Obživlosti: Petenti
Slovo „petenti“ jsem poprvé zaregistroval, když si jeden kritik současného režimu dal práci s vytvořením seznamu notorických podepisovačů petic všeho druhu a nazval ten seznam „Havlovi petenti“. Když se mluví o signatářích, zní to důstojně. Ale „petenti“? V praxi to vypadá takto: Ve společnosti se odehraje něco, co část občanů, ty angažované, zvedne ze židlí. Někdo proti tomu sepíše provolání. Aby mu dodal váhu, požádá o podpisy osobnosti. Osobnostmi podpořený text se pak objeví v médiích. A za osobnostmi se začnou řadit do fronty stejně smýšlející. U některých petic jsme pak průběžně informováni, kolik lidí už podepsalo, jindy vášně rychle vychladnou.
Je-li petic moc a petenti jsou stále stejní, dochází k inflaci. Čím víc toho společensky či politicky angažovaná osobnost podepíše, tím menší má její podpis váhu. Petentům hrozí, že se rutinním podepisováním petic znemožní a ztratí ve společnosti prestiž, která je předurčovala k podepisování petic. Nejriskantnější je pro petenty brát se za politicky vyprázdněné pojmy, jako jsou slušnost, demokracie, anebo se vymezovat proti populismu, xenofobii, nacionalismu. V praxi se to totiž většinou kryje s pohrdáním většinovým názorem, respektive obyčejnými lidmi, s tou většinou, která už je na petice a petenty alergická.
S chutí bych podepsal petici proti notorickým petentům. Nějakou stručnou výzvu elitářům, aby napočítali do deseti, než zase podepíšou něco proti někomu či něčemu. I taková petice by samozřejmě vyšuměla do ztracena. Vždy se najde někdo se silným názorem, kdo zkusí zachránit svět další peticí.
V roce 1988 jsem na hradle v Postoupkách u Kroměříže fotografoval Augustina Navrátila, muže, který inicioval petici požadující respektování práv věřících a náboženské svobody, kterou podepsalo půl milionu občanů Československa. Nevybavuji si už, jestli jsem Navrátilovu petici podepsal i já, ale pamatuji ten rozhovor a také návštěvu u něj doma ve vesnici Lutopecny, při které nám ukázal své krávy a především práci s rámečkem, kterým se nahrazoval při tisku z cyklostylové blány cyklostyl. Byl to užitečný workshop. Zpětně si říkám, zda za šokující úspěch nevděčila Navrátilova petice i tomu, že za ní nestály osobnosti, ale obyčejný železničář, kterého se režim snažil strčit do blázince.
Někdy v roce 1993 jsem do obce Lutopecny vezl jednoho z akcionářů rádia Alfa. Když jsem se ho zeptal na pana Navrátila, dostalo se mi vysvětlení, že jde o magora, který terorizoval rodinu a dětem zničil život. Pochopil jsem z toho, že člověk může svou zásadovostí a kuráží ovlivnit historii a být přitom současně objektem posměchu a pohrdání svých sousedů. Mimochodem, tím podnikatelem, který se tehdy se mnou z Prahy svezl na Moravu a který se rovněž zapsal do historie, byl Karel Srba. Zatímco Navrátil proslul peticí, Srba se měl v budoucnu coby sekretář ministra zahraničí proslavit pokusem nechat zavraždit novinářku Sabinu Slonkovou. Ale to už je jiná story…