Společnost a politika Zahraničí

Podvádění u maturit a "zobecněná ekologie"

Foto Tomáš Koloc

"Tato Velká národní lež je daleko závažnější než to, že nějaký ministr zatajuje své bankovní konto v zahraničí," zdůrazňuje Alain Finkielkraut, jeden z tzv. "nesmrtelných" (členů Francouzské akademie). Co mají společného akademik Finkielkraut a filmový režisér Christian Mungiu?

Citujeme ze sbírky akademikových komentářů k veřejnému dění z let 2013 až 2015 vydaných knižně pod názvem Jediná přesnost / La seule exactitude (poprvé roku 2015; zde vycházíme z druhého, rozšířeného vydání – Gallimard 2016, 334 s.). Hned dvě velká počáteční písmena v textu (s. 81) i v nadpisu komentáře "Au pays du Grand Mensonge" ("V zemi Velké lži" – v češtině jsme se u daného spojení spokojili s jedním) jsou ve francouzštině hodně neobvyklá, nota bene u strážce francouzského jazyka (jakým má každý z "nesmrtelných" být)!

Maturity a úpadek jazyka

Jakou lež Finkielkraut  pranýřuje? Z prestižního gymnázia prosákl pokyn shora: nadhodnocovat výsledky ústní maturitní zkoušky z francouzštiny (posunutím nejlepšího možného hodnocení z dosavadních 20 na 24), aby se vylepšil dosažený místní (potažmo celostátní) průměr … Dle Finkielkrauta běží o maškarádu, jež statistikou zastírá hroucení francouzské školy. Kousavá to kritika moci výkonné, a to samotného ministerstva školství!

V rumunsko-francouzském filmu Zkouška dospělosti (Baccalauréat, z roku 2016) v jeden okamžik zazní věta: "Všichni přece podvádějí u maturity!" Film je ve světě hodnocen jako mimořádný – tématem i jeho uchopením. V české distribuci je uváděn s ročním zpožděním, přesto na relevanci neztratil. Finkielkrautův komentář, poprvé zveřejněný (rozhlasově a časopisecky) v roce 2013, představuje trefu do černého též jaksi trvaleji. (Ve shodě s citátem Charlese Péguyho předřazeným jako motto publikace, podle nějž nikoli předstih, natož pak zpoždění, nýbrž toliko včasnost, dochvilnost je jedinou přesností.)

"Hroucení naší /francouzské/ školy" – tak zní jedno z filosofových silných témat, jež se v knize komentářů vrací. Finkielkraut brojí proti "půlstoletí demagogických reforem", proti opouštění latiny a řečtiny na veřejných školách, kritizuje škrty a "inovace" v osnovách pro výuku dějepisu. Podobně režisér Christian Mungiu dává hrdinovi svého filmu (prestižnímu chirurgovi, který považuje svůj návrat z emigrace do porevolučního Rumunska za životní omyl) jako hlavní motivaci snahu dostat dceru na univerzitu ve Velké Británii, k čemuž tato nezbytně potřebuje dosáhnout určitého výsledku u maturity. V zájmu zdárného průběhu věcí má proto dcera v kompozici z rumunštiny (románském jazyce s gramatickou obtížností odpovídající zhruba francouzštině) na první stránce přeškrtnout tři poslední slova …

Zobecněná ekologie

V prvních záběrech Mungiova filmu udeří diváky do očí všudypřítomná ošuntělost a eroze, jež poznamenává třeba i oblečení postav (včetně mladší milenky hlavního hrdiny). K bezútěšnému koloritu patří kámen opakovaně házený do okna bytu chirurgovy rodiny ... Na tomto pozadí obzvlášť vynikne Finkielkrautova charakteristika vlastních konzervativních postojů a zápasu o tradiční hodnoty (vedle odporu proti reformám ve školství třeba i stranění "farmovému chovu" proti "živočišné výrobě" v zemědělství): „zobecněná ekologie“.

Když Mungiův chirurg vyzve sestru, ať mu při nadcházejícím pohovoru s představiteli státního zastupitelství (kteří jej potahují za účast na korupci) drží palce, odsekne mu tato nahlas maďarsky: "Trhni si!" Koncízně vyjádřeno: multikulturalismus na rumunský způsob. Finkielkraut v zápase s "frankofobií" zastává tezi, že Francii činí Francií především francouzština (v celé kráse i obtížnosti) a klasická francouzská literatura …

Elegance a přesná argumentace

Kniha Alaina Finkielkrauta Jediná přesnost / La seule exactitude obsahuje 29 komentářů k událostem roku 2013, 24 k roku 2014, 17 k roku 2015. Většina z nich dle mého názoru trvalejší trefu představuje. Přinejmenším přiměje čtenáře k samostatnému uvažování.

Vyzdvihněme např. fiktivní reakci prezidenta Hollandea na mstivou knihu jeho bývalé partnerky, kde Finkielkraut zdůrazňuje hranici mezi privátní a veřejnou sférou též u veřejných činitelů a Hollandeův pomyslný projev zakončuje výkřikem: "Ať žije republika! (Ta je však mrtva a žádné nové číslo /toho či onoho média/ ji nevzkřísí.) Ať žije Francie! (Avšak tato literární vlast je jenom matnou vzpomínkou.) Ať padnou sociální sítě! (Avšak tato pekelná hydra vyhrála válku.)" (s. 190, fejeton Kdybych byl F. Hollandem“ zabírá 5 tiskových stran). Nebo jeden z "alternativních nekrologů“", v němž Finkielkraut zdůrazňuje, že obecně vychvalovaný zesnulý zůstal nikoli věčně živým, leč – ve smyslu negativním – "adolescentem až do smrti" (s. 40-41, polemika má celkem 6 tiskových stran). Formálně se oba posledně citované texty blíží fejetonům Jana Rejžka, který je ovšem vázán daleko kratším vymezeným rozsahem.

Polemika dovádí Finkielkrauta  zpravidla k elegantním formulacím, jež by někdy mohly tvořit samostatné aforismy: "Nevracejí se třicátá léta. Vracejí se, a to ve zcela novém kontextu, užiteční idioti." (s. 195)  

Ojediněle "včasným" a "dochvilným" zůstává Finkielkraut i nadále. V deníku Le Figaro z 1.4.2017 si třeba – jako vůbec první z francouzských intelektuálů – veřejně postěžoval, že v nadcházející prezidentské volbě nejde ani tak o volbu, jako spíš o poslušnost (tj. o naplnění předem daného scénáře, který má odvrátit scénář katastrofický). Nejspíš opět trefa do černého, na jakou má dnes ve Francii sotvakdo jiný …

V Lidových novinách z 18.3.2017 byl ovšem Finkielkraut (spolu s jinými) hozen do tří povšechných, nelichotivě znějících kategorií: "bez kritické distance vůči moci", "islamofobní", "televizní". Trefy do černého? Spíš vedle jak ta jedle. (Chybí navíc citace a argumentace.) Doufejme jen, že podobně v tuzemských masmédiích nedopadne také Finkielkrautův rumunský souputník Christian Mungiu se svým posledním filmem.

Alain Finkielkraut: La Seule Exactitude. Gallimard, Paris 2016.

Baccalauréat. Rumunsko + Francie 2016, scénář + režie: Cristian Mungiu, 128 minut.

 

Úvaha na téma porovnání české a francouzské filmové kultury (2/2015). 

Rozhovor o dnešní francouzské společnosti (15/2017).