Hrdinný kapitán Kotulán aneb Ohlasy písní sovětských
Nová próza Ivana Binara o anabázi českých vojáků po Putinově Rusku se snaží spojovat pikareskní román a politickou satiru.
Armáda je instituce natolik specifická, že se stala vděčnou inspirací humoristické literatury: k tradici reprezentované Švejkem a Černými barony se nyní připojil Ivan Binar, když ve své nové knize líčí, jak se kapitán české armády Laďa Kotulán se svou jednotkou složenou vesměs z osob výrazně nevojenských, jako je okultista, konceptuální umělec nebo nešťastně zamilovaný pacifista, vypravil do války za definitivní zničení Sovětského svazu:
„I když se Sovětský svaz rozpadl, nevěřím tomu. Jak ho znám, jenom se přizpůsobil novým poměrům. Pořád ještě existuje a obávám se, že nejen v Rusku. A Rusko se nerozpadlo, pořád je velké ažaž. Ruska se bojím, té jeho nafoukané bídy a chorobného velikášství, jeho chamtivosti a mazané lstivosti.“
Při tažení na východ je nejdůležitější zbraní Kotulánova vojska titulní Peckova jáma, pojmenovaná po svém vynálezci, vojínu specialistovi Longinu Peckovi. Tento všeuměl vyšel ze zkušenosti, že na vojně je ze všeho nejdůležitější umět se v pravý okamžik někam „zašít“, a dokázal k tomuto účelu vyrobit univerzální přenosnou jámu, vybavenou veškerým dostupným komfortem. Jak je zřejmo, hrdinský epos dostává v Binarově podání rysy absurdní grotesky.
V Peckově jámě se dají vysledovat vlivy Jana Křesadla i Jiřího Kratochvila, francouzská hravost ve vianovském či quenauovském stylu i bachtinovská tradice ruského skazu bujaře zlehčujícího vše, co leží mimo dosah prostého člověka. V knize se prolínají tři linie: v er-formě vedené vyprávění o Kotulánově heroické výpravě proti Sovětskému svazu, který mu stále uniká, a přitom je zjevně všudypřítomný, monolog pavlačové drbny, suverénně převádějící všechny události v okolním světě na svoji mentální úroveň, a autobiograficky laděné zápisky filosofujícího poutníka kolem světa. Autor zručně střídá jazykové vrstvy, v mnoha patetických promluvách se vysmívá dutosti frází, v jejichž jménu se vyhlašují a vedou války. Pestrost textu doplňuje množství slovních hříček (bumsbombardér, posádkové město Bdělá pod Bezdězem), úryvky notoricky známých písniček i absurdně filosofické dialogy ve stylu forbín Osvobozeného divadla.
Objevují se pohádkové rekvizity jako mluvící kocour nebo chaloupka na kuří nožce, hrdinové se při svém bloudění širými prostorami rozpadlého impéria setkávají s postavami sovětského panteonu, jako je šlechtitel Lysenko, bohatýr Čurila Plenkovič, dojnice rekordmanky nebo dobrý vojín Čonkin. Poměry v zemi, kde vládne „osvícený despota demokrat cár Puťkin“, jsou charakterizovány naprostou zvůlí ze strany úředníků a mafiánů (mezi nimiž je prakticky nemožné a vlastně i zbytečné rozlišovat). Vše je posunuto do travestie, například kníže Vladimír Jasné slunéčko je vylíčen jako gambler sdělující svá moudra ve formě zaumné poezie.
Binar se v jedné pasáži vrací i ke svému působení v ostravském divadle Waterloo, které na počátku normalizace uvedlo operetu parodující Katajevův válečný román Syn pluku. Výsledkem byl skandál a politický monstrproces, v němž nastupující moc ukázala, že bude vládnout pevnou rukou a své ikony rozhodně nikomu nedovolí zlehčovat.
Z osobní autopsie jistě vycházejí i realistické obrazy depresivního vojenského života, kde jedinou prací je zakopávat neexistující tank a jedinou zábavou je opít se do bezvědomí čímkoli, třeba Alpou, a kde se mezilidská komunikace odehrává výhradně v podobě vulgarismů směřovaných k podřízeným. Ačkoli se naše armáda okázale zmodernizovala a zprofesionalizovala, valná část jejího důstojnického sboru brala rozum v dobách Varšavské smlouvy a starého psa novým kouskům nenaučíš. A možná je vojna ideální metaforou postkomunistické reality, toho věčného stříhání metru do doby, než bude konečně možno normálně žít. Kniha je plná lidí, kteří netuší, kam patří, ničemu nevěří a snaží se jen nějak protlouci na vlastní pěst, na což nakonec doplácejí oni i všichni okolo. A pokud se mezi nimi náhodou objeví nějaký idealista, pak svou odtržeností od reality vše jenom zhoršuje.
Pro Binarovo psaní byla vždy charakteristická plebejská perspektiva, s níž posuzuje události „velkých dějin“. Ironizuje sebestřednost a samoúčelnost současného umění (konceptualista z Nuslí Pytlíček, vlastním jménem Vorel, který všechny své činy dokumentuje, aby je mohl jednou vystavit u Guggenheima v New Yorku) i vědy (profesor Weinberger, jenž zasvětil celou svou kariéru studiu života a díla jednoho vídeňského cukráře a v důsledku toho není schopen posuzovat okolní jevy jinak než podle vztahu k předmětu svého bádání). V postavě Aničky Dušičky karikuje stádnost a povrchnost současného vysokoškolského studentstva i formální vztah postkomunistické společnosti k náboženství:
„Ještě ani neodpromovala na tu učitelku, ani vdát se nestihla a má trojčata. Tři kluky jako buky, taková vyzáblinka vyskákaná, jak se to do ní jen mohlo vejít! Matouš, Marek a Lukáš se jmenují, to je teď móda, biblická jména. A přitom ani nevědí, kdo to byl, ve škole se to neučí, žádné náboženství, do kostela nechodí a doma, kdo by je k tomu vedl! Pak se, paňi, nedivte, že to mají za svobodna.“
Objevuje se zde nymfomanická sólistka Ústředního vojenského souboru písní, tanců a lidových vyprávěnek Rudého praporu ze Sušice (ÚVSPTLVRPZS) Melodie Podpolanská, otrokářské galéry, zbojník Oleksa Dovbuš, čtveřice mladičkých odalisek z ostrova Bali, ba i Buddha, Hitler a Stalin.
V závěru knihy autor sděluje, že ji dopsal na svatého Václava roku 2012. Od té doby je dost věcí v okolním světě jinak. Náš tehdejší prezident, z něhož si Binar na jednom místě utahuje, už zdaleka není největším exotem světové politiky. Ukrajina s Ruskem, které si nedávno pletli i odborníci, se stali nesmiřitelnými nepřáteli (na okraj: nedávno jsem viděl v televizi dokument, jehož cílem bylo přesvědčit nás, že Ukrajinci nemají s Rusy vůbec nic společného, ale mým dojmem byl přesný opak: naprosto stejný nedůtklivý nacionalismus kompenzující neschopnost zařídit základní fungování státu v přítomnosti fantazírováním o slavné minulosti, která nejspíš nikdy neexistovala), armády a zbraně, ještě nedávno považované za bizarní anachronismus, výrazně získaly na popularitě, humor se z politických debat zcela vytratil a Putinova říše již není zdrojem posměchu, ale spíše obav. A právě změna společenského kontextu může způsobit, že čtenář Binarův text třeba pochopí úplně jinak, než jak byl zamýšlen.
Kdesi jsem četl, že karikatura je tím lepší, čím méně tahů k vystižení podstatných rysů zobrazovaného potřebuje. Binarova kniha naopak vrší nápady bez ladu a skladu, spíše ve snaze šokovat za každou cenu: výsledkem jsou salvy vtipů, které nevynikají ani původností, ani dobrým vkusem, jako je například záměna pokrmu pizzy s podobně nazvanou částí těla. Pokud je jediným organizačním prvkem románu spisovatelova fantazie, závisí čtenářský zážitek na ochotě hrát onu hru s sebou – a ta se postupně vytrácí, když se pravidla hry neustále mění. Chybí zde hranice mezi časovým a nadčasovým, mezi vysokým a nízkým uměleckým stylem, vše se zkrátka jeví jako všeobjímající hovadno bez jediného odstínu.
Satiry a sarkasmu je nakonec tolik, že ztrácí svoji adresnost. Můžeme nakonec jen odhadovat, čemu se vlastně autor posmívá. Barbarství postsovětského světa, nebo spíš našim předsudkům vůči němu? Nesmyslnosti bolševické ideologie, nebo zapšklosti tuzemského opožděného antikomunismu? Kolektivistickým přežitkům v nás, nebo postkomunistickému bezuzdnému podnikatelství, jehož motorem jsou herny a nevěstince? Utopickému snílkovství intelektuálů, nebo věčné manipulovatelnosti prostého lidu, onoho suveréna demokracie? Nebo tomu všemu a zároveň tak trochu i sám sobě a iluzím o tom, že psaní může mít nějaký smysl?
Binarova kniha se dá vnímat také jako ironické účtování s postmoderní literaturou. Autor sám si klade otázku:
„Smí se to? Takhle fantazírovat… Nedbat na chronologii, nerespektovat historická fakta, vykrádat postavy z cizích příběhů a přitom usilovat o sdělení pravdy?“ Ovšem: „Co je napsané, je literatura a nelze to brát doslova. Je to jenom náznak čehosi, co by eventuálně mohlo mít jakýs takýs, několikerý výklad. Záleží na interpretovi. Literatura dokáže vyklouznout z každé nepříjemnosti.“
Autor rozehrál množství dramatických dějů, které mají potenciál změnit běh světových dějin, a v závěru jako by sám nevěděl, co s nimi počít, a proto vše smírně zakončil tak nějak po česku v hospodě. Ale možná je v tom i vzkaz čtenáři: lepší než napravovat svět klackem je snažit se uspořádat si alespoň své privátní životy tak smysluplně, jak jen je to při našem historickém zatížení možné, protože lidskost (i přes všechny své groteskní, ba odpudivé podoby) má vyšší hodnotu než sebelákavější ideologie.
Ivan Binar: Peckova jáma. Větrné mlýny, Brno 2016.