Staré špatné časy
Verše amerického básníka, jednoho ze zakladatelů beat generation, Kennetha Rexrotha (1905–1982), o tom, jak zlo vypadalo před sto lety a jak vypadá dnes...
V létě devatenáct set osmnáct
jsem četl Sinclairova Jatka
a Wellsův Úžasný průzkum.
Na podzim zemřel otec. A teta
mě vzala k sobě do Chicaga.
Tam jsem hned sedl na tramvaj
a jel se podívat k jatkám.
V zimním odpoledni, smrdutém
a skřípavém, jsem chodil
ohavným sněhem a zchátralými
ulicemi a nesměle se díval
do tváře lidem, kteří byli
ve dne doma. Vyžilé, vyčerpané
tváře s vyprahlými
a vybrakovanými mozky,
jak bývají tváře
v oddělení pro přestárlé
a pomatené v dobročinných
nemocnicích. Dravčí
tváře malých dětí.
A když se špinavě setmělo,
pod zelenými plynovými
a prskajícími nachovými
obloukovými lampami
tváře mužů, kteří se vraceli
z práce, některé ještě
živé posledním teplem
naděje nebo odvahy,
některé potměšilé a nevraživé,
některé bystré a naivní,
většinou ale zlomené a prázdné,
bez života a oslepené
únavou hůř než které zvíře.
Do ulic krvácel kyselý
zápach tisíce večeří,
pražených brambor a praženého zelí.
Dostal jsem závrať, bylo mi na zvracení
a z mého zoufalství se
dral strašný hněv a z toho hněvu
přísaha nadosmrti.
Dnes je zlo čisté a úspěšné,
ale je všude, nemusí se
za ním jet tramvají,
a je to stejné zlo.
A stejné je zoufalství
a hněv a přísaha.
Z výboru autorových básní Spirály času, kterou uspořádal a přeložil Antonín Přidal. Mladá fronta, Praha 1989.