KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Jednou mi Jaroslav Šabata vykládal, jak byl na nějaké akci v katedrále na brněnském Petrově a byl tam i sympatický kněz, s nímž si zajímavě popovídal. I o politice. A ten kněz mu nakonec řekl: „Vy jste měl být farář!“ – Jaroslav se smál, ale já jsem cítil, že jej to potěšilo, přestože sám sebe deklaroval jako volnověrce. On totiž během svého osobního vývoje – od zfanatizovaného mladého komunisty po důsledného demokrata a odpůrce totality – dospěl k úctyplnému postoji vůči křesťanství i církvím. Kristus pro něj osobně nebyl bohočlověk, ale člověk s velkým Č, jeden z pilířů humanismu 21. století. Často jsme o těchto věcech mluvili, protože ony byly součástí jeho úvah o budoucnosti sociální demokracie, do níž si přál vnést i aspekt křesťanské demokracie. Cítil tu společného jmenovatele.

Vrátím se k výchozí situaci – napadla mne v té souvislosti jedna otázka: Co to vlastně znamená být farář? Mimo jiné: Uvažovat a působit v rovině duchovních skutečností, vědom si plně jejich závažnosti. Překračovat utilitární pozemskou materiální logiku. Jaroslav Šabata věřil v sílu ducha, v sílu idejí. Mluvil vážně a s nejhlubším přesvědčením o věcech, o nichž dnes v politice neuslyšíme ani slovo. O smyslu dějin, o dějinnosti, o tom, že 20. století bylo zápasem o člověka v rovině fyzické, zatímco 21. století bude prostorem, v němž se odehraje stejný zápas v rovině ducha. Klíčovým slovem mu byla humanita. Je zajímavé, že tato slova a myšlenky z úst dnešních politiků a jejich poradců zní prázdně. Nerezonují. Proč asi? I to jeden ze symptomů současného stavu.

Na konferenci k Šabatovu výročí jsem vnímal ze strany účastníků z řad sociální demokracie všudypřítomnou skepsi. Bezradnost spojenou s předtuchou ještě většího pádu, než byl ten volební – pokud se něco zázračného nestane… Slova plynula. Mnoho slov. Diskuse teoretiků v druhé části měly občas charakter uspávačů hadů. Jediným skutečně vášnivým a přesvědčeným řečníkem byl německý sociální demokrat Gert Weisskirchen, který ve svých vstupech vyzdvihoval mimo jiné i základní teze, jimiž se Jaroslav Šabata vždy řídil: Nebát se nových začátků. Nebát se propojovat svět utopie s praktickou politickou realitou. Nebát se znovu formulovat klíčové pojmy a cíle, například demokracii a projekt EU.

Oceány slov

Jak ale dosáhnout toho, aby nové cíle byly uvěřitelné a přijatelné? Proudy slov na konferenci se mi spojují s mořem slov, jimiž nás obšťastňují politologové a filosofové například na stránkách Práva, jediného řekněme levicového mainstreamového tisku. Teoreticky fundovaní autoři Bělohradský, Přibáň, Škabraha… Vždycky si říkám, co mi vlastně těmi veletoky svých myšlenek chtějí říct? Jaká je pointa? Čte to někdo, přináší to někomu něco, krom toho, že to vypadá fundovaně? Dotýká se to – když už ne mne, intelektuála na okraji dění, vyčerpaného bojem s vlastní existenční realitou – aspoň někoho v akademických kruzích, v prostředí elit, které o něčem mohou rozhodovat? Nebo je to jen čtení ke kávě a k procvičování mozkových závitů? Je v tom vůbec něco, co by mělo být uplatněno v praxi? Bylo by asi zapotřebí nějaké zpětné vazby…

Na konferenci se mluvilo o neschopnosti nově formulovat problémy společnosti a o nevyužívání Šabatova způsobu užívání konfliktních tezí k tříbení situace a postupu vpřed. Já osobně nejsem příznivec konfliktů, protože mi navíc často přijdou jako metoda pro metodu: Vyvoláme konflikt, ať se o věcech mluví, a pak uvidíme. To je málo. Skutečný přínosný konflikt či užitečné rozetnutí situace vzniká tehdy, když někdo něco řekne či udělá z nejhlubšího přesvědčení, protože zkrátka nemůže jinak. A stvrdí závažnost svého gesta – je ochoten za ně nést i nepříjemné následky. A pak se něco děje, něco podstatného, protože se vybudí energie pro další gesta, další kroky. Nejen pro další přemýšlení. Mají ideoví vůdci sociální demokracie takové teze, takové cíle, umí pojmenovat zásadní neuralgické body společnosti (které jistě existují – je jen otázka, které to skutečně jsou, protože problematika "genderu" - jakkoli vycházející z reálných fenoménů -  a podobně akademicky formulované problémy ty klíčové situace asi nevystihují - nerezonují ve voličích) a současně umí si za tím stát? Má sociální demokracie vůbec nějaký základní pevný postoj? Nebo je jen pragmatickou přizpůsobivou skupinou jedinců, kteří to možná myslí dobře, ale vlastně se tak úplně neví, co myslí dobře. A především, co myslí uvěřitelně pro ostatní.

Kapitál jako symbol nelidskosti

Jedním z nejhlubších a zcela esenciálních rysů sociálnědemokratické politiky byla od počátku – dle Jaroslava Šabaty – kritika kapitálu. Jeho názor byl, že jestli tento vnitřní rys sociálnědemokratická strana ztratí či jej není schopna znovu formulovat v nových podmínkách, tak ztrácí legitimitu ke svému fungování pod názvem sociální demokracie. Je zřejmé, že kapitálem se tu nemyslí stav financí na bankovním účtu či v truhle pod postelí. Sám pro sebe si slovo kapitál v tomto případě překládám jako nelidskost. Jako činitele, jenž je nadřazen člověku. Z lidí se pod jeho vlivem stávají šachové figurky, s nimiž je možno jakkoli posunovat ve prospěch růstu kapitálu (či jinými slovy zisku). Z tohoto úhlu pohledu vidíme, jak tento nelidský přístup prosákl celým naším životem. Zaklínacími formulemi jsou „činit něco s péčí řádného hospodáře“, „zvyšovat efektivitu práce“ či „nutnost zvyšovat HDP“ a podobné. Práci starostů, ředitelů a vedoucích pracovníků chodí kontrolovat auditoři s myšlenkovým horizontem účetního (a s možnými fatálními důsledky pro osud kontrolovaného), kteří absolutně nechápou sociální a kulturní rozměry lidského jednání. Další "účetní" vytvářejí odekvátní zákony. Nejnižší cena je další nepřekročitelnou zaklínací formulí.

S člověkem se nepracuje jako s člověkem, ale jako s „lidským zdrojem“. Outsourcování je v podstatě v mnoha případech (veřejnoprávní instituce, státní správa) přenášením mechanismu vykořisťování lidí na druhý subjekt. V „zeleném“ myšlení se setkáme s tím, kolik se „ušetří“ přechodem na „zelené“ způsoby života. Dokonce tento přístup zasahuje i do úvah o minimálním nepodmíněném přijmu, kde se dělají propočty, kolik se ušetří na dávkách a administrativě. Ztratili jsme smysl pro hodnotu věcí samotných. Pro hodnotu člověka jako takového. Tím, že mu poskytneme podporu, děláme to přeci proto, aby mohl důstojně žít. Co je víc? To přeci není potřeba zdůvodňovat! Jediná skutečně politická relevantní otázka je, zdali ano, či ne. A pokud ano, tak kolik, aby to mělo smysl. Když někdo celý život pracuje, měl by dostávat penzi a neměl by žít ve strachu, že na něj nezbude. Nebude na jiné věci, ale toto by měly být nedotknutelné principy – a zřetelný základ sociálně-demokratické politiky.

Mohl bych takto dále pokračovat, ale není to mým cílem. Chtěl jsem jen upozornit na skutečnost, že v oblasti politiky i běžného života se víceméně ztratilo vědomí závažnosti duchovních, etických, kulturních a sociálních principů a hodnot. Začali jsme plíživým způsobem všichni uvažovat a jednat v zájmu kapitálu. Sociálnědemokratičtí politici (nejen oni, ale u nich to nejvíce bolí) jsou často více či méně skrytými šíbry podivných finančních toků a struktur či se otevřeně paktují s představiteli korporací, místo aby jim byli nekompromisním zrcadlem a hrází tam, kde jejich činnost ponižuje důstojnost člověka. Reformovat důsledně v tomto smyslu sociální demokracii jako stranu by znamenalo se s celou řadou politiků rozloučit.

Být uvěřitelný a pravdivý

Nevím, co by dnešnímu stavu řekl Jaroslav Šabata. Jisto je, že on sám žil uvěřitelně, pravdivě. Nebyl zámožný, svých restitučních nároků se vzdal – z principu, ne jen kvůli své komunistické minulosti. Jeho myšlení nebylo jednoduché, někdy bylo i obtížně srozumitelné, protože se snažil postihnout věci v jejich komplexnosti, ale nikdy nebylo elitářské a pohrdavé vůči jakkoli prostě myslícímu člověku. On byl ochoten diskutovat o politických problémech s kýmkoli jako rovný s rovným. Závan zcela nešabatovského přístupu jsem zavětřil i na konferenci, kdy jeden z diskutujících označil fenomén politických hnutí, tedy reakci na krizi tradičních stran, za „blbosti“, které je nutno nahradit obnovenými politickými programy. Tato přezíravost vůči realitě není dobrým východiskem pro formulování čehokoli.

Jaroslav Šabata měl obavy z lidí, kteří jsou bez skrupulí a kteří využívají jakkoli jakoukoli situaci ve svůj mocenský prospěch, protože ohrožují demokratickou politiku jako takovou. Ta předpokládá i určitý respekt k protivníkovi. Tyto typy lidí pro něj byly temnými osobnostmi. Některé jsou stále součástí naší politiky, jedna pobývá i na Hradě.  I existence takových sil byla pro něj důvodem, aby neúnavně, možná sysifovsky, podněcoval programově-ideové aktivity strany. Byl jsem svědkem – a mnozí o tom vědí mnohem více než já – toho, jak vyprovokoval vůdčí osobnosti strany k vypracování ideového materiálu pro další směřování strany a jak byl z výsledku zklamán. Možná je doba politiky šabatovského rázu pryč, možná společnost potřebuje jiný typ politické reflexe. Jedno však postrádat nemůže ani politika, ani sociální demokracie, a to vnitřní pravdivost a skutečný zájem o život lidí.