V úkrytu u strýčků hub
O jedné čarodějné knize
Dětství strávené u babičky v domku vedle velkochuchelského závodiště, z něhož jsme se někdy po dostizích vydávali na dráhu sbírat do košíků a kyblíků žampióny, by pravděpodobně bylo mým jediným spojením s českým národním koníčkem houbaření, kdyby… Kdyby se před drahnými lety mým největším kamarádem nestal Jaroslav Svoboda, výtvarník, filosof a mykolog, autor knihy Houbotlas, která je beletristickým rozvinutím jeho diplomové práce z oblasti vědecké mykologické ilustrace. Ačkoli sám nerozeznám bedlu od klouzka, byl jsem díky tomuto přátelství svědkem několika unikátních vědeckých objevů, viděl na vlastní oči, že houby se s určitým instinktem dají najít i pod sněhem a že se během pátrání po májovkách, které se vyskytují poblíž staveb, dá najít i zapomenutý římský amfiteátr (jak se nám to s Jardou stalo ve švýcarském Bernu). Snad z toho důvodu mi šéfredaktor našeho týdeníku poslal k referátu publikaci Bytosti jménem houba. Vytvořil ji Pavel Jirásek (1963), vzděláním estetik a výtvarný teoretik v oboru loutkářství, povoláním scenárista a režisér televizních dokumentů a učitel audiovizuální tvorby na JAMU.
V úkrytu u strýčků hub
To, že jsem se během přátelství s profesionálním mykologem Svobodou nikdy nenaučil houby určovat a třídit, ale zato jsem se trochu naučil je vnímat, mi, myslím, při vnímání Jiráskovy publikace velice pomohlo. V knize, která je vlastně albem Rodiny Houbovy (i proto, že jako v každém albu i v ní jsou stránky oddělené jemným průsvitným cigaretovým papírem) a již autor Pavel Jirásek vytvořil za pomoci důmyslné sestavy lup a různých optických matů, jsem našel úlevu od hluku světa a bolesti, které mě už delší dobu trápí. Stal jsem se zachráněným uprchlíkem, který našel útulek ve snové říši dětství a ticha, naplněného jen občasnými výkřiky údivu nebo úleku a vrátil se domů mezi houby-čaroděje se širokým kloboukem, i skrývající se plivníky, houby-polorozpadlé vlakové zastávky i vesmírné hvězdokupy, houby-lastury i přistávací plochy pro vrtulníky, houby-ryby plující v hlubinách sargasových moří, houby-odkvétající pampelišky, marcipánové figurky – i houby-vzpomínky. To jediné, co mi krásou udivené ticho rušilo, byly občasné nahodilé trsy doprovodných textů, které jak vidno chtěly o oněch houbách také vyprávět, ale protože více než z údivu rostly z hluku civilizace, velká a tučná písmena hlučných rotaček (i přes patrnou přítomnost milých tiskařských šotků) je překonala…
Cesty ladění
My, lidé včerejška, kteří jsme se dožili dneška, se poznáme, a hledáme cesty, skrze něž se lze naladit na sebe navzájem i na svět. V hrkotu politických komentářů se člověk zklidňuje těžko, a pokud to dokáže, tak především v jazyce, s kterým je jedna duše. Jazykem Pavla Jiráska je fotografie, v níž je tak doma, že se v něm dokáže nořit do hloubek, které většinu z nás překvapí svou holou existencí a rozezní v nás dosud nepoužité tóny. Jednou, po delší zadumané chůzi k tichu (která se v jeho případě určitě uskuteční po cestách, které nebudou vzdáleny hub) se ale jeho cestou možná stane také báseň. O tom mi v jeho knize vyprávějí tyto tři jednoduché řádky:
Kmotříčku Koloději
jestlipak jste vy byl vždycky poslušný
podívejte se mi do očí?
Pavel Jirásek: Bytosti jménem houba. Arbor vitae, Řevnice 2016.