Výkřik do Říma z mrakodrapu Chrysler Building
Jablka lehce poraněná
kordíky z nejlepšího stříbra,
oblaka rozedraná rukou z korálu
jež na hřbetě si nese mandli ohně,
otrušíkové ryby v roli žraloků,
žraloci v roli kapek nářku k oslepení davu,
růže, jež raní,
bodliny zapuštěné do kanálků krve,
znepřátelené světy a lásky pokryté červy
svalí se na tele. Svalí se na velikou kopuli,
již natírají tukem jazyky chtivé dálky
a pod níž člověk močí na oslnivou holubici,
plivaje uhlí, jímž se dáví,
tisíci zvonky obklopený.
Neboť už není, kdo rozdával by chléb a víno,
kdo by dal růsti trávě v ústech nebožtíka,
kdo rozprostřel by plátna k spočinutí,
a není, kdo by plakal pro zranění slonů.
Není už nežli milion kovářů,
kujících pouta dětem, jež se zrodí.
Není už nežli milion tesařů,
roubících rakve, na nichž chybí kříž.
Není už nežli dav naříkajících lidí,
jenž rozpíná si šat v očekávání kulky.
Ten člověk přezíravý k holubici měl by promluvit,
obnažen by měl vzkřiknout mezi kolonami
a měl by dát injekci, jen aby dostal lepru
a zaplakal tak strašným pláčem,
jenž rozpustil by jeho šperky a telefony z diamantů.
Ale ten člověk bíle oblečený
je nevšímavý k mystériu klasů,
nic neví o rodičce, kterak úpí,
nic neví, že se od mince spálí polibek zázraku,
a z krve beránkovy dá pít idiotskému zobci bažanta.
Páni učitelé vykládají dětem
o úchvatné záři vycházející z hory,
ale když vzejde, jsou to jen shromážděné stoky,
z nichž vykřikují chmurné nymfy cholery.
Páni učitelé zbožně líčí kupole provoněné kadidlem,
ale není lásky pod povrchem soch,
není lásky v očích z ustrnulého křišťálu.
Láska je v tkáni žízní rozdíraných těl,
je v nepatrné chýši, která se bije se záplavou;
láska je v jamkách s útočícími hady hladu,
v truchlivém moři, houpajícím mrtvá těla racků,
a nejpokornějším polibku, jehož trýzeň bodá zpod polštářů.
Ale ten stařec transparentních dlaní
Propoví: láska, láska, láska,
zpod rozechvělé něhy svatých tkanin,
propoví: mír, mír, mír,
do třasu dýk a dýní z dynamitu
propoví: láska, láska, láska,
až se mu rty protáhnou siným stříbrem.
A zatím přece, zatím přec, ach zatím přece
ti černoši, co vyprazdňují plivátka,
ti chlapci třesoucí se před zsinalým terorem ředitelů,
ty ženy utopené v minerálních olejích,
všechno to množství kladiv, violin či oblak
má vykřiknout, byť se mu mozky rozstřikují po zdi,
má vykřiknout kopulím tváří v tvář,
má vykřiknout šílené ohněm,
má vykřiknout šílené mrazem,
má vykřiknout i s hlavou plnou fekálií,
má vykřiknout jak všechny noci dohromady,
má vykřiknout hlasem tak nespoutaným,
až zachvějí se města jako děcka,
až puknou žaláře věznící žír a hudbu,
že žádáme o chléb náš vezdejší,
květ vrbiny a něhy věčně upírané,
že žádáme, ať naplní se vůle Země,
jež rodí svoje plody pro všecky.
Z výboru děl F. Garcíi Lorky Zelený vítr (Československý spisovatel, Praha, 1969) přeloženého Lumírem Čivrným. Doprovodné foto: Dělník z rafinerie v texaském Freeportu, bavící se sportovním lovem žraločích mláďat, vyjímá malému žralokovi z krku háček, aby ho mohl hodit zpátky do moře.
Federico DEL SAGRADO CORAZÓN DE JESÚS (tedy Ze Svatého Srdce Ježíšova) García Lorca (1898–1936) byl andaluský, španělský a hispánský básník, dramatik a výtvarník, který v sobě ústrojně spojoval oba nejbytostnější směry hispánského světa: katolickou spiritualitu a levicové sociální cítění. Studoval v Madridu, USA, na Kubě a v Argentině. Narodil se v andaluské Granadě a tamtéž byl ve věku 38 let zatčen a vzápětí zastřelen klerofašistickými vojsky Francisca Franka, v údolí Viznaru, popravišti, na němž během následných takřka čtyřiceti let Frankovy vlády odešly stejným způsobem ze života desetitisíce jeho krajanů.