Karel
Příběh z deníku.
10. února
Je jediná píseň, která se Kájovi od Michala Prokopa líbí, a já ji dneska znovu slyšela naživo, s úplně jiným rozměrem. Kája je v nemocnici a já řvala na koncertě, že Až si pro mě přijdou, až si pro mě přijdou, až si pro mě přijdou, funebráci..., protože nic jinýho v tuhle chvíli nemůžu udělat.
12. února
Nechci nijak snižovat umění lékařů, ale vzhledem k posledním dvěma rokům už samozřejmě o péči o pacoše ležící v nemocnici něco vím, vždyť jsem tam skoro furt... Na zlomenou ruku pomáhají Hašlerky, s nemocným srdcem je dobré nadlábnout se čínským zelným salátem a zajíst to pár křidýlkama z KFC. Pokud ležíte na interně, a pořádně nikdo neví, co se děje, úplně pro zlepšení vašeho stavu stačí pilníček na nehty (a Hašlerky). Noviny jsou výborné na zlomený krční obratel a vykloubené rameno. A když máte oboustrannou embolii plic a nějaký radosti k tomu ještě, pomáhá studená mattonka, jemně perlivá, a Alpa.
16. února
Zvoní mi telefon, volá Kája:
„Míro, myslíš, že bys mi mohla místo toho banánu donést plátek tlačenky, co jsem nechtěl?“
„Mohla.“
„A máš pro mě tu Magnesii, co jsem říkal, že už jsem toho přepitej?“
„Mám.“
„A k nůžtičkám na nehty nemůžeš vzít celou manikúru?“
„Můžu, i když jsi říkal, že to je zbytečný.“
17. února
Byla jsem za Kájou v nemocnici. Nezávazné tlachání přešlo do vědecké fáze. Pravil, že zhubl dvě kila. Míň totiž jí. Zamyslel se a dodal, že ale taky pořád leží (jakože by neměl teda hubnout). Hlavou mi běží, že doma dělá totéž. Dávno si už vzájemně čteme myšlenky. Jaký otec, taková dcera.
Chvilka ticha (já čekala, s jakou kravinou zas vyrukuje, on jen potřeboval chvíli napětí): „Já sportuju! Denně jezdím na mopedu!“
20. února
„Míro, tak už běž.“
Koukám na Káju a nesměle se ptám: „Chceš pusu, nebo chlapskýho placáka?“
Nastavil tvář: „… a tak mi dej tu pusu... a teď toho placáka.“
Tak jsem mu dala pusu, pak placáka, koukne a říká: „Tak chci placáka a pusu támhle od tý sestřičky.“ A ještě: „Máš ten můj telefon? Je vypnutej? Pin víš? Pošli mi zprávu, jak to dopadlo. A ať mě nechaj pořádně vyspat. A hned, jak mě vzbuděj, tak chci zuby a lepidlo a zrcátko, ať se můžu podívat na pořádnýho chlapa.“
21. února
Kájo, tak Ti píšu, jak jsi chtěl. Je to zlý, ale zase je dobrý, že je to teď na Tobě. Operace se vlastně povedla. Jen byly větší komplikace. Hodně veliký. A teď už musíš rozhodnout Ty. A taky pro to něco udělat. Já za Tebe na mopedu jezdit nebudu.
22. února
Jsem ráda, že nejsem úplně normální. Bejt normální mi přijde jako nuda. Jak by takovej normální člověk řešil slib, že bude psát zprávy, jak to vypadá, někomu, kdo je v umělým spánku? Já to slíbila Kájovi, a tak mu cca třikrát denně píšu. Slib je slib.
28. února
Čau Kájo, už by ses mohl začít probírat, přicházíš o dost věcí. Víš, jak máma umí někdy zpanikařit... Doteď nechtěla číslo do nemocnice, je radši, když jí zprávy sdělím já, jenže mě nechtěla víc zatěžovat, tak tam volala. Přepojovali ji z vrátnice na informace a na jipku a asi nerozuměli jméno a nebyli schopní a ochotní se zeptat znovu, a ona teda byla jednoznačně vystresovaná, ale nakonec ji pochopili, že jsi po operaci, tak se dostala na ucho někomu na pooperačním. A to teprve nastalo vzrůšo. Protože jí řekli, že tam neležíš, že tyhle operace se tu ani neprovádějí, že to se dělá jen v Hradci, anebo v Praze... Mně tohle říct, tak jim buď přijedu rozšlápnout telefon, nebo sebou švihnu, aby mě za Tebou přivezli. Ale ona to nakonec teda dala. No, dala. Volala, celá vyděšená, mně, že tě ztratili... Mimochodem, ten telefon jim možná ještě zajedu rozšlápnout, nebo že bysme uspořádali sbírku na školení zvedačů telefonů, že stačí trošku taktu, ohleduplnosti a trpělivosti s těma na druhým konci, protože oni jsou jen plní strachu o své nejbližší?
3. března
Kájo, tak super bejt vzhůru, ne? Akorát teda to musí bejt vopruz mi chtít něco říct, když zatím nemůžeš mluvit. Utahá to, co? Zkusíme to zase zejtra, jo?
10. března
Ahoj Kájo! Jako dobrý, ne? Sice mi asi hodinu trvalo pochopit, že chceš Míšu, a ne mísu, ale Míšu stejně nesmíš. Nicméně když nepolevíš, tak Ti ho budu moct přinýst. Nestálo by to za trochu námahy? Doktoři sice teď jsou trošku bezradný, ale já vím, že to je proto, že Ti to zapomněli naplánovat. Tak Ti to ten Tvůj doktor naplánoval. Prostě příští tejden se zlepšíš, to je plán. Takže se podle toho zařiď! Udělej to, jak chceš.
17. března
Kájo, máma je taky prďák! Koupila černou látku, došla na výbor a tam se odehrálo přibližně tohle:
„Dobrý den, koupila jsem látku, abyste ji mohli dát jako podklad do tý vitríny, co tam dáváte parte.“
„Maruško, ono se to bude předělávat celý v září. Bude to úplně nový, pěkný.“
„To jste si ale měli vyřídit s Kájou. Já bych ráda, až vám sem v pondělí přinesu jeho parte, aby tam byla ta látka, a ne ten hnusnej vyšisovanej papír. Jestli to nestíháte, půjčte nám klíče, my to tam s dcerou vyměníme.“
Všem prej spadly brady, nechtěli tomu věřit. Látku jí chtěli proplatit. Znáš ji, umí bejt i nad věcí.
„Berte to jako sponzorskej dar.“
Látka už tam je.
Máma je prďák.
Autorka se narodila 10. listopadu 1971 v Pardubicích, kde žije dodnes. Jméno, které je uvedené pod textem, je pseudonym, který si vybrala. Text je složen z deníkových zápisků na sociální síti, skrze něž příběh vyprávěla.