních) nevýhodách Erasmu a jeho (převážně vzdělanostních a zkušenostních) výhodách.
Temný Madrid
V minulém díle svého vyprávění jsem zmínil, že jsem si na velikonoční prázdniny naplánoval cestu do Maroka. I když naplánoval je trochu silné slovo. V den odjezdu jsem měl pouze přibližnou představu o tom, kam se chci podívat a jak se tam dostanu. Nakonec jsem se místo na jih rozhodl vydat nejprve na sever, do hlavního města. Počítal jsem totiž, že pro dopravu využiji spolujízdu, pro niž je Madrid ideálním startovacím uzlem, a ubytování si najdu jeden dva dny předem, podle toho, jak se cesta vyvine. Bohužel jsem nevzal v úvahu, že o Velikonocích nebudu jediný, kdo do Madridu pojede. Na svou první noc ve španělské metropoli jsem tak nikde nesehnal ubytování. Protože jsem byl v Madridu poprvé nikdy, musel jsem samozřejmě obhlédnout centrum. Zaskočilo mě, že Španělé z nějakého důvodu své památky v noci neosvětlují. Procházku městem jsem si proto prodloužil do brzkých ranních hodin a kolem čtvrté hodiny (kdy se mi toto španělské „temné památkářství“ naopak hodilo) se uložil na lavičce v parku.
Lodí i taxíkem
Dalším dějstvím byla spolujízda z Madridu do Malagy, kde se mi tentokrát „jen“ za 19 euro podařilo sehnat lůžko v tom nejhorším hostelu, v jakém jsem kdy byl. Druhý den jsme se spolujízdou dopravil z Malagy do přístavu v Algeciras, odtud jsem se lodí dostal do španělského města Ceuta, které, obklopeno územím Maroka, leží na pobřeží severní Afriky. Hranice mezi Ceutou a Marokem jsou poměrně ostře hlídané; stojí tu vojáci obou zemí se samopaly, vysoké zdi s ostnatými dráty, a z obou směrů dlouhé fronty aut plných kvalitních nákupů ze Španělska či levných nákupů z Maroka. Hned za marockými hranicemi je velké parkoviště s taxíky, které odvážejí turisty do různých marockých měst (po veřejné dopravě zde není ani vidu, ani slechu). Od svého valencijského spolužáka, který pocházel ze severního Maroka, jsem věděl, že v Maroku je ve zvyku o cenách smlouvat a přes telefon jsem od něj zjistil standardní ceny za cestu taxíkem mezi různými městy, takže ačkoli jsem vypadal jako typický turista, oškubat jsem se moc nenechal. Taxík mě odvezl do Tetuánu, což je půlmilionové město na severu Maroka, které ale pro svou „decentralizovanost“ na člověka působí jako malé jihočeské městečko. Jakmile jsem vystoupil z taxíku, hned se na mě sesypali místní, jestli hledám hotel a že mi nějaký ukážou. Pravda je, že v tu dobu jsem ještě neměl ponětí, kde budu bydlet, takže jsem jejich „pomoci“ využil. Pokoj se dvěma pohodlnými postelemi v centru Tetuánu za 60 marockých dirhamů (cca 5,5 euro) byl pro mě příjemnou změnou. Zde jsem také poprvé na vlastní oči uviděl autentický orientální záchod, který připomíná díru v zemi.
Bazar i Disneyland
V Tetuánu jsem poprvé okusil skutečný jih/východ. Jeho ulice fungují jako permanentní tržiště a vypadají jako vystřižené z filmu Casablanca. Na trzích narazíte na klasiky v podobě falšovaného značkového oblečení a bot, datlí nebo šperků, ale stejně tak i na pro Evropana méně běžné artikly, jako jsou živé slepice nebo třeba barviva v prášku. Bohužel jsem z tržišť nepořídil moc fotografií, protože jsem (opět poučen marockým spolužákem) nechtěl ukazovat, jaký mám telefon a do jaké kapsy si ho dávám. Alespoň jsem ale ochutnal i vyfotil několik mastných marockých jídel.
Druhý den jsem se autobusem dopravil na pobřeží do zdejší turistické metropole, města Tanger. Zatímco v Tetuánu, bývalé to španělské kolonii (kde přes všechen turistický ruch stále ještě najdete venkovský ráz Maroka), sotvakdo mluví španělsky, natož třeba anglicky nebo francouzsky, v turistickém „Disneylandu“ Tangeru, který patříval Francii, od místní početné armády prodejců suvenýrů a průvodců nabízejících za úplatu všemožnou pomoc uslyšíte třeba i ruštinu. Ačkoli jsem se na výpravu poměrně poctivě připravil (naučil jsem se i arabské písmo) a ačkoli jsem plánoval pokračovat až do Marrákeše, identita cíle všech domácích, „bohatého turisty“, mě natolik zmohla, že jsem se lodí vrátil zpět do Tarify a Valencie. Po třech dnech v Maroku jsem se rád vrátil do Španělska, kde netrpím sémantickou bariérou a kde mám v mobilu internet pod 50 Kč/MB.
Mimochodem: Po návratu do Španělska jsem se dozvěděl, že Maročané na severu většinou španělsky umí (protože chytají signál španělských televizí), ale nechtějí tak mluvit kvůli politickým sporům mezi oběma zeměmi. Chybami se člověk učí. Až se příště vypravím do Afriky, budu chytřejší…
Jídlo a pití
Už jsem zmínil, že miluji jídlo, a to především jídla zahraniční kuchyně. Pobyt ve Španělsku se tak na mně dost znatelně podepsal (+8 kg). Kromě španělské kuchyně jsem ve Valencii propadl i jídlům, která Španělsku přinesla jeho koloniální historie a na která jsem se naučil ve zdejších četných latinskoamerických restauracích. Ty jsou trochu dražší, ale základní suroviny, které se v této kuchyni používají, lze koupit i v obyčejném supermarketu, a tak jsem si kupříkladu sám několikrát upravil například své oblíbené jídlo „yuca frita“, něco jako hranolky z jihoamerické agávovité rostliny juka, jejichž chuť je ale kvintesencí bramborovitosti. Druhý kulinářský vítr, který přichází do Španělska z arabsko-berberské severní Afriky, sem kromě různých kuskusů a humusů přivál i na naše poměry velmi sladké orientální zákusky, v kraji souhrnně nazývané baklava, u nichž jsem se, ke své váze, během svého pobytu stal jedním z hlavních maloobchodních spotřebitelů.
Ačkoli jsem kromě svého výletu do Madridu a Maroka (především kvůli zkouškám) nevytáhl paty z Valencie, po úspěšně ložených zkouškách jsem se vydal na pěší výlet do vesničky Alboraya, která je známá hlavně tím, že odtud pochází typický valencijský nápoj zvaný „horchata“. Vyrábí se z tzv. tygřích ořechů, což je zvláštní druh kořenové zeleniny. Bylo mi jasné, že horchata zakoupená v Alboraya bude chutnat stejně jako ta z dva kilometry vzdálené Valencie, ale dát si horchatu v Alborayi je jako dát si budvar v Budějovicích. A obojí jsem si splnil! Během svého druhého výšlapu na zříceninu hradu ve městě Sagunto a na blízký kopeček El Picaio jsem ale zjistil, že nejen krajovými nápoji, ale i vodou živ je člověk. Většinou stačí půllitrová lahev, ale na delší výlet, navíc ještě v horkém Španělsku, bude lepší litr vody, řekl jsem si. Špatně! Pití jsem vypil po prvním kilometru a zbylých dvanáct jsem pak byl na suchu, pod žhnoucím poledním španělským sluncem. K mému překvapení se ale na úpatí kopce nacházel malinký kostelík, kde jsem narazil na skupinku věřících Španělů, kteří mi požehnali trochou pitné vody. Proto radím všem, ať už jsou na jihu či dnes už silně globálně otepleném středu Evropy: Množství pití na letní výlet raději přehnat než podcenit!
Třídní vědomí ve Valencii a v Budějicích
Ohledně tématu víry ve Španělsku jsem zjistil, že ne každý věří (a nevěří) témuž a že orientace vyznání v zemi je přímo úměrná míře historického traumatu. Španělé, kteří si, na rozdíl od nás, neprošli 40 lety totalitního levicového režimu, ale naopak měli 46 let pravicovou fašistickou diktaturu, vidí pojem komunismus mnohem idealističtěji než Češi. Při valencijské univerzitě aktivně působí studentské spolky, jejichž členové před školou často rozdávali letáky a svolávali demonstrace proti navyšování školného či korupci. Komunismus studenti samozřejmě chápou v jeho nejčistší formě, jako třídní boj pracujících proti elitám, které nás všechny utlačují seshora – jako zproštění od okovů kapitalismu.
Protože jsem nechtěl být stranou, chodil jsem na demonstrace s nimi. Na demonstracích se skandovala revolucionářská hesla typu „Que viva la lucha!“ – „Ať žije boj!“ či „Somos pobres, no deliquentes“ – „Jsme chudí, ne delikventi“. K pozorování pak bylo mnoho různých zajímavých transparentů a vlajek. Kromě častých manifestací byla přítomnost extrémně levicových ideologií ve městě poznat i podle graffiti s toutéž podobnou tematikou na všech zdech.
Zajímavé byly i projevy tradičně (už od občanské války ve 30. letech) spřátelených směrů – feminismu a anarchismu. Valencijští anarchisté, kteří měli poblíž mého bydlení svůj squat, byli výraznou manifestační složkou, a politický feministický byl otevřeně propagován i valencijskou radnicí.
Když jsem v duchu porovnal španělskou realitu se situací v Česku, konstatoval jsem, že komunistický aktivismus u nás je záležitostí naprosto odlišné demografické skupiny, a nejspíš také proto má naprosto odlišnou tvář…
Co se v mládí naučíš…
Erasmus mi toho mnoho dal, ale také vzal. Studovat do zahraničí jsem jel hlavně kvůli tomu, abych se zlepšil ve španělštině, což se mi, když srovnám své výsledky ze vstupního a výstupního testu (A2 → B1), podařilo. Říká se ale, že studentům, kteří daný jazyk ovládají na dobré úrovni, hrozí zhoršení, neboť spolužáci na Erasmu většinou mluví hůře a mohou vás nakazit špatnou gramatikou a chudší slovní zásobou. Doufám, že mně se to nestalo, ačkoli jsem se spřátelil se studenty ze Španělska, Maroka, Ázerbájdžánu, Finska, Hongkongu a dalších zemí.
Co se týče studia, velmi cíleně jsem si ve Valencii zvolil předměty nesouvisející s mým studiem (fyziku jsem studoval dva a půl roku na Matfyzu, tak jsem chtěl trochu změnu). S touto volbou jsem byl velmi spokojen. Vyzkoušel jsem si něco, co se v programu Obecná fyzika obvykle neučí, například analýzu řešení problémů týkajících se velkého množství zúčastněných stran (s různými zájmy) či programování montážní linky v továrně tak, aby výroba fungovala optimálně. Nové pro mě byly i metody výuky, v hodinách jsme například celkem často pracovali se simulacemi v různých programových prostředích.
Bez peněz do MHD ani na večírek nelez
Mezi významná negativa určitě patří celkem znatelné finanční zatížení. Stipendium sice dokáže pokrýt běžné životní náklady, ale člověk na Erasmu přirozeně moc nešetří (spíš si užívá) a k tomu toho ještě dost utratí za jednorázové akce, letenky apod. Z měsíčního stipendia (400 euro) jsem zvládl zaplatit ubytování (220 euro za měsíc, ale pořídit se dá i levněji, cca za 150 euro na měsíc) a nákup základních potravin, které jsou ve Španělsku jen o něco málo dražší než v Česku. Městskou dopravu jsem po celý pobyt využil asi jen dvakrát, neboť jsem bydlel blízko školy a všude jsem se dostal pohodlně pěšky. Dost peněz však mohou spolykat výlety organizované pro erasmáky (těch jsem se nezúčastnil), cestování na vlastní pěst nebo večírky, kterých se ve Valencii koná mnoho, takže konečný rozpočet je velmi individuální.
Erasmus nebo Kafka?
Co mi na Erasmu vadilo nejvíce (asi proto, že to tak vůbec nemusí být), byla velká administrativní zátěž. Tolik formulářů, zařizování, e-mailů na studijní oddělení (paní Zádrapová a paní Kisvertová si zaslouží mé velké poděkování za trpělivost, kterou se mnou měly). Při plánování jsem se nechal inspirovat Dominikem Janatou, který si nejprve během prvních pěti semestrů studia na Matfyzu splnil všechny studijní povinnosti a šestý pak mohl jet na Erasmus. Ne ale dokonale. Problém byl v tom, že koncem června jsem měl v Praze státní závěrečnou zkoušku, jejíž termín se kryl s posledními zkouškami ve Španělsku. Ve Valencii jsem sice všechny zkoušky splnil už na první pokus, ale před státnicemi bylo nutné mít na Matfyzu uzavřené studium, a mně kredity z Erasmu nemohly být uznány, protože (jak jsem zjistil…) proces uznání trvá až dva měsíce. Z „matfyzího“ pohledu tedy mám poslední semestr naprosto prázdný, což mi znemožnilo získat na následující rok prospěchové stipendium (ač známky za pátý semestr i známky ze Španělska by mi to dovolily). Navíc to chvíli vypadalo, že kvůli neuznaným kreditům přijdu také o stipendium spojené s Erasmem, což už by silně pohnulo (nejen) mou osobní pokladnou.
Tao Erasmu
O výhodách a nevýhodách Erasmu by se dalo mluvit dlouho, ale i přesto, že mi kromě jiného přinesl i nemálo strastí, nelituji, že jsem se na něj vydal. Kdybyste se mě zeptali, jestli na Erasmus jet nebo ne, určitě bych vám řekl, že ano. Proč? Na to už tak jednoduše odpovědět nejde. Prostě jeďte, a neptejte se proč. Přesně tak mi to říkali ti, co ho absolvovali přede mnou, a já už vím proč!