Směr Lublaň
Cestopisné zápisky básníka a malíře z pobytu v mezinárodně obsazeném kumštýřském ráji.
V sobotu desátého června (2017) ve tři v noci vyrážíme ze Zlína, otec a syn. V kufru mazdy v tašce pár rozmalovaných obrazů + pár petek se slivovicí, syn řídí. Za starú Breclavú u nové benzínky začíná smrdolit, rozednívá se. V dálce kabonící se Vídeň, nad ní duha. Chválím EU. Žádní pohraničníci, žádné kontroly celních prohlášení, jenom svodidla a zvukové bariéry, v nich sem tam škvíra: vyhlídka na učesané Rakousko, provoz slabý, cesta odsýpá; a vtom nás betonové koryto svádí pod most, na autobusové nádraží Vídeň-Erdberg… Cestujících plno, někteří snad až z Aljašky. A nad mostem pořád to močopudné počasí, čili na WC pouze s eurocenty. Máš?, nemáš?, zaplaťpámbu tedy aspoň za svěrače.
Otec se svými obrazy a petkami nasedá do autobusu, který v sedm nula nula vyjíždí směr Lublaň. Syn se jede dospat domů. Všechno klape. Rakouská hranice se Slovinskem je opět mile propustná. Oblohu podpírají hory, na nich sem tam kyklop, pod horami rovina a domečky. A v polích hop. Hop je anglicky chmel, jak jsem si nalistoval ve slovníku, dnes ještě na půl žerdi. … To, co za Rakouska Uherska plnila němčina, to teď páchá angličtina. Na každém rohu. Nedá se svítit, neumíš anglicky, jsi občan druhé kategorie. Já například nevím, co je to brownfield. Mizerný level…
Ljubljana, hlavní město dvou a půl milionového Slovinska, město Plečnikovo. Velikostí Olomouce. Úplně stačí.
Na autobusovém nádraží mě čeká taxík. S obrazy, petkami a kufrem plápolám k autu, malíř Igor Simonovič, Srb z Bělehradu, mně pomáhá. Jede taky do slovinské galerie naivnich samorastnikov v Trebnje, z Lublaně pětačtyřicet kilometrů na jih, je taky pozván na tamní týdenní workshop. Na rozdíl od starce má jenom batůžek, náhradní pohorky mu visí na šňůrkách kolem krku, a pod paží několik dřívek, na která bude malovat.
Městys Trebnje má něco málo přes tři tisíce obyvatel, ale též symfonický orchestr. A galerii by místním mohla závidět i Olomouc, galerii, která slaví 50 let svého trvání. Zahájení oslav podle toho vypadá. Diplomy, kytky, polibky, k tomu nezbytná mikrofonová nemoc projevující se všude na světě stejně: jakmile se dostaneš na pódium, popadni oběma rukama mikrofon a nenech si jej vytrhnout, dokud ze sebe nevysypeš všechny fráze, které znáš. Maně jsem si vzpomněl na našeho tatíčka TGM, který kdesi kdysi na zájezdě po moravských městech vztyčil se při jednom zastavení v otevřeném autě a sdělil přítomným sehnutým, kteří na něho vystrkovali opět jakési děvčátko a chlapečka v kroji: NEBÁT SE A NEKRÁST! - a dal pokyn řidičovi. Po chvíli tedy mizím "na dvě deci vzduchu" a závěrečnou skladbu, kdy hráče na foukací harmoniku doprovází čtyřicetičlenný orchestr, poslouchám už v chládku před budovou.
Malířská družina
Seznam dalších pozvaných samorastnikov:
Samaneh, šestadvacetiletá inženýrka softwaristka vzděláním, z Íránu, připomíná mi sestřenici z Archlebova Růžu. Hidžáb ze zásady nenosí ani doma v Isfahánu, a kouří; kouří i u benzínky; touto dobou je na jiném malířském pobytu - v Paříži, software ji nebaví, peníze na obživu jí posílá otec z USA…
Javier, Mexičan z dvoumiliónového Leónu, něco přes šedesát, maminka Američanka, on otcem 5 dětí, v Mexiku girls no problems, žije teď v jedné domácnosti se dvěma pětadvacítkami, živil se kdysi politikou, nyní uměním; na svém rozměrném plátně ukazoval mi jakousi miniaturní postavičku politika chlemtajícího vodu z kaluže…
Emin, velice milý Turek, mluví tak potichu a takovou angličtinou, které skoro nerozumím. Je o pár let mladší než já, býval ředitelem istanbulského archeologického muzea a z Čechů zná Bedřicha Hrozného, který rozluštil chetitské písmo, Franze Kafku a Jaroslava Haška…
Franco Mora je podsaditý Ital z Mantovy. V duchu italské zručnosti a pracovitosti pojednal už svými malbami dítek svazujících hvězdy a klouzajících se po obloze po slunečních paprscích nejedno muro, nejednu italskou zeď. Za týden v Trebnje pomaloval deset pláten dětičkami svazujícími hvězdy, klouzajícími po slunečních paprscích…
Stjepan je Chorvat. Pomalu pečlivě maluje olejovými barvami na sklo stromy, keře a figurky, vše nechá dva dny zaschnout, a pak přetře šedou a bílou. A má něžnou zimu. Stejnou zimu už namaloval pro zdejší galerii zhruba před dvaceti lety a tvrdí, že v Mariboru by ji prodal za 3 000 eur…
Darja, Slovinka. Dobrá karikaturistka. Její manžel, zemřel v devětatřiceti, je v Trebnje zastoupen taky několika "skly". Něžné posmutnělé krajiny plné mračen a větru. Tady se spolu seznámili. Tady spolu malovali. Darja mluví anglicky a italsky. Obraz pro galerii si dovezla z domu. Kolem rozmalovaného posedává, asi nemá sílu…
Igor z Bělehradu si položil na podlahu velikou černou PVC plachtu. Na výše zmíněná dřívka vrstvil barvy, do nich vlepoval vystřižené kousky kůže, které něco připomínaly. Na to něco, co něco připomínalo, kreslil ještě černou propiskou. Práce jak na Sixtině. Ještě poslední den obrazy tečou. Nosí tedy dřívka na dvůr. Na dvoře je pětapadesát na slunci. Igor začal malovat před šesti lety. Přestože vystudoval režii a filosofii, je nezaměstnaný, tak jako jeho otec a matka. Nejlíp bylo za Tita. Takže mu ten pobyt, kde nám kromě pitiva platí hotel, stravu, cestovné (0,23 Eu za 1 km), přijde asi velice vhod…
Jánoš je rovněž Srb, původem - jak on tvrdí - Hun. Když se ho totiž ptám, proč pořád dokola maluje ty tři koně nad melounem, říká, že oni - Huni - se přihnali do Evropy na koních. A geny nevymažeš. Jánoš mluví taky anglicky, ale zřídka. Dle jeho tvrzení: Tarzanangličtinou, tj. ve stylu: Čita, come here! Čita je opice, Tarzanova přítelkyně, jak si už nevzpomínám…
Irena je Slovinka. Před ní, i když, pravda, zbytečně, prchám. Starší odkvetlá kráska. Asi sběratelka srdečních zlomků. Vlastní parádní červené nízké sportovní fáro, artsalon v Mariboru a přivezla dva vzpomínkové autoportréty ve stylu když jsem byla mladá… Jeden je obklopen krásně namalovanými růžemi, na druhém se tváří uprostřed bílých květin s včeličkami a motýlky poletujícími po šepsu. Šeps je podklad pod malbu…
Dobrosav. Srb. Původním zaměstnáním pasák ovcí. Ve svých obrazech navazuje na "jugoslávský pointilismus". Něžné tečkování snových krajin s "lidově demokratickými" motivy, popisujícími idylický venkovský život… P. S. Všichni se mě tady ptají, neznám-li nějakého malíře Hrušku z Brna. Neznal jsem. Ten si pro vytečkování svých insitních obrazů zvolil ještě sofistikovanější metodu: Každou tečku dělá prý pomocí injekční stříkačky. Takže jeho tečky jsou plastické.
Stravujeme se v hotelu hned naproti galerie. Jídla je v duchu současného evropského plýtvavého žíru hodně, ale vynikající. Co chvíli něco na houbách, ryby obden. A knedlíky naslano a ještě plněné tvarohem. Během doby "odmorú za kosilo" (pauz na oběd) a večeří dělám si malou anketu: Koho znám z Česka? Turek, jak už vzpomenuto, zná ty tři Čechy, Igor kromě Václava Havla ještě Zemana, a váží si ho, protože je pro Rusko, tak jako on, a proti Západu, tak jako on, Igor. Ital byl v Praga, ale nepamatuje si nic. Jo, zná Nedved z Juve, a Lendla. Kdosi ještě vzpomněl Martinu Navrátilovou. Mexičan a Íránka neznají z Čechů nikoho, Chorvat jakbysmet. Jedna z vysokoškolsky vzdělaných galeristek vzpomněla Quo vadis? od Sienkiewicze, a Chopina. Ale pak se opravila a dala Smetanu. O Sobotkovi ani Babišovi, natož o Kalouskovi, se nezmínil nikdo.
Neposmívám se, tak to je. Kdybychom Čechům rekreujícím se na plážích Balkánu dali podobné otázky, dopadli bychom asi stejně…
P. P. S.
Na mé dotazy na nedávné boje mezi nimi, sousedy, nikdo nechce odpovídat, nikdo nechce o té ostudě mluvit. Ani Tarzanagličtinou…
Pobyt v Trebnje se od pobytu v edenu příliš nelišil. Ráno jsem po švédsku posnídal, k tomu jogurt, džus (beztak ze zakázaného ovoce) a šel do galerie. Ke svým rozmalovaným obrazům. Galeristky roznášely kávu, v byfé byly (zdarma) k mání meruňky, třešně, maliny, hrušky, broskve, nektarinky, zákusky, minerálka… O nějakém tvůrčím amoku tedy nemohla být řeč, navíc když každou chvíli přišlo procesí dětí, i z mateřských škol, i osmáci… (děcka milá, jako všude na světě, jichž se ovšem na podstatné věci nikdy neptáme, a které našimi ješitnostmi pak trpí nejvíc… Teprve když je nejhůř, promiňte mi tu asociaci - protože v galerii se netrhly dveře, aby nevešly další a další rozzářené oči -, oblékáme ty děti do bílých rouch a sukniček a dáváme jim do rukou ratolesti, aby prosily různé panenky Marie za nás, aby nás zbavily moru, jenž jsme si ovšem přivodili sami, anebo se snažily obměkčit jiný produkt naší odvěké nesnášenlivosti, třeba husity viz Jaroslava Čermáka slavný obraz Husité u Naumburka.)
Coby kantorovi v. v. mně to občas nedalo a učil jsem ty malé Jihoslovánky západoslovansky. Čili po čtvrthodině umělo každé z těch milých slovinských děcek česky, protože lopata, vlak, bus, kostel se řekne ve Slovinsku stejně jako u nás, některá slova jako žlička, krap a krtáča se od našich liší jenom drobnými přesmyčkami, jako lžička, kapr, kartáč.
Mám za léta odzkoušeno, že se lze domluvit v jakékoliv vám neznámé řeči, pakliže váš protějšek má na dorozumění zájem. Pomalu, slowly, případně rukama nohama, pomocí tužky. Prodejna kol se dá tak sice snadno zaměnit s optikem, ale budiž. Hůř je, když se nechce. Pak je i taková poměrně pro nás dost pochopitelná řeč jako slovinština těžce uchopitelná. Čili Slovinci, Chorvati a Srbové, kteří u našeho stolu tvořili většinu, a kteří si rozumějí jako my se Slováky, si hezky jeli svoje blues, navíc, když jejich pobyt v trebnjeské galerii nebyl první, takže se znali a měli pořád na co vzpomínat. Takže u našeho babylonského stolu paní
Irena, která měla hlas jak siréna v posledním tažení, co do "struktury" (sorry), ale co do decibelů úžasný, nás němě přihlížející odsuzovala k pustému konzumu. Ani Ital se zpravidla nevmezeřil, Turek byl tichý, Mexičan měl po celý týden posunutý čas, takže si pletl večeře s obědy, a krásná Růža z Isfahánu oč skromněji jedla, o to víc ďobkala do svého smartphonu. A já jsem měl neustále deja vu: Jedenáct osob různého pohlaví a národností naposledy večeří kolem babylonského stolu, když naráz potopa a ono je to vyplaví na hladinu. Obloha temná, nikde nikdo, jen kdesi v dálce prchá Noemův kutr… Koho bychom asi tak utopili jako prvního, abychom měli stůl pokud možná pro co nejmenší počet pasažérů, protože zas tak veliký není, kdo by kapitánoval, naučila by nás nouze komunikovat?… a podobné ptákoviny mě napadají.
Naštěstí nás pořadatelé berou ve středu do Lublaně. Pod hradem na náměstí duní nádherný symfonický orchestr - a slzy se k hudbě hodí. Na večeři jdeme do malé restaurace. Obsluhují děvče a chlapec s Downovým syndromem, a všichni se jim snaží to dilema komu pivo, komu kafe očividně usnadnit. Na závěr pozoruju, jak dívka předstírá, že skočí na stůl a posbírá nádobí i tam, kde její krátké ruce nestačí… Asi její oblíbený žertík.
Restaurace, jelikož zaměstnává invalidy, má tomu přizpůsobené daně.
Všechno krásné ale jednoho dne končí, loučím se s Trebnjí, s krásnou galeristkou s krásným jménem (Andrejka Nose) a s Igorem a Samaneh nastupujem do taxíku, Samaneh si na nejbližší benzínce skočí ještě pro cigarety.
Všechno krásné jednou končí
Slovinsko je krásné a mírné i z dálnice. Hlavou bleskne, jestli to Rakousko-Uhersko nebyla přece jen výhoda. Bývali bychom měli moře až dodnes, a jestli ten "žalář národů" není jen do šedé kůry zadřený starý bonmot. Ostatně když v roce 1885 v Kroměříži vítal císař Franz Josef I. ruského cara Alexandra III., jak si můžete vygúglovat, mohli se Hanáci, jak to slušně napsat - při treku do jeho zadní části kalhot? -, strhat.
V Lublani mám tři hodiny čas. Ukládám si tedy zavazadla do úschovny, v přepočtu za 180 Kč, a vyrážím na Trojmostí, architektem Plečnikem přetvořené přemostění říčky Ljubljanica, do Ljubljaňáky oblíbeného epicentra. A nejen jimi. Potkáváme se tam lidé, národů ač jsme různých, snad z celého světa. A obdivujem.
Snad hodinu jsem seděl na kostelních schodech a pozoroval, jak ve výšce 10 metrů nad kostkovicí koná svou práci obyčejný postřikovač vody, a jak se dole pod ním ráchají děcka, anebo jak se v neviditelných kapkách osvěžuje dívka s nápisem m i n i m a l i s m na ňadrech málem rozvodněných. Babel by asi vyskočil z kůže.
Ale všechno krásné jednou končí. Jdu na WC na vlakové nádraží, je zdarma a teče tam teplá voda, pozoruji holuby, jak v kolejišti šlapou pražce, elektrická rychlíková lokomotiva, která je plaší, veze na sobě nápis E= m.c2. Vyzvedávám si z úschovny zavazadla, a protože mám ještě čas, přečtu si dvě povídky z milovaného Isaaka Babela, z knížky, kterou z pověrčivosti - nic horšího než vstup do Buďonného Rudé jízdy za občanské války v Rusku, jako jejího autora, by mě nemělo potkat - nosím s sebou už víc jak čtyřicet let.
Autobus do Vídně má odjezd v 19.00, ve čtvrt na osm posílá cestovní společnost esemesku, že má půl hodiny zpoždění, no a když konečně za tři čtvrtě hoďky dorazí, ukáže se ve vchodu ještě úřednice z místního ministerstva vnitra s notebookem místo ňader a v napěchovaném busu kontroluje jeden pasport za druhým. Pomalu a důkladně. A za okny rámusí průvod doprovázený policajty na koních. Jak z nesených transparentů vyplývá, jde o "LJUBljana Pride", duhové fangle mávají nad proudem bratru dvou tisíců lidí, bubínky a anglicky žvatlaný popík tvoří hudební hluk. Jenom někteří z toho procesí nás "nudná hátéčka" alias heterogeny lákají obscénními gesty do lůna jejich společenství… Nedělám si patent na statistickou přesnost, avšak po celou dobu, co ten rozverný průvod protékal za autobusovými okny, jestli jsem v něm napočítal tak pět šest osob nad padesát, tak moc. Coby stařec usuzuji tedy, že jde především o záležitost mladých, a když nad hlavou jedné spoře oděné dívky na poutači čtu, že ji víc ohrožuje sex bez kondomu než nějací běženci, přivírám oko už definitivně. My hátéčka z Halen máme totiž jiné problémy. Pravému sousedovi vyschl rybník a levý soused se radši do studny ani nedívá. Jestli potrvá takové sucho dál, tak to můžem zabalit, říkal, a jestli mu ještě zaschne řepa, nebude mít co dávat v zimě slepicím na přilepšenou a nebudou ani vajíčka. A vejce jsou základ všeho, jak věděl už Salvator Dalí.
Ano, jsou různá procesí. Je dlouho mír, hygiena už nemůže být snad lepší, sex je prima věc, kdybych byl mladý, asi bych šel taky s nimi. Možná by to však měli vzít kolem Pentagonu, Kremlu, pekingského náměstí Nebeského klidu, ale to už zas opakuju tu svoji starou mantru…
Naštěstí se autobus dává do pohybu. Nad slovinskými horami se rojí krvavá mračna, v nich září oči kyklopů. Údolí pod horami jsou hřebelcovaná chmelnicemi a hop v nich už nevisí na půl žerdi, ale na celé; už za ten týden, co jsme se neviděli, dosáhl na konec drátu. Sousedka na sedáku vedle si pouští žilou starý film, Humphrey Bogart pročesává mobil a piano, klávesnice s patníky utíkají za autobusem do tmy…Ve Vídni-Erdbergu čeká na mě syn s mazdou a jedeme na Moravu. Je hodně po půlnoci, když za starú Breclavú míjíme hospodu "U téj Boží muky", před níž postávají eurosirotci - a pokuřují…