Počteníčko: Červencoví sáňkaři
A zas upalujeme anatolskou stepí, pustou při obzorech, veselejší u silnice. Čím víc stoupáme, tím častěji je posázena klobouky sklizené pšenice. Kolem nich vždycky kdosi jezdí na takových divných saních, někde blízko vyletují do větru chuchvalce plev… bude to asi výmlat pšenice. Ale výmlat bez mlátičky, bez cepů, bez mlatců?
„Co myslíš, Mirku, zkusíme to?“
„Stálo by to i za pár záběrů šestnáctkou. Až bude někde na mlatu dost lidí, zastavíme.“
Bylo to mezi nimi v první chvíli, jako když se scházejí přátelé, kteří se neviděli dvacet let. Trocha zvědavosti, trocha opatrnosti, ale hlavně kus upřímného pohostinství, které je snad málokde na světě tak samozřejmé jako mezi Turky. Hospodář v placaté čepici zdraví na dálku – a už nás vodí po zahrádce, okolo domku poskládaného z plochých kamenů jen tak, bez omítky. Je to vlastně jen kamenná ohrada přikrytá slámou a trochou hlíny. Hospodyně utírá o blůzku dvě hrušky, rozpačitě si na hlavě srovnává černý šátek. Kdybychom tak ještě věděli, co nám říkají! Z přátelských očí obkreslených vráskami se dá vyčíst aspoň to hlavní: bohatí nejsme, ale hrušku si od nás vemte, svlažte si jazyk po cestě!
Jako by si starý najednou vzpomněl, pospíchá do kouta zahrady… člověče zlatý, netrhej ty okurky, vždyť je to pro tebe celé jmění! Tak tedy dobře, ale vezmi si za ně aspoň pár kurušů!
Ne, peníze jsme neměli tahat z kapsy. Trvalo hezkou chvíli, než pochopili, že jsme je nechtěli urazit.
Připadají nám ti dva staří jako zedřený gazda s gazdinou odkudsi z polonin pod Karpaty, jak jsme je znávali z předválečných chlapeckých toulek. Je vidět, že se sami málokdy najedí dosyta. Ale co mají, dají.
Za károu na plných dřevěných kolech zvoní dětské hlasy. Ovšem, Oldřich předvádí dva maňásky z modrého vozu, vzpomínku z domova. U kupky obilí se batolí po houni za setrvačníkovými kačenkami ze Šternberka dva roční naháči. Muži a také děvčata v pestrých blůzkách, s bílým šátkem na hlavě, čapnou na bobek, diví se hračkám a fandí dětem, zábavy jako na divadle. Na mlatu zůstal jen pár koní, zapřažený do těch podivných saní, na jakých se po sklizni vozí půlka Anatólie. Jsou to vlastně jen dvě silné desky, asi dva metry dlouhé, vpředu malinko zvednuté. Ale čím to, že stačí jezdit jen tak po mlatě, a z obilí je za chvilku řezanka? Můžeme se podívat?
Děvče, které před chvílí brázdilo slámou, ochotně překlopí saně dnem vzhůru. Tak tohle je turecká mlátička? Na rubu prken jsou pevně zaříznuty ostré ploché křemeny, v řádcích za sebou, v řádcích vedle sebe. Vypadá to, jako by z prken trčely kamenné pily, jedna na druhé. Ano, chápeme, při jízdě ty kameny vydrolují z klasu zrní, slámu trhají a krájejí na řezanku.
Ale jak jen z toho mišmaše vydobudou zrno? To aby u každé hromádky měli Popelku z pohádky!
Na anatolském mlatu, i na tom zdejším, skládají rozježděné obilí do dlouhé hromady, boční stěny pěkně srovnají a pak už se čeká jenom na vítr. A ne na ledajaký. Musí foukat pravidelně. Nesmí být moc silný, protože by slámu a plevy rozmetal po polích. A zas nesmí být slabý, všechna dřina by byla zbůhdarma. Musí být zkrátka takový, jaký fouká zrovna teď.
Ale k fukarování musí být také fortel. Maminka toho maličkého naháče popadne velké dřevěné vidle a předvádí, jak se to dělá. Vyhodí vysoko do vzduchu špetičku řezanky, znalecky posoudí, jak daleko doletí nejlehčí plevy, a pak se rozjede po horní ploše hromady, jako kombajn. Řezanka létá do vzduchu, jako když hrom bije, zrní dopadá zpátky na hromadu, hrubá sláma se ukládá hned vedle ní a polštáře plev rostou na okraji, pět metrů od místa, kde letěly s obilím do vzduchu.
Člověk by řekl, že hlavní práci tu dělá vítr. Ale podívejte se té mladé mamince na ruce! Ani dřevorubec je nemá tvrdší.
Kde vlastně zůstali muži? Ach, muži! Ti asi mají neděli celý rok. Teď zrovna sebrali dětem kačenku – a hrají si sami.
Pravda, Mustafa Kemal Atatürk jim vyměnil fezy za čepice a ženám dal strhnout roušku z tváře. Ale sáhnout na staré muslimské zvyky opravdu do hloubky, na to si netroufal. Kdysi tu platila dělba práce: ženám dřina na polích, mužům válka. Sultán nemíval nikdy dost vojáků na ucpání trhlin v říši rozlezlé do tří světadílů. Ale sultáni vymřeli, turecká velmoc se scvrkla do Malé Asie – a muži sedí doma, tlachají při čaji a na polích radí ženám. Tureckou šavli už dávno neznají, ale vidle a opratě jsou pod jejich mužskou důstojnost. Jako za sultánů.
Už je to tak. Dvacáté století jezdí Anatólií jenom po silnici.
A středověk se motá kolem stůžků pokoseného obilí, dokolečka dokola. Zapřáhl si pár koní nebo kravek a osedlal kočího. Zvířata dobře vědí, zda jsou saně prázdné, nestačí lehnout si někam do stínu a jen tak na ně halekat, hyjé, potvoro, nestůj! Na saně se tedy postaví žena, drží dítě v náručí, kojí, obědvá. Vystřídá ji desetiletá dcerka nebo synek, někdy dokonce se slabikářem v ruce. Důmyslnější si zrobili na lyžích jednoduché sedátko, aby je při práci nebolely nohy.
Nejpodivnější mlátičku jsme spatřili nedaleko Efezu: do středověkých saní s kamenným struhadlem zapřáhli traktor. Mělo to opatření jednu nespornou výhodu: obilí zůstalo uchráněno výkalů, jež do něho od rána do večera trousí živé mlátičky.
Miroslav Zikmund, Jiří Hanzelka: Obrácený půlměsíc. Nakladatelství politické literatury, Praha, 1961, s. 178–180