Milenci hvězd aneb Století trampingu
V roce 1918, kdy vznikl první novodobý samostatný český a slovenský stát, dostala jméno i první trampská osada a začala se datovat historie specificky českého kulturního fenoménu – trampského hnutí. Následující text je ohlédnutím za stoletím existence trampingu s přihlédnutím k výstavě a nové publikaci Národního muzea.
Jsme milenci hvězd, tajuplných nocí
i slunečních dnů i deštivých snů…
Nedbáme bláta ani sněhu a jdeme
vyšlapat cesty do Přírody, do stanů,
do chat i osad…
Táborový oheň nás přenese do jiných
světů a zpívající kytara rozjasní
naše tváře – ustarané dobou…
V Přírodě čerpáme sílu pro náš
tvrdý život ve městě,
abychom tu nepoctivou hru
s naším mládím
dohráli do konce.
Do vítězného konce!
Ach ano, nevyzpytatelné jsou cesty
pro toho, kdo v životě tápe…
My jsme si cestu našli –
cestu k čistému lidství –
byť byla namnoze kamením a trním
zatarasena…
Našli jsme ji a jdeme po ní –
rovně…
(z knihy Boba Hurikána Dějiny trampingu, původní vydání 1940)
Nevím, jak pro dnešní mládež, ale pro nás, kteří jsme dospívali v 70. či 80. letech 20. století, byl pojem tramp všeobecně rozšířený stejně jako fenomén, který se s ním pojil. Nemusel být každý trampem (ba mnozí nebyli), ale tramping byl součástí běžného povědomí. Každý týden vyráželi na víkend z města jednotlivci či skupiny „na vandr“ či do svých stálých osad. Člověk je poznal na nádražním perónu hravě podle oblečení v odstínech zelenohnědých, často přímo ve strakatých vojenských „maskáčích“, s úzkým baťohem, „usárnou“ na zádech a „kanadami“ (černé či hnědé vysoké vojenské šněrovací boty) na nohou. Příslušnost k osadě se vyjadřovala nášivkami na rukávech. K zavazadlům patřila i nezbytná kytara či banjo. Na víkendy jezdívalo do přírody hodně turistů všelijakého typu, ale trampa člověk vždycky odlišil. Přes týden se někteří trampové žijící ve městě scházeli ve svých domovských hospodách a utužovali společný repertoár, který pak zněl kolem táboráků plápolajících nocí v trampských osadách. Ve středních Čechách údolí Sázavy, Brdy, v okolí Brna údolí řek Jihlavky či Oslavky, to jsou příklady trampských zemí zaslíbených.
V souvislosti s výročím sta let od vzniku českého (tehdy česko-slovenského) samostatného státu se připomíná i vznik specificky českého fenoménu: trampingu. Národní muzeum v Praze při této příležitosti uspořádalo výstavu Století trampingu a také vydalo v letošním roce stejnojmennou, obrazově bohatě vypravenou, publikaci, jejímž autorem je Jan Pohunek – Přebral.
Původ a proměny vztahu trampingu a společnosti
Publikace k výstavě pochopitelně není podrobnou monografií, spíše odkazuje zjednodušených způsobem na symbolické osobnosti, artefakty, data a události.
Jednou z prvních zmíněných osobností je Bob Hurikán (1907–1965), civilním jménem Josef Peterka, novinář, muzikant (autor známé písně Rikatádo), spisovatel, kronikář českého trampingu, osobnost svérázná s dobrodružnými sklony. Názvy jeho cestopisných románů naznačují i jejich zaměření – Trampem v Orientu, Zálesák od Zlaté řeky či Kouzlo hašiše. V jeho Dějinách trampingu z roku 1940 zaznívá – spíše než z katalogu k výstavě – étos a prapůvodní vášeň pro tramping (viz úvodní verše), který se rozvíjel v sociálně obtížnějších podmínkách, než jaké si pamatujeme my z druhé poloviny 20. století. Trampské hnutí bylo reakcí městského člověka, nezřídka dělníka, na tíživý život všedního dne. Přestože duch trampingu byl od počátků spojen především s apolitičností (a sám Bob Hurikán na tom jako novinář a trampský aktivista trval), proznívaly do něj z pochopitelných důvodů i levicové tóny. Spisovatel Géza Včelička (1901–1966), jedna z tváří trampského hnutí, byl současně přesvědčeným socialistou. A tento autor také výstižně shrnul důvody, proč se české trampské hnutí vydělilo ze skautingu, který se v českých zemích začal rozvíjet už před první světovou válkou:
„Potom kdosi z nás vyštrachal, že už se kromě nás tvoří podobné takové tlupy kluků a holek a chlapců a děvčat, kteří by rovněž toužili skautovat, anebo dokonce už skautují, a to zrovna tak, jak my po tom toužíme, totiž tak bez organizování, bez praporečků a čestných stužek, bez salutování dvěma prsty u čela, bez přísahy a slavnostního čepobití, bez bubnů a trubek. Bez dvou dvoustupů a pocty k vlajce, bez ranního hlášení a parádního nástupu. Tak po zálesácku v pravé lesní a vandrácké svobodě a v neturistické turistice. Říkali si nebo říkali jim Divocí skauti a měli i divoká jména, jako Černí vlci, Hoši z Nebrasky, Bratrstvo nočních ohňů…“
První bájná trampská osada vznikla hned po první světové válce u Svatojánských proudů a jmenovala se Ztracená naděje (Ztracenka). Její původní místo bylo zatopeno ve 40. letech Štěchovickou přehradou. Po ní následovaly další a desítky prvních trampů se rozmnožily na tisíce po celé republice. Jejich sruby a osady se stabilizovaly, u některých vznikly i plácky, kde se provozovaly nejrůznější sporty – fotbal, volejbal, lukostřelba. K trampování patřila i kanoistika.
Z legendární Ztracenky vzešel jeden z nejslavnějších hudebníků a autorů trampských písní Jarka Mottl. To, co se zpočátku jevilo jako společensky okrajová aktivita, nevlídně nahlížena i značně přezíravým pohledem městského spořádaného občana – trampové pro něj byli nezřídka nevychovaná, podivná individua, vymykající se z řádu jeho světa – stalo se ve 30. letech pevnou součástí populární kultury. Písničky Jarky Mottla, Jendy Kordy či Edy Fořta byly tištěny ve velkých nákladech, vydávány na prvních gramodeskách. Staly se součástí společenského repertoáru i pro mladé lidi, kteří se sami k trampům vyloženě nepočítali, ale vyráželi na výlety a společně zpívali.
Druhá světová válka a nástup komunistické totality
Nacisté po trampech bezprostředně nešli, ale celá řada protektorátních zákazů ztěžovala tento typ aktivit, například zákaz táboření v lesích či zákaz shromažďování. Mnozí trampové se však jako Češi i svobodomyslní jednotlivci zapojovali do odbojových aktivit. I sám Bob Hurikán organizoval jednu skupinu a byl zatčen gestapem. Popravě unikl jen díky tomu, že konec války přišel dříve, než stačila být vykonána.
Po skončení války v roce 1945 nastal rozkvět různých aktivit mířících k přírodě – vedle trampů to byl například i český skauting, tedy Junák. Po roce 1948 však záhy upadly v nemilost. Junák byl zakázán. A tramping, přestože nikdy nebyl vyloženě organizovanou ideologickou opozicí vůči komunistickému režimu, byl nahlížen ze strany vládnoucí moci vždy s podezřením pro jeho spontánní a svobodomyslnou povahu. Po roce 1970, po období kulturního rozmachu dokonce tajná policie rozjela v 70. letech systematickou aktivitu ke znejistění a podkopání trampského hnutí pod názvem Hurikán.
Renesance a paradoxní rozmach trampingu za socialismu
V rozpuku 60. let se trampské hnutí začalo díky svým příznivcům v médiích a institucích zviditelňovat veřejně – na stránkách časopisů Mladý svět a vojenské Obrany lidu. V letech 1968–1971 dokonce vycházel oficiálně celorepublikově distribuovaný časopis Tramp. Šedesátá léta jsou též počátkem renesance trampské písně. Z osady Zlatý klíč vzešla dvojice písničkářských legend – bratři Ryvolové, z nichž zvláště starší Wabi (1935–1995) se stal ikonickou postavou a jeho písně zlidověly mezi širokou veřejností. Například Samota:
Do tváře čas mi hlubokou brázdu samotou vyrejval,
tělo je rozeschlej prám, když pluješ stále jen sám,
co je ti platný, že jsi kapitán…
Ref.: A tak vždy zůstaneš sám, nikdo ti nepoví,
jak máš žít, abys byl milován.
A tak vždy zůstaneš sám a koláč medový
za tebe sní kapitán Korkorán.
(Tuto píseň složil Wabi Ryvola jako svatební dárek další legendě trampské písně Jaroslavu Velinskému alias Kapitánovi Kidovi (1932–2012)
Rozmach trampské písně a souběžně i žánrů country a folk vyústil v roce 1967 k založení festivalu Porta. První ročník se konal v Ústí nad Labem a z této původně především trampsky orientované hudební přehlídky se stal postupně obrovský festival s třicetitisícovými návštěvnostmi v 80. letech v plzeňském amfiteátru Lochotín. Skupiny jako Hoboes, Pacifik, Brontosauři či osobnosti typu Wabiho Daňka se těšily přes nezájem oficiálních médií popularitě srovnatelné s protagonisty pop music – jenže bez všech těch různých berliček showbyznysu, pouze díky síle poselství svých písní a charismatu svých osobností. Ve festivalové dramaturgii bylo vždy napětí mezi konzervativci a hudebními progresivisty, kteří reagovali na rychlý vývoj žánrů folk a country. Sluší se říct, že konzervativní křídlo bylo ukotveno spíše v trampském prostředí. Dokonce došlo nakonec na jistou dobu počátkem 90. let i k odtržení konzervativců a návratu „trampské“ Porty do Ústí nad Labem.
Tramping a politika
Jak už jsem naznačil dříve, v bytostné povaze trampingu nikdy nebyla političnost, i když mnohé z jeho ikonických osobností byly svobodomyslné, nespoutané – až dobrodružné. Příkladem svého druhu „nepřizpůsobivého“ chlapíka byl například i sám Wabi Ryvola. Ale přesto zmíním jednu zvláštní osobnost a její osud – Leopolda Hofmana, přezdívaného Hofík (1913–1990).
Hofman v mládí – po první světové válce – začal chodit do přírody jako člen Spartakových skautů práce (odnož skautingu blízká komunistické straně). Poté se stal trampem na Českobudějovicku. Ztráta zaměstnání a dobrodružná povaha jej vedly k cestě po Evropě, kde skončil jako španělský interbrigadista a účastnil se též bojů ve Francii. V utajení se vrátil do Čech, ale v roce 1941 byl zatčen gestapem a vězněn v Mauthausenu. Po válce vstoupil do armády a stal se dokonce členem prezidentovy ochranky. V roce 1951 byl v politickém procesu odsouzen a uvězněn. V 60. letech se opětně zapojil do politického života, zřejmě na straně reformního křídla v komunistické straně. Stal se dokonce členem Ústředního výboru KSČ. V roce 1968 nesouhlasil se vstupem okupačních vojsk, čímž se opět vyřadil z oficiální politiky. V roce 1977 podepsal Chartu 77.
Tramping jako svébytný fenomén
Mnozí vidí v trampingu něco „únikového“, nějaký romanticky zabarvený fenomén cizího původu (romanticky idealizovaného americko-indiánského), který se vtiskl do české kultury a stal se mimo jiné základnou například pro masové rozšíření obliby kovbojek či country hudby. Myslím, že to je velmi zúžené pojetí, které spíše odráží osobní představy a povahu hodnotitelů. Tramping je ve své nejhlubší dle mého názoru svébytná obranná reakce městského člověka nepolitického založení, jenž už není bezprostředně spojen s venkovskými tradicemi a žije ve světě rozšiřujícího se horizontu technologicko-vědecko-kulturně-politického. Je to reakce, která jej vede k nejvyšší jednoduchosti a autentičnosti prožitků, aktivit a k nejtěsnějšímu spojení s přírodou a jejími silami. Je úplně jedno, jakých symbolů či rituálů tramping používá, důležitý je jejich účinek. Přes své cizokrajné inspirace je kultura trampingu bytostně česká. Stačí se zaposlouchat do trampských písniček – počínaje těmi prvorepublikovými a konče těmi, jež žijí dnes. Rozdíl od jiných žánrů – například od country písní – je zcela markantní.
Bob Hurikán téma podstaty trampingu rozebírá v úvodu svých Dějin trampingu a vyrovnává se s výtkou „primitivismu“. Na první místo klade lásku k přírodě, dále od jednotlivce pocházející snahu o sebevýchovu, zušlechtění a pěstování houževnatosti a soběstačnosti. Mluví dokonce o roli v národním životě. „Mladým ukázal tramping cestu k návratu do přírody a tím k čistému lidství, cestu namnoze ze zakouřených barů a hospod, a starým dal opět novou radost ze života. Naprosto zde nezáleží, jakým způsobem se tramping děje (máme-li pumpky či legíny), záleží však jak se děje. Bez váhání tvrdím a opakuji, že ten, kdo pochopí pravou podstatu trampingu, stává se důležitým činitelem našeho národního života, naší krásné země…“
Epilog:
Jak vyrostly trampské písničky?
Jen šťastní lidé zpívají.
Lidé, mající velký majetek, nezpívají.
Všiml sis toho, kamaráde?
(Ze zápisků trampa od Zlaté řeky)