Být někde doma
Publikace o brněnské městské části Komíně přináší zamyšlení o vztahu lidí k místu, kde žijí, ať už v důsledku narození či volby.
Komín má obdobnou historii jako většina městských částí Brna: zemědělská vesnice, která v průběhu 20. století prošla proměnou v součást městské aglomerace, počet obyvatel se zde za těch sto let více než ztrojnásobil. Při pohledu na řady novostaveb, stejných jako kdekoli jinde, nezaškodí připomenout, že Komín není jen anonymní zastávkou po cestě na "Prýgl", že má vlastní identitu a tradice. Roku 1257 abatyše cisterciáckého kláštera v Tišnově udělila obci samosprávu - a k 760. výročí této události si komínští vydali sborník vzpomínek, úvah a vyznání místních obyvatel: knížku rozsahem sice nevelkou, ale připravenou se zjevným vkusem i zdravě patriotickým nadšením, nikoli jako pouhé splnění oficiózní povinnosti.
Z knihy se čtenář dozví ledacos, o čem ani mnohý Brňák neměl tušení. Že sám název Komín pochází z doby, kdy komíny ještě zdaleka neexistovaly, a vznikl z latinského výrazu "coma", který znamená vlasový porost a přeneseně i zalesněný kopec. Že cromagnonci se v tomto údolí podél Svratky usadili již před padesáti tisíci lety. Že pomístní názvy mnohdy upomínají na německé kolonisty z cisterciáckých dob, jako například Hosperk (původně Heuberg, tedy Senný kopec), od druhé světové války známý díky pohřebišti rudoarmějců jako Ruský vrch. Také, co znamená v místním nářečí "pajtl", jak se líbilo Leoši Janáčkovi na místních hodech nebo že zdejší kostel svatého Vavřince je starší než Karlova univerzita (byť od těch dob samozřejmě prodělal řadu úprav)…
Sborník rovněž přináší četné obrazy, fotografie, faksimile dobových dokumentů (například projev k otevření nové školní budovy v roce 1909, obsahující i slova: "Dnes není snad duševně zdravého člověka, jenž by nechápal ceny vzdělání, které však méně značí učenosť, jako spíše dobré, šlechetné, citům přístupné srdce.") i básně J. H. Krchovského a Tomáše Lotockiho, odehrávající se v komínských reáliích - a samozřejmě i slavnou Nezvalovu Na břehu řeky Svratky. Zajímavým dobovým dokumentem je text Milana Kundery z roku 1959, odrážející tehdy všeobecnou víru v neomezený technický pokrok (připomíná plán, podle něhož měla vzniknout hráz brněnské přehrady už někde u Jundrova a "Brno by se ocitlo na velkém jezeře jako Ženeva"), ale i naléhavou potřebu, aby se při vší té modernizaci neztratila poetická zákoutí pro rybáře a výletníky.
Svoji cenu mají příběhy lidí, kteří v místě žili a žijí, i když třeba nejsou dvakrát originální nebo dramatické. Pomáhají nám pochopit, v čem je právě to naše bydliště jedinečné. Starý Komín měl své obchůdky a řemeslníky, sokolské a další spolky, sousedé se scházeli na hodech, svatbách i pohřbech: "Vesnice, kde bylo vše - les, řeka, rybník s kuňkajícími žábami, potok s travnatými břehy a rozsáhlá pole s obilím, řepou, kukuřicí, brambory atd. Všechno mělo svou charakteristickou vůni, zvláště za dlouhých letních večerů. Také každý domek měl svoje typické aroma." Tato idyla však nevydržela nápor doby, do nových domů přišlo
množství lidí kdovíodkud a jejich vztahy se starousedlíky byly leckdy komplikované: "Staří Komíňáci jsou už v menšině. Pavel si zapisuje, jak vymírají. Zmizela přirozená historie čitelná z náhrobků. Místní komunisté schválili zrušení hřbitova. Pavel strádá, když pozoruje hospodaření družstva, a oba se snaží rozumně využít záhumenek a zahradu na Nitoperkách. Se ztrátami majetku se vyrovnali, víc je trápí vztah paneláčanů k obdělávané krajině: chodí nebo jezdí po zasetých polích, berou, co uvidí, sklízí, co nezaseli."
Ale nic není zase tak černobílé: koneckonců, převážná většina z těch, kteří tuto knihu s takovou péčí vypravili, přišla kdysi do Komína jako "náplavy". Jak na to vzpomíná Petr Čermáček: "Pomalu se nám všechna ta místa stala nejen cílem vycházek, stala se součástí naší řeči, myšlenek i snů. Stala se nám důvěrná. Známe je v různých ročních obdobích, v měnícím se světle, v tichu i v ptačím křiku, v slunečním žáru i v dešti." Možná právě ti nově příchozí přinášejí nový pohled na to, co místním už dávno zevšednělo, možná si i domova, který si mohli sami vybrat, dokážou lépe vážit…
Jde o to, jak se neztratit v měnícím se světě: není možno uzavřít se ve skanzenu a obehnat své tradice co nejvyššími hradbami, ale ani novonomádská existence tekuté modernity, jak ji popisuje Zygmunt Bauman, není zjevně pro každého. Poloha Komína láká nové přistěhovalce (koneckonců ani současná starostka není místní rodačkou). Vydělal Komín na tom všem, nebo spíše prodělal? Je možno změnit se během dvou tří generací z venkovana ve velkoměstského světáka se vším všudy? Většina lidí chce žít co nejblíže k centru dění, ale stejně přirozenou potřebou je moci si ve chvílích volna vyjít do přírody (což Komín dosud nabízí). Skloubit tyto požadavky není jednoduché. Z příspěvku hudebního skladatele Pavla Blatného, porovnávajícího Komín s Moravskými Budějovicemi, kam jezdil od dětství na prázdniny, ovšem vysvítá, že velká města jsou paradoxně (snad i díky poučenější a lépe organizované občanské společnosti) lépe chráněna před řáděním developerů než venkov.
Dobrý vztah občanů ke své obci je kapitál, který si rozumně fungující společnost nesmí dovolit přehlížet. Před více než půl stoletím napsal Milan Kundera, že předměstí okolo Svratky čekají na architekty i na básníky. Tato kniha dokazuje, že své literární autory už Komín má, popřejme mu tedy ještě co nejosvícenější architekty a urbanisty.
Komín nad Svratkou, Brno 2016. Uspořádal Karel Hledík s redakční radou, vydala městská část Brno-Komín.