Kozí počasí
Náš zlínský spolupracovník a přítel píše šéfredaktorovi Kulturních novin. Pokračování volné řady, tentokrát věnované smyslu básnictví v dnešní době a smyslu dalších věcí vůbec.
V neděli 21. května bylo v Brně, jak se říká mezi námi sprosťáky, výše popsané počasí. V Lužánkách. Šestadvacet ve stínu, slunce. Trávníky zaplněny. Podobně jako na obrazu od Seurata, kde se na ostrůvku Grande Jatte v Seině prochází ta slavná dvojice: pán v klobouku a dáma s vycpaným zadkem, která si i ve stínu chrání pleť slunečníkem a na vodítkách vede si pejska s opičkou, na tom slavném obrazu, kde se v dálce po hladině jako ve snu posunují lodičky, a jiná žena v slušivém kloboučku a v šatech dlouhých až po pažit má v levém rohu nahozeno, neb to, co se v řece tak pointilisticky třese, jsou určitě mřenky;
či Tiziana. A na Tizianově povalování se v trávě celý pravý roh obrazu vyplňuje krásně opatřená a krásně namalovaná nahotina, Tizian sám se zapsal do not jiné spoře oblečené ženě, a jakési dítě se zvednutou košilkou až po bradu hledá v tom tanečním reji kolem, v němž si partner předává partnerku anebo drink, nejspíš místo, kde by se mohlo vyčurat. Na horizontu v žluté trávě leží stařec s bradou v hlubokém kobaltu a je už zřejmě na plech. A do té idyly zpívá mu Gloria brunensis, dívčí sbor ve fialových halenách jakousi modernu, tichou a vášnivou. V ovzduší moderuje brněnský básník Tomáš Lotocki a kde tu čepují Starobrno - pivo s moravským srdcem. Obrazy zprava doleva prochází urostlý světlovousý restauratér z Ponavy a vybírá do klobouku - na umělce. Viz PONAVAFEST.
Záchody podél cest v lužáneckém parku jsou čisté a voňavé a trávníky zaplněny posedávajícími a polehávajícími sobotky a babišy. Jaký nevkusný kec! Lidem. Hle malošek s minibatůžkem na zádíčkách přesívá píseček na cestě a jeho maminka s nohama do vozovky sedí hned vedle. Dětí vůbec "pase se" tu všude dost. Co do počtu je jich určitě tolik jako všude okounějících psů. I stánků s pivem je slušný počet, výčepní v jednom nabízel mi šestnáctku ochucenou zrnky kávy. Odolal jsem. A když jsem platil za tu jedenáctku a omylem hnědku zaměnil zlatkou, tak to ten výčepní zaznamenal a tu dvacetikačku mně, chudému básníkovi, vrátil!
Když jsme, milý Jiří, u těch básníků… Četlo nás tam v šapitó asi dvacet. Akorát Host v tom domu mně tam scházel. Ale jinak to bylo skvělé. Trávníček kdesi říkal, že básně čte ve světě tak jedno procento čtenářů. Holub říkal, že to je výborné, myslel, že míň. Promile? Ale básníci si za to můžou možná i trochu sami. Viz naše čtení. Někteří ovíjeli stojan s mikrofonem jako ti bledí neduživí svlačci ve stylu kdyžužtotedamusíjakobejt, tak teda radši potichu a mimo, mimo tu citlivou membránu, s výzorem: toto jsem spáchal včera v noci, promiňte. Kde jsou ty doby, kdy básník prošel davem jak žehlička sněhem*), vyskočil v hale na tu největší horizontku a bušil to do těch hlav dělnických hlava nehlava. Dnes vydá si básník pokoutně svazeček nesrozumitelných básní v počtu tří set kousků, pardon, částečně srozumitelných třem stům básníků, kteří se v republice vyskytují, a se pomlouvají, a je rád. Nový trenér fotbalistů Sparty bude pobírat 1,5 miliónu eur ročně. Básník Kovanda psal deset roků čtyřsetstránkový román a dostává od nakladatelství vždy k patnáctému lednu třicet korun z prodané knížky. Jediný honorář. Kromě zdaněných deseti tisíc, jež dostal za nominaci na Škvoreckého cenu. Poslední roky nakladatelství, které neustále opomíná, už ani neupomíná. Neboť je mu hanba.
I takové myšlenky se tam v šapitó o přestávkách přetřásaly. Nejvyšší čas, aby se básníci celého světa spojili, a poslali celý takový svět pápadadá.
Ale pokračujme. Co se týká módy, je nám dnes určitě bližší Tizian. Neboť tamhle nad tou dekou mladík objímá dívku v plťkách tak vášnivě, až jsem se lekl, a jiná děva v džínové uniformě usedá do trávy tak okatě, že to jediné, co je na nás půlené, gloria brunensis!, vidí snad celé Lužánky. Dámy od Seiny mají naopak hrudní koše sepjaty korzety a vycpávky zcela určitě pomáhají povadlým zadnicím k přijatelným tvarům. Mužským postavám zas evidentně sebevědomí dodávají uniformy…
Milý Jiří, asi bych to nebyl, promiň, ani já, kdybych se neopakoval. Po době lásky ke korzetům a obdivu k uniformám - obraz Grande Jatte je namalován na konci osmdesátých let 19. století - přišlo totiž nevyhnutelně válečné období. A nejstrašnější byla ta první světová. Dodnes nedoceněná - kriminály a pokutami, kterou tehdejší političtí šílenci vyvolali. Kdyby mě chtěl pán bůh potrestat, učinil by mne korektorem pražského Tvaru. Nedovedu si představit, že bych musel celé ty kulturní noviny přečíst. Ale dobře i za takový světozor. Najdeš v něm poklady. Třeba recenzi knížky Válka jako nemoc. To političtí šílenci mám právě od doktora Emila Flussera, který ji napsal, a vyšla v češtině teprve letos, a to ještě v Jihočeském vědeckém nakladatelství v Českých Budějovicích. Našemu ministerstvu národní obrany a některým dámám z ODS, a velení NATO a příbuzným Putina, i Trumpovi, co měl tu první manželku z Prštného od Zlína, bych ji nadělil k Vánocům. Protože, a to je má kontrolní otázka - tady si prosím zakryj oči a nepokračuj, dokud si sám nezodpovíš: V kterém roce konečně Německo splatilo válečné reparace, které mu byly Západem po první světové válce uloženy?
(I já jsem byl šokován, když jsem se dočetl, že teprve 3. října 2010!!!!!!!!!!!)
P. S.
Komu? Kterým státům? Kterým bankám? Kterým dědicům kterých bankovních domů? Apod.
*) Šklovskij