KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Peněžní, nebo také úvěrní a spořitelní družstva u nás patří k nejstarší formě družstevního podnikání. Na území českých zemí a později v Československu měla úvěrní družstva bohatou činnost, která však byla tříštěna sférami vlivu politických stran, dělila se podle národností, byla tříděna na skupinu zemědělskou, živnostenskou a dělnickou, ale hlavně se členila na družstva městská (záložny) a družstva venkovská (kampeličky a raiffeisenky). Ve všech případech však bylo pro úvěrní družstva typické prolínání s družstvy neúvěrními a díky organizačnímu propojení napomáhala úvěrní družstva finančně v provozu ostatním družstevním sektorům.

Záložny

První záložnou v historických zemích byla Záložná kasa ve Vlašimi, založená roku 1858, z podnětu obuvnického mistra Jana Pláteníka. Později byla přejmenována na Občanskou záložnu. Podle jejího vzoru vznikaly obdobné záložny v dalších městech. Se zvyšováním počtu záložen a růstem jejich ekonomického významu se ukázala potřeba sdružovat se ve společných organizacích k výměně informací, k zajištění společného postupu a k vytvoření a posílení vzájemných ekonomických vazeb. V roce 1868 tak byla zřízena Živnostenská banka. Banka však neměla sloužit jen záložnám, ale byla koncipována i jako banka eskontní, sloužící veškerým českým obchodníkům a živnostníkům. Jako zájmová organizace záložen byla založena v roce 1884 Jednota záložen v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. V roce 1920 vytvořily občanské záložny také vlastní peněžní ústředí – Svaz záložen, zapsané společenstvo s ručením obmezeným.

Na konci 1. světové války v r. 1918 u nás existovalo 902 českých občanských záložen, které měly 308 100 členů a vklady dosahovaly 1 201 010 000 korun. V Jednotě záložen bylo z toho organizováno 520 záložen.

Kromě občanských záložen vznikaly postupně i živnostenské záložny se shodnou činností, často ve stejných místech a s orientací na obdobnou klientelu, takže si vzájemně konkurovaly. Tyto záložny neměly vlastní ústředí, ale byly organizovány v živnostenských svazech společně s družstvy neúvěrními. Další, méně početnou skupinou, byly od roku 1910 dělnické a zaměstnanecké záložny, které sloužily především této sociální vrstvě občanů, byly sdruženy v Ústředním svazu československých družstev, který pak v roce 1920 ustavil pro všechny typy členských družstev jako peněžní ústředí – Všeobecnou družstevní banku, a.s.

Záložny poskytovaly přístupný ekonomický i osobní úvěr při nízkém úroku na principu solidarity, pod vzájemnou kontrolou, operativně, bez byrokratických metod. Početností, solidní majetkovou základnou, bezprostředním propojením členství osob v záložnách s podnikatelskými i zaměstnaneckými vrstvami i součinností ve svazových organizacích i peněžních ústředích se staly záložny významnou, stále rostoucí, svépomocnou hospodářskou silou v ekonomice nového Československého státu.

Kampeličky a raiffeisenky

Forma zemědělského podnikání vyžaduje k úspěšné činnosti přístupný a levný úvěr. Jeho získání však naráželo na veliké překážky a tak ti, na které nejvíce doléhaly tvrdé hospodářské podmínky, hledali cestu k jejich řešení a nalezli ji právě ve svépomocné družstevní formě, v zakládání vlastních úvěrních družstev, nazývaných kampeličkami, či raiffeisenkami (podle iniciátorů úvěrních družstev českého propagátora Františka Cyrila Kampelíka a německého zakladatele Friedricha Wilhelma Raiffeisena).

Vedle hospodářské činnosti působily kampeličky i v oblasti kultury, neboť zakládaly knihovny, pořádaly přednášky a různé kulturní akce pro svoje členy a jejich děti.

Zásady činnosti zemědělských úvěrních družstev:

1/ Úvěrní spolky omezovaly svoji činnost na menší obvod – buď na jednu, případně více sousedních obcí, jako vhodný byl považován obvod od 600 do 2 000 obyvatel.

2/ Ručení bylo neomezené, všichni členové ručili za všechny závazky spolku celým svým jměním.

3/ Účel úvěru či zápůjčky byl přizpůsoben povaze zemědělské výroby – jejím charakteristickým znakem je dlouhá výrobní perioda (půl až jeden rok). Zápůjčky měly ráz dlouhodobého provozovacího úvěru a nebyly prostředkem výdělečné funkce družstva. To bylo zaručeno úředně stanovenou maximální úrokovou sazbou. Zápůjčky se hradily teprve z výnosu kapitálu (investic), na nějž byl úvěr poskytnut. Na splácení byly stanoveny pravidelné splátky. Půjčovalo se pouze členům vlastního obvodu.

4/ Členské podíly byly malé a nesměly se zúročovat výše než vklady.

5/ Čistý zisk připadal spolkovému, rezervnímu fondu.

Rozvoj sítě úvěrních zemědělských družstev – kampeliček a raiffeisenek si vyžádal i vytvoření určité organizační soustavy. Největší část úvěrních zemědělských družstev byla připojena k Ústřední jednotě hospodářských družstev, založené v roce 1896 jako Ústřední jednota českých hospodářských společenstev v království Českém. V roce 1901 byl založen Zemský svaz českých hospodářských družstev a společenstev, jehož název byl později přeměněn na Svaz československých hospodářských družstev a společenstev v Praze. Na Moravě byla v roce 1898 založena Ústřední jednota českých hospodářských společenstev úvěrních pro Moravu a Slezsko a v roce 1899 Ústřední svaz českých hospodářských společenstev. Ve Slezsku byla v roce 1901 vybudována Jednota českých hospodářských společenstev ve vévodství Slezském.

Okresní hospodářské záložny

Na českém venkově v daném období však působily ještě další peněžní podniky, o kterých je dobré se zmínit, i když nebyly družstevní. Byly to tzv. Okresní hospodářské záložny. Tyto záložny se vyvinuly z kontribučenských fondů obilních a peněžních. Téměř v každém okrese tak vedle úvěrních družstev působila ještě „nedružstevní“ okresní hospodářská záložna. Na rozdíl od úvěrních družstev byly okresní hospodářské záložny společenstvy s ručením omezeným.

Peněžní družstevnictví v období 2. světové války

Peněžní družstva v Čechách a na Moravě, právě tak jako ostatní družstevní odvětví a vůbec celé národní hospodářství se staly obětí nacistického režimu. Také úvěrní družstva se musela podrobit nucené reorganizaci. Navíc zde podle německého vzoru v letech 1942 až 1945 působila jako vrcholný orgán všeho peněžního družstevnictví Ústřední družstevní banka, která byla hlavně povinným styčným ústavem k vrcholnému peněžnímu ústředí v Německu, kam touto cestou plynuly veškeré finanční přebytky. Kontrolním a dohlížecím orgánem celého peněžnictví, tedy i nedružstevního, byl Ústřední svaz peněžnictví pro Čechy a Moravu, jako nástroj státní moci.

Období od roku 1945

Po osvobození se úvěrní družstva vzpamatovávala ze škod na majetku a zařízení. V Čechách, Moravě a ve Slezsku bylo 3 625 úvěrních družstev /kampeliček,raiffeisenek i záložen/ s 1 069 800 členy. Peněžní družstva pomáhala konsolidovat válkou rozvrácené hospodářství a sehrála svoji úlohu při asanaci měny. Hlavními typy peněžních družstev ve venkovském prostředí byly i nadále kampeličky a raiffeisenky, ve městech záložny všeobecné, občanské či živnostenské.

Po splynutí všech družstevních svazů do tehdejší Ústřední rady družstev se stala i úvěrní družstva povinně jejími přímými členy. S určitými organizačními a technickými obměnami peněžní družstva zabezpečovala služby svým členům až do roku 1948. Od tohoto roku se začaly v družstevnictví uplatňovat nařízené centralistické direktivní metody a formy. Zákonem o organizaci peněžnictví č. 181/ 1948 Sb. ze dne 20. 7. 1948 bylo zřízeno Lidové peněžní ústředí v Praze, které vzniklo sloučením dosavadních peněžních ústředí družstev. Výnosem ministerstva financí z 1. 3. 1948 byly do družstevních peněžních ústavů, v rozporu s principy družstevní demokracie, zaváděny tzv. zatímní správy, fakticky náhradní orgány místo orgánů volených.

Všechna tato a další opatření tehdejšího režimu zpochybňovala družstevní formu v peněžnictví a byrokratizovala chod družstevních peněžních ústavů. Peněžní družstva byla plně zapojena do státní finanční struktury, jejich zisky šly do státní pokladny, úvěrová politika byla zcela podrobena státním zájmům. V dalším průběhu reorganizace lidového peněžnictví vzrůstala dohlédací činnost ministerstva financí, sílily zásahy Státní banky, která zahájila svou činnost 1. 4. 1950. V roce 1952 pak byla celá spořitelní a úvěrová síť definitivně postátněna. Stala se součástí nově vybudované monopolní Státní spořitelny, později České státní spořitelny. Tak zaniklo tradiční odvětví peněžních družstev. Jeho celý majetek byl bez zábran zabaven.

Jak skončily novodobé pokusy o renesanci kampeliček v 90. letech 20. století, snad není nutno psát, jsou bohužel spojeny s mnoha lidskými tragédiemi. Dodnes však existuje 11 funkčních kampeliček. Jejich ústředím je Asociace družstevních záložen v Praze.