KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Postavení Ruska v Evropě a jeho vztah k Evropě (a naopak) představovaly vždy téma, které bylo pro myšlení a politiku velkou výzvou. Dnešní interpretace mezinárodních záležitostí je do značné míry založena na ideologických předpokladech a diskurzu, jehož klíčovým slovem jsou „hodnoty“. Stále však existují zájmy, které utvářejí světové záležitosti. EU, Evropa a Rusko sdílejí mnoho z nich v oblasti hospodářství, politiky a samozřejmě bezpečnosti a míru.

S největší pravděpodobností zažíváme pomalý a pravděpodobně nevyhnutelný posun v globálním rozložení hospodářské a politické moci – posun směrem k Asii a k multipolaritě. Jako každý strukturální posun toho druhu je to velmi citlivý proces plný konfliktů. Velká recese roku 2008 měla globální důsledky, ale pro západ (tj. centrum) to byla také krize hegemonie a autority západních (neo-liberálních) modelů na periferiích, to jest v těch rozmanitých společnostech s historicky ne-západními modely vývoje. Krize prohlubovala rozpory neoliberálních modelů a pomohla krystalizovat nové nativistické (např. náboženské nebo sociálně konzervativní) odpovědi na neúspěšné pojetí rozvoje a modernizace. Nadto je krize navíc patrná i velmi samotném centru, jak to ilustruje příklad samotných USA a EU.

Rusko je součástí tohoto příběhu jako důležitá periferní velmoc. Selhání postsovětské transformace, která mělo jak domácí, tak i vnější zdroje, bylo jaksi instinktivně následováno nativistickými odpověďmi s novým důrazem na autoritativní a konzervativní myšlenky a politiku. Po roce 2008 se tato tendence posílila, zatímco ekonomická krize zesílila ruské vnímání vnějších a vnitřních hrozeb a snahy režimu vyrovnat se s těmito vnímanými nebo skutečnými hrozbami. Také to znamenalo otevřené odmítnutí západní a evropské normativní moci. Obojí to bylo dříve spíše implicitní, nyní se to stalo šokujícím způsobem explicitním (například v případě Krymu). Poselství je jasné: Rusko se nebude pokorně podrobovat Západu, požaduje své vlastní postavení jako normotvůrce (a nikoli pouze jako přijímatel norem) a tedy jako jeden z autonomních pólů v multipolárním světě.

Evropská unie je z velké části založena na normativní moci. Lze to také nazvat „měkkou mocí“ nebo „mocí svádění“, což je narativ, který z velké části ignoruje politické ekonomické vztahy, ale vypráví příběh o tom, jak se Druzí mohou stát Námi, neboli jak se periferní společnosti mohou (a musí) stát tímtéž, co je centrum. Bez ohledu na to, že kapitalistická politická ekonomie diktuje opak. Bez ohledu na to, že se EU ukázala být spíše motorem periferizace. Krize normativní moci EU je spojena s krizí roku 2008. Její skutečné kořeny jsou však hlubší. Za prvé, existuje dlouhodobá dynamika úpadku západu (jeho moci, demografie, ekonomiky). Za druhé, měla krátkodobý urychlovač v neoliberální ekonomice, katastrofálním receptu na vznik sociální anomie a oslabení sociálních základů domácí demokracie.

Tento koktejl strukturálních problémů a jejich viditelný rozchod s normativností vytvořil podmínky dokonalé bouře ve vztazích EU a Ruska, stejně jako ve vztazích mezi USA a Ruskem.

Mnohem hlubší strukturální problémy jsou často reprezentovány povrchními kulturně konotovanými vzkazy, jako jsou „naše“ a „jejich“ hodnoty, nebo idea existenciální hrozby (jíž je v EU Rusko a v Rusku „západ“), kterou lze snadno zaměnit za obecnou válečně-štváčskou rétoriku, která má zamaskovat nedostatek vůle řešit skutečné problémy. Antonio Gramsci měl pravdu, když napsal, že politické otázky jsou neřešitelné, když jsou „maskované jako kulturní“. Obecná společenská poptávka po bezpečnosti (v EU stejně jako v Rusku), vycházející z politiky strachu je dalším příznakem dnešní krize. V tomto smyslu má neustálé rozšiřování NATO velmi negativní úlohu pro dynamiku mezi EU a Ruskem. Zesiluje konflikt, vede k militarizaci a sekuritizaci. Rovněž pomáhá vybudovat nové zdi v Evropě a přispívá k politické polarizaci ve východní Evropě a na Balkáně. Konečně považuje evropskou bezpečnost za výlučné privilegium založené na určitých hodnotách a ideologiích, nikoliv za společnou hodnotu, která musí překonat rozdíly v ideologiích, politických systémech a jistěže i v zájmech, které se v některých bodech liší. V postimperiálním světě není mír otázkou stejnosti, ale koexistence rozdílů.

Pokračující posun rozdělení moci se zdá být pro Západ velmi náročný. USA mění svou zahraniční politiku směrem k egoistickým a pragmatickým přístupům, čímž chtějí zachovat a potvrdit svou hegemonii (převážně „autoritou“ vojenské síly). Zdá se, že konflikt s Čínou, který je dosud ekonomický, je nevyhnutelný. Rusko vytváří nové partnerství s Čínou, které potenciálně posiluje Čínu, zatímco dále oslabuje EU jako výběrového partnera pro modernizaci Ruska. Čína také nabízí novou vizi rozvoje prostřednictvím budování infrastruktury všude tam, kde to Západ nedokázal – na periferii západního kapitalismu. Mezitím EU mešká s odmítáním neoliberálních modelů a eurocentrické vize světa. Obojí je pro 21. století naprosto zastaralé a znamená to cestu ke konfliktu a dokončení provincionalizace Evropy, která možná skončí rozpadem EU.

Evropská unie a zejména její vůdčí postimperiální velmoci by měly přestat vidět Rusko skrze narcistické zrcadlo „našich“ hodnot a „našeho správného způsobu života“. Rusko má větší příležitost k demokratizaci, pokud není pod normativním tlakem od svých stále významných Druhých (tj. Evropy). Místo toho by se EU jako společenství různých společností měla zaměřit na radikální demokratizaci doma a na mírové soužití v zahraničí. Obojí je tvrdá práce. Evropská impéria padla, a nejen Rusko, ale ani svět nemá zájem o další západoevropské misionáře, oděné jen v nových šatech. Je na čase si to uvědomit.

Článek, který 12. 10. 2018 vyšel v našem partnerském německém družstevním deníku Die Tageszeitung, se svolením autorky z originálu přeložil Tomáš Koloc. V Kulturních novinách vychází v češtině exkluzivně.