Blesk změnil pastvinu v šachovnici
Ujalo se tvrzení, že básníků máme dost, zato čtenářů málo. Nemám v úmyslu dělat žádný výzkum. Jen se čas od času přesvědčím, jak relativní je takové kvantitativní označení: dost. Jako by před námi defilovaly zástupy poetů a stačí jen ukázat prstem. Ve skutečnosti je to spíše naopak. Jsou autoři, kteří nedefilují. Kdyby k tomu měl co dodat básník Ovidius, nabádal by je, aby vyšli ze stínu. Neboť ani růži by nebylo nic platné, že je růže, pokud by ji nikdo neobjevil.
Mám před sebou básnickou sbírku brněnského autora Michala Žáka nazvanou „V náruči čtvrtohor“. Autor je člen Sdružení Q, dosud vydal dvě sbírky: „Klec na vodu“ a „Švédské poledne“. Upřímně přiznávám, že pro mne je tento básník můj osobní objev. Nebudu tvrdit, že mne přirazil k zemi. Nebudu tvrdit, že mám v rukou geniální dílo, protože to je takové jarmareční, kramářské vykřikování. Básním přehnaná chvála stejně neprospívá.
Sbírka není jednolitá, nacházím v ní hodně různorodých motivů, ale jako celek působí nakonec sevřeně. Takový poutnický monolog. Nohy jdou kupředu, mysl se ohlíží a to, co si vybavuje, je snímáno z času i prostoru. V podstatě jde o existenciálně civilizační poezii. V básních se neproducírují tradičně formulované filozofické otázky, autor vsadil spíše na zhmotnění světa, vjemů, dokonce pocitů. Dosahuje tím pevnějšího ukotvení. Takové výpovědi je možné věřit.
Čteme básně formálně členěné do strof, ale nerýmované, rytmicky nepravidelné, tj. nesvázané žádným klasickým metrem. Ovšem vnitřní rytmus je tady přítomný, onen gravitační bod verše, který nevlaje ve větru, ale ve slokách je znatelný, třebaže ne vždy předvídatelný.
Když otevřete sbírku, neunikne vám, že se ocitáte na zemi (na zemi s malým počátečním písmenem, protože nemám na mysli označení planety). Ale neunikne vám ani, že je to země „pod nebesy“. Zrovna tak neunikne, že kategorie času je v Žákově poezii přetvářená: je to nová modalita. Protože právě tato kategorie je obecně v poezii často nadužívaná, nechci nic rozpitvávat, jen řeknu, že čas v této sbírce není vnímán jako věčnost, spíš je zde furiantsky řečeno, že „čas nic neznamená“. Zdá se, že na člověka mnohem víc dopadá, že je „oponově zataženo“, že je všude kolem mlha, balvany vypovídají o vodě, která tu dávno není a „Nad parkem pomalu / roste klec tmy.“ Jsou to verše mužsky teskné, cítíš v těch básních loučení – silněji dokonce v těch, které přímo o loučení nemluví.
Strom poznání? Jistěže tu je. Pokud autor rozehrává odvážnou intelektuální disputaci a přivede nás k platanu, neobává se otázky, kdeže je plod rajského stromu poznání? Do čeho nám dá potají zakousnout platan? Není to přímo roznětka k výbušným asociacím? Zvláště když k tomu přidá: „Rostl v ráji plevel?“ Nepamatuji se, že bych kdy četla verš tak provokativní a zároveň potřebný. Neboť: plevel je výmysl lidský a škodolibý. Pak už jsme jednou nohou v eticko-modálním víru.
V následném cyklu sbírky hra na obrazy a významy pokračuje. Staneme se souputníky Trójanů, Kalcháse a Odyssea, Médey, Ikara. Výběr z klasiky je rovněž „klasický“, ale Michal Žák měl pro to jiný důvod. Zjednodušeně řečeno: všechno je tady pořád, vždy trochu pootočeno, někdy i naruby, když nám „Pýthia převíjí film“. Hra se slovy je objevná. Nečekaná, jako je prohazování slov anténa a anatéma.
V podobném duchu jsou do sbírky vyskládány básně z tří následných cyklů: Dočasně a věčně, Zlom času a Prvotní impulz. Právě slovo impulz je charakterizuje. Jestliže předcházející cykly se rodily z přemýšlení a subjektivního domýšlení, tady vnímám spíše emocionální prožitek. Dotek dnů, všedních věcí, zhmotňování myšlenek. Je zde rýč i sklep, půda i hlídačův pes. Je tu teskné rozjímání nad bábovkou – které se nečekaně přelije až k mužskému a ženskému principu. A takové dvě lžíce ležící na stole – odvěká bipolarita, v co se zasouváme, co je do nás vsunuto! Najdeš i hrozbu havranů, když si je lidé pletou s vránami – neboť nejde o slovíčkaření, ale o základní znalosti, které ztrácíme s poněkud podivným přemoudřením. Čím dál víc jsme vtahováni do krajiny, která se bezděčně stává mementem mori. A přesto se básník vyznává, že „zapěji zákon o zachování hmoty“. A o pár stránek dál: „To co se nehýbe / je šmouha.“
Básně tohoto typu jsou výmluvnější než konkrétní vzpomínky z dětství. Tam je slyšet sentiment, třebaže úměrně tkaný. Ticho po břeskné hudbě nebo nakloněný balkon už zní až příliš povědomě. Ale líbí se mi lapidární konstatování, že „Na počátku bylo slovo / na konci je / konec.“
Tolik ke sbírce.
Ale nemůžu si odpustit ještě jednu poznámku. Ta už nejde na vrub básníka, směřuje spíše k „dělníkům“ kolem knihy. Ale nechci, aby vyzněla jako výtka. Našla jsem totiž v knize pár překlepů – to nic, podle mne takové chybky věci polidšťují. A když o tom dumám, jde vůbec o chybky? Kdo budete tuto knihu číst, nalistujte si stránku 37. Zkuste vyluštit: „Nosit slovy do antén / Nebo do anatém?“ Vzpomněla jsem si na rčení: Nosit sovy do Athén – čili něco jako naše Nosit dříví do lesa.
Dosadit si do původního verše mohu jak sovy, tak slova – neboť i ta už k nám proudí všelijakými technickými hejblaty.
Bylo by prima pozvat básníka na kafé a hodit o tom řeč.
Michal Žák: V náruči čtvrtohor, Šuplík Brno, 2014, 104 stran