KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Rozhovor s geografem a antropologem Jiřím Štyrským, který nedávno oslavil osm desetiletí svého života a který slavné jméno, jež nese, povýšil stejnou prostotou a renesanční pozorností k mnoha projevům tohoto světa, jako jeho příbuzný, malíř Jindřich Štyrský. O tom, jak přírodní vědy podporují vědy společenské, o nutnosti přímého poznání kořenů života tam, kde jsou ještě k vidění, a o tom, že chudoba a utrpení rodí šlechtictví ducha.

Když jsem se před osmnácti lety stal vaším studentem, na první pohled mě upoutávalo vaše příjmení a vaše nápadná shoda s malířem Jindřichem Štyrským: nerovnoběžné oční panenky. Jak je to s vaším příbuzenstvím?

Příbuzenství tam je, ale spíš přes jeho partnerku Toyen. Abych začal od začátku: na měšťanské škole jsem měl kamaráda Zdeňka Berana, blázna do malířství, který byl zdatný kopista, co uměl napodobit styl starých mistrů od Rembrandta po Halse, protože studoval, jakými barvami malovali, jak to míchali, a celý duchovní proces jejich tvorby (vystudoval AVU, kde pak i učil). Díky jemu jsem získal velmi slušný přehled; později jsme přešli k impresionistům, surrealistům, Zdeněk pak pokračoval ke konceptuálnímu umění, které mě už ale neoslovilo, a navždy jsem skončil u avantgardy, u Štyrského a především u jeho partnerky Toyen, tedy výtvarnice Marie Čermínové. Ta mě oslovuje celá, včetně návrhů knižních ilustrací, obálek. Nevím, jak to popsat, co k její tvorbě a její osobnosti cítím: Je to čisté, zvláštní, je to velice originální, ale sympaticky originální, včetně toho jak žila, jak se oblékala.

Narodil jsem se v roce 1937 (kdy Štyrský byl v Paříži) a bydlel jsem v Ústí nad Orlicí-Hylvátech, což byla po záboru Sudet říše, a tak se na nás vztahoval německý rasistický zákon, že je třeba do třetího kolene zjistit, jestli máte židovské předky. (Do vnitrozemí jsme se přestěhovali až pak.) Tehdy jsem se ještě jmenoval Šverák a rodina zjistila, že naši předkové byli Čtveráci z Chodska. Moje máti se pak podruhé vdala za jistého pana Chlebouna ze Smiřic, který mě adoptoval, takže jsem od roku 1945 do své svatby nesl pro změnu jméno Chleboun, což mi dost nesedělo. (Štyrský byl v té době už dávno po smrti, zemřel, když mi bylo pět let.)

Já jsem se Štyrským stal až v šedesátých letech, a to takto: Bratranec Jindřicha Štyrského, můj tchán Ladislav Štyrský, železniční úředník z České Třebové, byl poslední svého rodu a měl jen dvě dcery – z nichž s tou starší jsem začal chodit. A protože tchán nechtěl, aby jeho příjmení zaniklo, tak když jsem ho šel žádat o ruku, poprosil mě, jestli bych si nevzal příjmení Štyrský.

Kvůli Jindřichu Štyrskému?

Verze mého tchána byla, že kvůli sobě. To bylo tak: Jindřich Štyrský byl z Dolní Čermné, tam měl statek, a místní ho tam viděli jako dědice majetku. To, že byl v Devětsilu a tvořil avantgardu, věděli Toyen, Seifert a další klasici z Prahy, ale v jeho rodném kraji tomu lidé nerozuměli, a když se s ním později, po jeho smrti, setkali v učebnicích, vlastně mu záviděli. Proto od něj jeho rodina neměla doma obraz ani knížku. Pro ně to byl ten, co "prochlastal rodinný statek", což byl u nich smrtelný hřích, který se neodpouští.

A propil ho?

Samozřejmě, že ho "propil". Tedy že díky penězům za něj mohl žít tak jak žil a vytvořit hodnoty, které jsou možná větší než ten statek. Že je to jméno slavné kvůli Jindřichovi, to tchán věděl. Proto nechtěl, aby zaniklo. Ale nahlas to nikdy neřekl. A já jsem byl zase rád, že jsem se tím příjmením spojil s milovanou avantgardou a Toyen.

Váš přítel Zdeněk Beran se stal malířem. Jaký byl obor, který jste původně studoval vy?

Studoval jsem na Přírodovědecké fakultě Vysoké školy pedagogické geografii a biologii a pak jsem si dodělával velký kurz psychologie a nakonec jsem studoval pedagogiku. To vzniklo tak, že když jsem se později dostal k partě starších geologů (z nichž někteří dodnes dělají na České geologické službě), a ti když zjistili, že mě učili špičkoví prvorepublikoví kantoři, tak mi řekli: "Ty seš vymírající druh! Dva ročníky před tebou a dva po tobě jste studovali biologii a geografii, ale k tomu ještě geologii a antropologii, kdežto před váma a po vás se už všechny tyhle obory studovaly sólo. Musíš to prohloubit a šířit!" Měli pravdu, a já jsem si to uvědomil až díky jim! Vždyť nás učil šprofesor Bouček, geolog a zároveň paleontolog, který byl první doktor věd v republice, a já z příkladu jeho a jemu podobných svých učitelů jako byli profesoři Letošník a Kodym, a z jejich spojení humanitního s přísně přírodním, jako učitel žiju dodnes. A jsem moc vděčný, že můžu tu antropologii a geologii procezovat do geografie.

Ostatně je to trend, který se vrací: Nesmírně mě potěšil současný rektor Karlovy univerzity, profesor Zima, což je pováním lékař, a vrací se k tomu principu konsilience, tedy využití přírodovědeckých pravidel a zákonitostí ve společenských vědách. To je skvělé už proto, že se tím posiluje logika společenských věd a jejich samostatnost, že pak nemusejí podléhat nějakým tlakům z opačné strany. Protože přírodní zákonitosti jsou neúprosné i v tom, že neoddiskutovatelně podepřou společenskovědní výklad.

Ve které disciplíně se to projevuje nejvíc? Která je "ta šťastná", u níž tak říkajíc vždy začínáte i končíte?

U antropologie. Zdůrazňuji především tu evoluční. Samozřejmě, že antropologie kulturní, sociální, lingvistická, to vše k tomu patří a v té mozaice to má své zákonité místo, ale mně se přece jen zdá, že ta evoluční je základem. Přičemž nejde v první řadě o to napřít pozornost studentů na to, jak jsme se vyvíjeli před sedmi miliony let, ale zamyslet se i nad tím, jak to bude pokračovat dál. A k tomu čím dál víc slouží to, čemu dnes říkáme současné společenskovědní poznání. I v aplikaci na akutní neblahé jevy jako je terorismus a islamismus. A ty by naopak bez toho antropologického, tedy tak říkajíc "celostně lidského" pohledu ani nemělo smysl vstřebávat, posuzovat, neřku-li o nich učit.

Vida, a já vás (snad pod vlivem oboru, který jste nás učil) většinou uvádím úzce jako etnologa. Dodnes vzpomínám na vaše praktické příklady a exponáty, na lidojedský nůž a prkýnko, na němž Křovačky na zadku, kde se jim ukládá tuk, nosí položená novorozeňata. Pro mě to byla druhá míza zájmu o etnologii, jíž jsem se zabýval od střední školy…

Nerad bych aby to bylo špatně pochopeno, ale etnologie a etnografie jsou pro mě, zjednodušeně řečeno, třešnička na dortu antropologie. Ale specielně u geografů a antropologů (ale jistě i u ostatních) pokládám přímé poznání a hledání nějakého lidského panenského prostoru za nezbytnou součást života a vzdělání. Podle mě se bez přímého poznání ta věda ani nedá nějak důvěryhodně předávat. Osobně se silně inspiruji se Ruth Benedictovou a jejím učením o kulturních a životních vzorcích. Každé prázdniny se ženou, dcerou a vnučkou někam cestuji a stopuji vzorce různých etnik, od kterých se často máme co učit. Byl jsem třeba v Namibii na hranicích Angoly u kmene Himbů (kteří se živí jedním z nejtěžších řemesel; jsou pastevci koz na polopoušti). Tam jsem se poprvé dostal do kultury, kde mají velké slovo ženy. Žena rozhodovala, jestli tam můžu fotit a prohlížet chýše, jestli se můžu ptát, proč se malují červenou hlinkou. A ta náčelnice mi během našich složitých debat přes tlumočníka řekla věty, které si moje vnučka – jíž bylo tehdy třináct – napsala do svého cestovního deníku: "Z peněz se ještě nikdy nikdo nenarodil." A druhou: "Nemáme televizi, rozhlas, peníze, ale jsme šťastní.

Když mi to pak vnučka doma dala přečíst, řekl jsem jí: "Péťo, myslím, že tohle je nejcennější poznatek, jaký jsi za těch třináct let získala…"

Skoro by se zdálo, jako by přísloví "Chudoba cti netratí" fungovalo i v modifikaci "Chudoba učí moudrosti"…

Je to tak. Oni mají spoustu problémů, kupříkladu tam, v Namibii je ta "civilizovanější" etnika utlačují, kvůli tamní projektu přehrady. Přírodních národů jsou na světě aktuálně tři až čtyři procenta, ale u nich, u indiánů ve Venezuele, v mezi beduíny v západní poušti v Jordánsku, všude jsem se sešel s velkou chudobou, ale především s obrovskou ušlechtilostí. Kdykoli jsem se k těmto lidem opravdu dostal, byli to nejen rytíři přírody, ale i rytíři ducha. Setkání s nimi mi dalo vůbec nejvíc v životě. To ale samozřejmě mluvím o cestách mimo trasy cestovních kanceláří. Během ukázek pro turisty se pochopitelně k žádné velké moudrosti nedostanete.

Povíte nám nějaké konkrétní příběhy?

Když jsem se loučil a odjížděl z jordánské Západní pouště, kam jsem se vydal za beduíny – kteří k civilizaci samozřejmě přičichnou – tak jsem měl pocit, že je třeba zaplatit. A jejich "podnáčelník", který mě měl na starosti, mi zopakoval větu, kterou vložil Dumas v Hraběti Monte Christo do úst člověku, který učinil nějakou úsluhu nějakému šlechtici. Ten beduín to nepřesně ale v přesném významu zopakoval: "My službu poskytujem, ale neprodáváme!" Z toho jsem zkameněl jako Lotova žena, dal jsem mu okamžitě svůj nůž, on mi dal ozdobu na krk - a rozešli jsme se.

Podobný příběh: Byli jsme v Thajsku ve Zlatém trojúhelníku na hranicích Thajska, Barmy a Laosu, kam byl dlouho zakázaný přístup kvůli opiu (v té době už to bylo zpacifikované a opium už bylo jen v opiovém muzeu). Seděl jsem tam před recepcí penzionu, holky už si prohlížely, kde budeme bydlet, nade mnou se nakláněl recepční, kolem chodili zaměstnanci nejrůznějšího původu, a najednou mi po kufru běžel gekon. Nádherné zvíře. Vzal jsem si ho na ruku a pak jsem ho opatrně položil na zem. V tu chvíli se výraz recepčního úplně změnil a zakřičel anglicky: "Od toho neberte spropitný, ten má rád zvířata!"

Navštívili jsme tam několik buddhistických klášterů. Támhle mám fotku chlapa v červeném oblečení. Byl to byl starý pán a tak jsme se dali do řeči jakousi směsí anglo-francouzštiny, ale spíše vnitřně - prostě jsme si rozuměli. Pozval jsem ho tam, kde jsme bydleli. Když se rozhlédl po našem pokoji, řekl: "Jé, to je věcí, které nepotřebuju!" Když jsme se pak po několika dnech loučili, řekl mi větu, kterou když opakuji svým posluchačům, tak přestože se ovládám, zadrhne se mi hlas. Řekl mi: "Bratříčku, zbav se lpění." Jakmile jsem to vstřebal, tak mi naskočil Kipling, Knihy džuglí, kde k Mauglímu, kterého vychovali vlci, mluví ten nejstarší vlk, Akéla. "Bratříčku, zbav se lpění. Jsme jedné krve ty i já..."

Jako by velké myšlenky těch, kteří budovali naši civilizaci, už žily jen v těch, kteří jsou mimo ni…

Myslím, že ne, že tahle vznešenost se může projevovat i u nás a v nás, za navození určitých podmínek, které jsou stejné jako u nich. Před týdnem jsme měli katedrální sešlost v Semaníně u České Třebové, kde jsem si na to přišel. V našem kroužku je kamarádství velice silné a myslím, že je to dané tím, že jsem obklopen velice náročnými sportovci. Jsou to horolezci, gymnasti, jeden je evropský rozhodčí v basketbalu. Jejich profese je nesmírně polidšťuje, a je tím mostem od lidí, kteří žijou náročně v té přírodě, k lidem, který žijou v náročných podmínkách v našich zeměpisných šířkách. Ti jsou sice obklopeni vším, co naši civilizaci korumpuje, počínaje technikou, ale zformovalo je to, že jsou fyzicky zdatní a odvážní. Já tomu říkám ordinované utrpení. Každý kdo něco dělá ve sportu a chce být nadprůměrný, třeba v těch podmínkách ne špičkových, tak tomu musí věnovat obrovské úsilí a obětovat tomu spoustu věcí. A když to pak přenáší na svůj život, tak se to projevuje. Kuba, syn mého přítele Davida Chalupského, je středoškolák, a denně běhá se svým tátou kolem hradeckého Stříbrného rybníka. A David mi vyprávěl, jak se Kuba nedávno zastavil a řekl: "Tati, a cejtíš, jak to tady voní!" A ten David mi říkal: "Já k tomu, abych měl pocit, že můj život měl smysl, víc nepotřebuju."

To jsou šlechtici ducha, kteří žijí u nás. A co je na tom to důležité: Museli si to protrpět. Nic nedostali zadarmo; museli to prožít všechno. Jistěže se pak setkali s pochopením, ale jít do toho museli sami.

O jeho setkání s Che Guevarou, rozdílu kulturou angloamerickou a iberoamerickou, mezi islámem a islamismem, mezi multikulturalismem a interkulturalismem, se dočtete v další části rozhovoru s Doc. PaedDr. Jiřím Štyrským, CSc. v příštím čísle Kulturních novin.