Kultura a umění Kultura

Všichni dobří rekreanti

Obrázek nebo fotografie#20763

Ta specifická odrůda totalitního režimu, kterou se u nás podařilo po likvidaci Pražského jara vypěstovat, se nevyznačovala krvavými dramaty vhodnými do akčního žánru. Společnost byla řízena složitým systémem tabu a rituálů, který fungoval přesně tak dlouho, dokud většina lidí věřila v jeho funkčnost. Snad právě proto skončila většina pokusů o umělecké uchopení tohoto období neúspěchem: ono složité předivo závislostí a předstírání se jen obtížně vysvětluje tomu, kdo to nezažil na vlastní kůži.

K nejpozoruhodnějším pokusům o ztvárnění normalizačního období (ale také, nebo snad dokonce především toho, co po něm následovalo) patří román Michala Přibáně (narozen 1966, pracuje v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd) Všechno je jenom dvakrát. Velkorysý pokus o co nejpřesnější rekonstrukci dobové atmosféry naštěstí neulpívá v povrchnosti televizních seriálů typu Vyprávěj, ale stává se odrazovým můstkem k nekonvenčním (a myšlenkový horizont současné české kultury výrazně přesahujícím) úvahám nejen o historickém údělu českého národa, ale vůbec o roli, kterou v lidském životě hrají pojmy jako pravda, čest, odvaha nebo přátelství.

Vlčí bouda a tušení souvislostí

Dějištěm knihy je horská bouda Karlovka v Krkonoších, kam jezdí na rekreaci zaměstnanci divadla v Závětří (jak autor nazývá Brno). Jejich děti zde zažívají nejrůznější alotria a první lásky, nostalgický tón podtrhují vzpomínky na zmrzliny a zákusky, polévku z kovových šálků, teplákové soupravy, autodráhy a šlágry dobové popmusic. A to ještě netuší, že ta chalupa je vlastně kouzelná: to zjistí vypravěč Pavel Klimeš až na prahu středního věku, kdy si už s kouzly pomalu přestává vědět rady. 

Významný je posun oproti dosavadnímu psaní o normalizaci: otázka už konečně nezní „co to s námi dělali?“, ale spíš „co jsme to se sebou nechali dělat?“ Místo sebelítosti nastupuje snaha o analýzu a hledání souvislostí: to, v čem jsme žili a dosud žijeme, nespadlo z nebe, bylo to výsledkem určitých historických okolností. Dostáváme se tak proti proudu času až do doby druhé světové války, kdy z Krkonoš Němci vyháněli Čechy a za pár let zase Češi Němce, přes období brutálního třídního boje v letech padesátých až po institucionalizovaný cynismus normalizačního období. Autor se vyhýbá vynášení snadných ortelů, snaží se zobrazit historické události tak, jak je viděli tehdejší aktéři, kteří samozřejmě ještě nemohli tušit, jak to všechno dopadne. 

Nutno uznat, že Přibáň je zručný vypravěč, což není u současných prozaiků zrovna samozřejmost. Postavy jsou načrtnuté jen jednoduše (zahořklý opilec Šnajdr, pragmatik Procházka, starosvětsky noblesní Kroupa, nesnášenlivá a nesnesitelná Buřivalová), ale chovají se natolik konsekventně, že čtenář neztrácí přehled. Dialogy jsou svižné, použitý jazyk odpovídá době a prostředí. Napětí dodává lehce detektivní zápletka okolo zatčení Antona Borowitschky, východoněmeckého občana a krkonošského rodáka, který se pokouší organizovat mezinárodní protikomunistickou konspiraci (způsobem až provokativně naivním, který se dá interpretovat všelijak). Ale nejde jen o politiku: hlavním tématem je plynutí času, neporozumění mezi generacemi a také svoboda, která už není vytouženou chimérou, ale stala se z ní nutnost přijímat stále pochybnější rozhodnutí.

Z knihy je zřejmá nálada středního věku, celková únava ze života, potřeba na chvíli zastavit čas a oddechnout si, rekapitulovat zisky a ztráty. Hlavní hrdina si už ve čtyřicítce připadá starý a přitom má pocit, jako by mu život utekl mezi prsty. Přitom to není zrovna typ životního ztroskotance, kdysi byl uznávaným novinářem a nyní učí literaturu na vysoké škole. O smysluplnosti těchto profesí však stále intenzivněji pochybuje: a vykonávat je jen kvůli výplatě na rozdíl od většiny kolegů nedokáže. 

Normalizace pod kůží

Jako bychom se z té doby stále nemohli vymanit. Snad je to tím, že generace vyrůstající v sedmdesátých a osmdesátých letech dnes převážně udává tón veřejné debaty (bude docela zajímavé, co se dozvíme, až do pamětnického věku a přiměřených funkcí doroste generace vyrůstající v letech devadesátých). A

snad také tím, že dětství v té době bylo jaksi intenzivnější: celá společnost byla uměle držena ve stavu nedospělosti, takže rodiče a potomci k sobě měli blíž než dnes. Nejen pro malého Pavlíka, ale i pro jeho rodiče bylo vrcholným zážitkem roku jet na chatu do Krkonoš, kde se dá jezdit na lanovce, hrát pingpong a pouštět desky z jukeboxu. (A také nezapomínejme, že jde o děti muzikantské, permanentně cepované, takže je pro ně prázdninová relativní volnost podstatně vzácnější než pro nás venkovany, kteří jsme řádili venku po celý rok.)

A tohle právě osudově ovlivnilo atmosféru naší mladé demokracie: študáci, kteří se ještě včera nesvéprávně klepali před pologramotnými primitivy z vojenských kateder, se přes noc dostávali do funkcí, na něž se v normálních poměrech čeká nejmíň třicet let. Mnozí z nich celkem logicky ztratili elementární soudnost; podlehli iluzi historické vyvolenosti a začali horlivě napravovat historické křivdy a omyly způsobem, který nutně vyráběl křivdy nové. 

Pavel naštěstí není ten typ. Je trochu suchar a ňouma, ale sympatický svojí snahou projít životem, aniž by zbytečně škodil. Dokáže se na věci dívat z více stran a často tak vyhmátne skryté souvislosti. S odstupem času si uvědomuje, že to na Karlovce zas taková idyla nebyla, že chapadla tajné policie sahala až sem a že jedním z donašečů byl i „strejda“ Milan, nejlepší přítel jeho otce. Zároveň však poznává motivy, které Milana ke spolupráci vedly, až si nakonec není příliš jist, zda by se na jeho místě zachoval jinak. Polistopadová společnost až příliš snadno odsoudila ty, kteří nátlaku Státní bezpečnosti podlehli – a jaksi přitom zapomněla na vykonavatele toho nátlaku (těm se zpravidla podařilo lustračními peřejemi hladce proplout a vložit svoji bezskrupulóznost do služeb nového režimu). A právě toto naložení vin na obětního kozla nejspíš způsobilo, že jsme se ve skutečnosti z normalizační mentality nevymanili a že se nám v poslední době tehdejší poměry zase elegantním obloukem vracejí. 

 

Konec tesilového věku

Přibáňův obdiv k Josefu Škvoreckému je patrný. Není zde sice tak obžerné hraní s jazykem ani suverénní vypravěčství (ostatně nejsme v nylonovém, ale v tesilovém věku), ale základní téma malého člověka, který se snaží se ctí proplout velkými dějinami, je obdobné. Rovněž hudba hraje v románu důležitou roli, gramodeska je koneckonců i na obalu knihy. Pavlovým oblíbeným zpěvákem je v dětství Václav Neckář (titul knihy je ostatně parafrází jedné jeho skladby) a později Luboš Pospíšil. A jako by i on sám byl jaksi bytostně

neschopen cynismu. Když vysvětluje, proč odešel z novin na univerzitu, naznačuje tím, co se ve společnosti zlomilo v Klausově éře: „A potom se skoro přes noc z atraktivní a každý den nové práce stalo rutinní řemeslo. Směšné místní organizace politických stran dávno zapomenutých názvů. Jejich směšní předsedové, jejich směšné tiskovky. První krachy živností. Průběžná transformace starých struktur do nových partají. Pár demonstrací za práva svébytného moravského národa. Pražský kurvy! Vládněme si sami! Nuda, nechuť, kocovina. Nový šéfredaktor. Je zapotřebí zvýšit náklad. Posílíme metropolitní zpravodajství, omezíme lokální. Propad nákladu. Nový šéfredaktor. Přijmeme oblastní redaktory, zavedeme lokální přílohy. Propad nákladu. Nový šéfredaktor. Zrušíme lokální přílohy. Propad nákladu. Nový šéfredaktor. Psali jsme stále víc, stále rychleji a stále zbytečnější články.“

Na rozdíl od většiny literárních vědců, kteří se rozhodli napsat román, se Přibáň nepředvádí s tím, co všechno přečetl nebo jak hluboko pronikl do narativní teorie. Snad nejsilnějším dojmem z četby je autorova poctivost, která jako by pocházela z jiné doby: jak ve smyslu dobře zvládnutého vypravěčského řemesla, které nemá jinou ambici než sloužit tématu, tak ve smyslu přemýšlivosti, která se nespokojí s prvním nabízeným vysvětlením, snaží se proniknout pod povrch. Místy je však tato snaha vypovědět úplně všechno poněkud na škodu a kniha ztrácí spád kvůli rozvláčným popisům různých dovolenkových rituálů, které na nezasvěceného působí až příliš banálně.

Když si vypravěč klade otázku, kam jsme se vlastně od husákovských časů posunuli, dokáže pojmenovat mnohé sebeklamy české společnosti: „Nejspíš zase začne o tom, jak jsme podělali revoluci. Nebo o osvícené autokracii. Na druhé straně… Už cestou z Martinovky mě napadlo, že zrovna tohle by nemuselo být nejhorší řešení. Ostatně kdo ví, jestli jsme přes ty kecy o demokracii tenkrát po Havlovi nechtěli spíš něco takového. Možná že celá ta porevoluční kocovina a blbá nálada vznikla jen proto, že jsme se právě té osvícené autokracie nedočkali. Že jsme nedokázali najít správného autokrata, protože jsme se domnívali, že už ho máme. Sametové nedorozumění?“ Se stejnou otevřeností komentuje současné proměny Krkonoš: také hory jsou v první řadě výrobní prostředek a musejí vycházet vstříc požadavkům klientely, které už dávno nestačí ke štěstí vyškrábat se lesem k nějaké boudě a dát si tam limonádu s vysokohorskou přirážkou. Ale není to hledání stále intenzivnějších zážitků vlastně jen jinou formou dobrovolného sebezotročení?

Vědeckofantastický motiv o cestování v čase z jinak velmi civilní prózy poněkud trčí, naštěstí však není samoúčelný. Konfrontace současníků s lidmi z počátku let sedmdesátých by jistě nabízela řadu crazy momentů ve stylu seriálu Návštěvníci, ale Přibáň není humorista, nemá ambici napsat Báječná léta pod psa po dvaceti letech. Díky výpravě do svého dětství vypravěč poznává, že napravit minulost už není možné. Máme jedinou možnost, naučit se s minulostí žít. Ale není to svým způsobem ještě větší sci-fi?

Pavel nechce účtovat s dávnými chybami, ať se jich dopustil kdokoli; zažívá spíše únavu z dějin, z toho, jak si neustále tiše až sametově navzájem ničíme životy a vždy si pro to najdeme neprůstřelná vysvětlení: „Říkali nám ve škole, že kdo nezná historii, nemůže se z ní poučit, a je tedy odsouzen opakovat její chyby. Ale neřekli nám, že kdo historii zná, vystavuje se nebezpečí, že si večer před usnutím nevybaví jediný důvod, proč by se měl chtít ráno probudit.“ Každá generace má svoji pravdu – a teprve až zestárne, uvědomí si, že to byla vlastně od začátku lež.

 

Michal Přibáň: Všechno je jenom dvakrát. Host, Brno, 2016