Dva Chaunové, jedna „generální linie“
Rozhovor s režisérem Igorem Chaunem o aktuálním projektu výstav a hudebních produkcí k nadcházejícímu 100. výročí narození a 40. výročí úmrtí jeho otce, hudebního skladatele a malíře Františka Chauna, a o jeho niterných souvislostech
Už dvakrát v životě se mi stalo, že mě v době, kdy začínala nějaká zásadní etapa mého života, život spojil s tebou, který jsi také zrovna rozjížděl něco nového. Poprvé v roce 2007, když jsem se začal zajímat o věci mezi nebem a zemí, byl jsem prvním klientem v tvém "žlutém pokoji", kde jsi začal provozovat poradenství (psal jsem o tom tehdy pro časopis Meduňka), a podruhé o dva roky později, když jsem začal pracovat v sociální sféře a na barokním statku chráněného bydlení Společenství Dobromysl jsem ti zorganizoval první víkendový seminář. Výtěžek z něj jsi potom poskytl Dobromysli a zanedlouho založil Spolek Goscha, jehož nejvýraznějšími akcemi se staly víkendové semináře za účasti hostů z řad vědců, umělců a ezoteriků, zvané Gošárny, které jsi pořádal až do minulého roku.
Nyní to vypadá na třetí kolo spolupráce, která se ale tentokrát bude víc vázat na tvého tatínka Františka Chauna (1921 – 1981). Co nám přinese?
Nejprve ti poděkuju a pak začnu zeširoka: Otec s námi, tedy s tříčlennou rodinou, kterou tvořila matka, moje sestra a já, nežil. My jsme bydleli v malém bytě na pražském Zahradním Městě, kde to bylo cítit kysnoucím mlékem z mnohdy nevymytých sáčků, které ve své šetřivosti schraňovala naše matka, zatímco táta žil se svou maminkou, mojí babičkou Emilkou, ve velkém bytě na Vinohradech, kde jsem byl jen jednou za čas na návštěvě a kde byla pořád cítit vůně olejových barev a kde stále zněla hudba Šostakoviče, nebo Stravinského (po němž jsem dostal křestní jméno), nebo Gustava Mahlera. Můj ambivalentní vztah k tátovi určovaly nesourodé zážitky, které budu charakterizovat takhle: táta se strašlivě pohádá s matkou, načež ten velký tlustý vousatý chlap něco rozbije a pak se po kolenou plazí ve střepech, vrhne se ke mně, čtyřletému prckovi, a křičí v zoufalství: „Gorečku, prosím, odpusť mi to!“ A pak jdu jako školák na Národní třídě kolem prodejny SVU Mánes, jmenovala se DÍLO, a tam vidím obraz s podpisem FRANTIŠEK CHAUN. Pak nás matka vezme na nějaký koncert do Filharmonie. Vím, že tu hudbu složil můj otec, za mnou sedí dva důstojní pánové, kteří do sebe ale během koncertu neustále šťouchají, radostně se pochechtávají, načež jeden řekne: „To je marný, ten Chaun je jedinej, kterej tady je schopnej složit pořádnou hudbu!“ A jeden zážitek na závěr: Už jsem dospělý, na festivalu FAMU mě potká herec Miroslav Horniček, obejme mě a vypráví mi o tom, jak měli s otcem v mládí recesistický klub, který spočíval třeba v tom, že když dlouho nejela tramvaj, jeden z nich si lehl na koleje, druhý odněkud zavolal sanitku a se slovy :"Máme právo na odvoz" s ní pak odjeli. Pan Horníček je dojatý, ale já zoufalý; nevšiml si totiž, že se mi opřel okovanou holí o palec u nohy a za řeči s holí s gustem pohupuje...
Táta umřel poměrně mladý, předtím se ale se mnou ještě stačil opít na mé osmnáctiny, a předtím, než jsme oba skončili na záchytce, vyložil mi své dilema: „Víš, líp jsou na tom ti, kteří mají jeden zásadní talent. Já jich mám víc, a to mě ničí.“ V době, kdy jsem získal svůj současný byt, jsem vynaložil dost velkou energii, abych sehnal co nejvíc obrazů, které po mém tátovi zůstaly, a doslova jsem jimi ten byt „vytapetoval“. Ta mánie šla až tak daleko: zjistil jsem, že táta vytvořil „dvojobraz“: na jednu stranu plátna namaloval jeden výjev a na druhou další. Nedokázal jsem si představit, že jeden z nich bude celou dobu otočený ke stěně, a já se na něj nebudu moct koukat, a tak jsem strávil dvanáct hodin tím, že jsem žiletkou odděloval jednu stranu od druhé, takže jsem si pak mohl každý obraz zarámovat a vystavit zvlášť.
Nedávno ale v souvislosti s tím, že se dlouhodobě snažím „jít do sebe“, přišla doba, kdy jsem pochopil, že ta tátova přítomnost, kterou jsem si chtěl zhmotnit a do jisté míry nahradit skrze jeho obrazy, mi už možná ubližuje. Brzdí mne. A manifestovalo se to s chaunovským temperamentem. Jednou jsem cestou z chalupy začal v autě řvát, že udělám happening, že dám dole na zahradě všechny obrazy na hromadu, poleju to benzínem, zapálím to, a budu řvát: „Táto, tys měl svůj čas, ale teď mám svůj čas já!“ Pak jsem si ale uvědomil, že někteří lidé by po desetiletích, kdy jsem ty obrazy měl jen já, by je třeba taky rádi viděli. Je v nich obrovská energie, táta byl typickým představitelem toho, čemu se říká art brut a za čtyři desítky let své tvorby vystřídal spoustu stylů, maloval jako impresionista, kubista, byl velkým průkopníkem informelu… Zároveň mě (mám deformovanou optiku vnímání sebe sama, stále se cítím mladě, ba až chlapecky) s údivem napadlo, že můj táta bude mít zanedlouho 100. výročí narození a 40. výročí smrti. Tak vznikl projekt putovní výstavy Františka Chauna, spojené s předváděním jeho hudebních děl, který by měl vyvrcholit v roce 2021 na tátovy sté narozeniny. Ten projekt mi určujícím způsobem pomohl nastartovat majitel královéhradecké galerie Stodvacettrojka Aleš Pražan. To on a jeho tým byli těmi, kdo ty obrazy snímali ze zdi, čistili, balili, on (samozřejmě za mých „režisérských zásahů“…) vymýšlel kompozici expozice ve své galerii. Nevím, jak mu za to dost poděkovat.
Je to půl roku, co jsem se utkal s ochodem svého otce, takže dost rozumím. – Máš zase v bytě zase volné zdi, byt se začal hýbat, a v souvisloti s tím se většinou začnou hýbat i věci uvnitř...
Samozřejmě. Jakmile se po dvaceti letech objevila ta prázdná místa na zdi, nahrazená obdélníky na malbě, nebudu přehánět, když řeknu, že jsem si uvědomil, že se s tím mým životem opravdu dá ještě něco zásadního dělat. Jako by ten byt byl obrazem mé vnitřní zkamenělosti. Došlo mi, že když jsem dokázal sundat obrazy, můžu se zbavit i nepotřebných knih, postele, nábytku... Pozval jsem domácího, byt buď předělám, nebo dokonce vyměním. Chce to změnu. Je to místo mého někdejšího paření, a je zatěžkáno spoustou vzpomínek. které si už taky zaslouží odpočinek. Musím říct, že když jsem sahal na ty tátovy fotky, cédéčka, staré hudební programy, překvapilo mě, jaká je pro mě v nich uložená velká bolest. Ale ne bolest bolavá, ale… bolest odporná. Jako kdybys měl všude hezky, ale kdesi jsi měl jeden roh, kam jsi vymetal starou slámu. Ta tam leží na jedné hromadě tak dlouho, že na ni pomalu zapomeneš, ale když jdeš okolo, cítíš, že tam je,zapáchá. Přitom to, co je na té hromadě, může být pro jiné lidi velice cenné. Dneska jsem celou noc pracoval na filmu z vernisáže té právě probíhající první výstavy v královéhradecké Stodvacettrojce, a byl jsem u videa znovu dojatý, jak na ty obrazy, programy, fotky lidi reagovali. Pro mě bylo velice důležité se těch věcí po letech dotknout, vynést je na pomyslné světlo denní a ukázat jiným lidem.
Dá se naznačit, jak hluboko sis přitom sáhnul?
Řekl bych, že dost hluboko. Uvědomil jsem si, že je mi ve skutečnosti z mého dětství a dospívání daleko víc smutno, než jak se tvářím. Ale chtěl bych, aby to bylo vnímáno více jako projev zralosti než přetvářky, že se nechci v běžném životě dělit o bolesti, ale spíš o ty kousíčky pozitivního poznání a naděje. Dodneška nemám vyhraný souboj o Igora. V souvislosti s tím „vyklízením“ na mě přišla myšlenka: „Panebože, už mě to tady nebaví, tak si mě vem…“ Já jsem to v poslední době směrem Nahoru několikrát řek.
Najednou se dostavila nějaká duchovní energie a řekla mi: „Moment, je to míněno vážně?“ Já jsem zkoprněl, a okamžitě jsem řekl: „Ne, já si toho daru vážím, jen stále pořádně nevím, co s ním, tak si pomáhám těmahle blbejma řečma!“
Co se proti těmhle myšlenkám dá dělat?
Ono je dobré, když si člověk řekne, že nemá jinou šanci, než to vyhrát. Když rovnou škrtne variantu prohry. To jsem udělal. Já to prostě neprohraju. Bolí mě to, klopýtám, ale nezradím, co jsem řekl a na co jsem přišel.
Je třeba si uvědomit, že máme v sobě všechny potenciality: Pro autonehodu, pro infarkt, pro raka, pro tisíciletý život Metuzaléma… A myšlenky jsou to, co ty jednotlivé varianty podporuje a rozbaluje. Když v létě otevřeš okno, nalétá hmyz. Když v pochybnostech otevřeš variantu předčasného skonu, nalétají spirituální pijavice, žerou a chlastaj tvou energii od Boha. My to prostě nesmíme prohrát. Kdo už má vyhrát, když ne my? Když už nám tolik bylo ukázáno! Když už nám tolik bylo pomoženo! Sedíme tady jako relativně dospělí a relativně úspěšní, relativně funkční lidští tvorové. Kolik to bolelo, než jsme sem došli, jen k tomuhle zdánlivě nicotnému bodu života, našemu rozhovoru?!? Je třeba si vážit toho procesu, toho požehnání!
Jednou jsem se ráno probudil, spustil jsem nohy přes pelest, podíval se na sochu Panny Marie, kterou máme v ložnici ve výklenku a jenom sám pro sebe jsem si povzdechl : „Mám to těžký… Proč já to mám v životě tak těžký?“A najednou jsem slyšel odpověď: „Těžký? To tenhle život máš za odměnu. To tenhle život je ten, kdy ti byla relativně umetena cesta, kdy využíváš určité zásluhy a máš dobrou šanci k růstu. Buď rád, že jsi nadán milostivým závojem zapomnění a nepamatuješ si životy, kdy jsi to měl skutečně těžké.“
To tenhle život je ten, ve kterém je šance. Ve kterém toho Boha cítíme, vidíme a máme možnost se mu přiblížit.
„Každá mysl obsahuje všechny mysli, neboť všechny mysli jsou jeden celek,“ říká se v knize Kurz zázraků, na jejímž českém vydání jsme pracovali a kterou jsme ti dnes věnovali se zde přítomným výtvarníkem Jardou Svobodou. To vlastně znamená, že když ráno vstanu s modlitbou a prožiju den se vztyčenou hlavou, vlastně tím pomáhám i tobě a všem ostatním.
Ano. A nejen mně. Jednou jsem se v jedné vizi spojil v údivu s nějakým paralelním vesmírným Igorem, a ten mi řekl: „Prosím tě pomoz mi, všechno, co ty dokážeš TAM, to pomůže mně TADY!“ Myšlenka, že existujeme v paralelním multiplicitním vesmíru, že zároveň žijí varianty nás, které zvládly, co my jsme jen chtěli, a nedokázali, vypadá sice šíleně, ale jen na první pohled. Kvantoví fyzici říkají, že ani nemůžeme být "jen jednou", že pokud bychom nebyli současně mnohočetní, celý model vesmíru by ani nefungoval.
To znamená, že existuje vesmír, kde souboj o Igora je vybojován?
Ano. Na určité úrovni je vybojován anebo se končí, a na jiné úrovni díky tomu zjišťuji, jak plný je ten kbelík mých nečistot a starých programů, a jak jsem netušil, kolik toho je v rohu té osobnosti nameteno. Někdy mám pocit, že jsem… jak se to říká slušně, když chce člověk o sobě říct něco sprostého? Pomohlo mi, když jsem se dozvěděl, že když umíral Michelangelo Buonarroti, , tak plakal a omlouval se pánu Bohu, že nevyužil svůj talent. Měl takové cítění Boha a takový přetlak talentu, že vnímal jako nicotný poměr mezi tím, co zvládl, co dodělal – a toho, co mohl udělat, kdyby byl lepším. A plačky se za to Bohu omlouval. Podobně jako můj táta.
Já jsem ale postupně pochopil, že to je úděl nás lidí. A že se nakonec počítají i ty malé kousky, které jsme zvládli. Já jsem v devadesátých letech udělal některé filmy a měl jsem pocit, že je dělám jaksi mimochodem. Že je to začátek jakési příští, budoucí blyštivé kariéry. Nevěděl jsem, že jsou to nejlepší věci, které dělám a na které ještě po dvaceti letech budou lidi reagovat na ulici, mít potřebu zastavit mě a něco mi k nim říct. Někdy uděláme nejlepší věci jakoby mimochodem. A co my víme, co je nejlepší?
Co když tato jakoby mimoděk vzniklá schůzka je jednou z nejlepších schůzek života Igora, Tomáše i Jardy??? A to je to dobrodružství, že vlastně nikdy netušíme, co se doopravdy děje, a nikdy to to nikdy není tak, jak si představujeme. Nožná pak ten pán s těma klíčema od Nebe, svatej Petr, řekne: "Máte tam toho hodně na minusovém účtě, kluci. Ale jak jste tam tehdy tak hezky seděli, v hospodě u Petra v Hradci, a povídali jste si, tak jste byli takoví nějací upřímní, opravdoví… No tak kluci, pojďte. Ale máte to jen o chlup!"
Já mám pocit, že projdu – o chlup.
Nevím, jestli to ode mě není rouhání, ale napadá mě, že on i ten svatý Petr měl chvíle slabostí. Jarda tu vzpomněl příhodu, kdy mu Ježíš řekl, ať se k němu vydá po vodě. Udělal opravdu několik kroků – ale pak se začal topit. Tehdy si neveřil. Zakolísal, protože začal ztrácet víru. Jindy si zase věřil příliš: před Ježíšovým ukřižováním se dušoval, že Ho nikdy nezapře, ale Ježíš mu řekl, že ho zapře hned třikrát – dřív, než kohout zakokrhá. Jenže Ježíš to obojí věděl dřív, než se to stalo, a s jeho vztahem k Petrovi to nic neudělalo. Ani pro jedno ho Ježíš neměl míň rád – a dokonce to byl on, Petr, komu odkázal své následovníky; svou obec (což se také překládá jako církev). Tohle zase někdy uklidňuje mě.
Ano. Vtip je v tom, že Bůh nás nikdy nepřestává mít rád. Jen nám z velké lásky dal svobodnou vůli udělat cokoli. Líbí se mi, že pro tebe není vyloučené uvažovat o světcích jako o svých vzorech. I oni jsou určité varianty nás. To je způsob, který mě můj táta učil a nazýval to „generální linie“: Člověk se má připodobňovat a brát si příklad z těch, kteří se v daném oboru dostali nejdál. On to dělal ve svých oborech: hudbě, malířství, ale snažil se i v duchovním životě. Možná i proto byl rodinným přítelem manželů Tomášových. Já vlastně taky většinou točím dokumenty o lidech, pořádal jsem gošárny a dodnes pořádám besedy s lidmi, kterých si hluboce vážím. To je zas moje forma generální linie...
Reportáž Igora Chauna z první uprchlické vlny na Balkáně pro KN 40/2015.
Autorův životopisný rozhovor s Igorem Chaunem pro Český rozhlas (2007).
Krátký autorský film Igora Chauna „Otec, matka a já“ (1990), v němž popisuje své dětství, a za který se mu dostalo prvního mezinárodního úspěchu. Ten, i další inspirativní videa, najdete na režisérově YT-kanálu Goscha TV 1.