Pohled
Výlet v tichém městě
Snad proto, že jsem v noci po zlém snu požádal o klidný spánek, zdál se mi k ránu moudrý sen. Natáčel jsem na velkém nádraží ve Všetatech (kde se protínají trati Praha-Turnov a Kolín-Děčín, kde jsem strávil dětství, a kde jsem tehdy málem přišel o život, když jsem na kole přejížděl trať) film s režisérem Emirem Kusturicou. V tom filmu byly různé bláznivé honičky, kterých jsem se v dětství neúčastnil. Když jsme skončili obraz, položil Kusturica na starou nádražní váhu šek na tři tisíce a říkal: "Jako herec můžeš bejt vyplacenej hned. Já bych ale chtěl, abys mi dělal scenáristu, a to se platí až pozdějc. Ale v hotovejch."
Přemýšlel jsem. V tu chvíli ke mně přišel malý kluk-statista s bicyklem, a řekl mi: "Mám s tebou plán…"
Probudil jsem se, otevřel dveře na pavlač vylidněného domu (z něhož všechny sousedské partaje jako tažní ptáci vylétli do teplých krajin), pavlač, na které si v květináči z uříznuté petflašky pěstuju šlahouny pažitky (kterou jsem koupil jako seschlou rostlinku za 14 korun ve slevě), a když jsem věšel na šňůru propocené pyžamo, dvorem se, jako tenhle týden už podvakrát, začal rozléhat sbor dětských hlasů:
"Zláátáá bráánáá óótéévřéénááá
zláátýým klííčéém óódéémčéénáá
kdódonívééjdéé tomuhlavasééjdéé
aťetotenneboten praštímeho koš-tě-tem!"
Posílen písničkou jsem se vypravil, a, stejně jako můj krajan, kanonýr Jabůrek, vybaven svým nepostradatelným canonem, kterým mířím na vše, co mi přijde zajímavé (odpadkový koš, do kterého někdo vložil cosi žhavého, a jeho stěna vytekla ven, nakládanou zeleninu rozházenou po trávníku, hospodskou zahrádku ohraničenou zdmi ze sudů od piva, ale hlavně všechno, co nějak připomíná tvar nebo podstatu srdce), vyšel ven.
Do našeho devadesátitisícového městečka, slepeného z vesniček, které někdy začínají už půl kilometru za hradbami, přišel svět. Minulý týden, kdy v něm probíhalo mistrovství Evropy v ženském basketbalu, jsem v něm potkal celou běloruskou reprezentaci, a tenhle týden, kdy město hlučí divadelním festivalem evropských regionů, v něm člověk míjí překvapené skupinky exotických divadelníků, které Ondřej Macl vtipně provádí po pamětihodnostech našeho náměstí. Já jsem se ale vypravil do čtvrti, které se u nás říká U Dvora a která je v létě ještě více tichá a vzruchu prostá, nežli kdy jindy. U mariánské kapličky mi přišlo pomodlit se za cosi prostého, a pohroužen do svého vroucného přání jsem se málem srazil s - předminulým stoletím. Velocipedista sice moderně oděný, ale jedoucí na dva metry vysokém secesním kole, se při vyhýbání ani nezadýchal. A já jsem si, ještě v čerstvém údivu z neuvěřitelného zážitku, vzpomněl na jednu svou starší básničku:
Stoproudá dálnice:
metalízová auta
z kterých zní nádherně bijící pochodová hudba
kamiony s reklamami na žvýkačku džus a patentní písty
náklaďák s pískem školní autobus
dodávky dodávající chleba čokoládu a sekanou
pohřební vůz s roztrhanými těly
žlutá cisterna s pivem motocykl Harley Davidson
dvanáctidvéřový kadilak popraveného perského šacha papamobil hovnocuc
Volkswagen Brouk Johna Lennona Heydrichův mercedes
pištící housátka velorexů trabantů a wartburgů
do jejichž hejna z bočních silnic v nekonečném proudu
prýští
dámská a pánská kola koloběžky a tříkolky
a za jedním pánem na jednokolce
který nad tím vším balancuje ve vzduchu
letí houf andělů
paprskem pohledu přes stoproudou dálnici
vidím
cípeček tetelícího se horkého zlatého vzduchu
a cítím klid
cosi mi říká laskavým ženským hlasem
ale během vteřiny zase vše přelije oceán aut
a dříve nežli stačím sám na něco pomyslet
sama
mi vyjde z očí ještě otázka:
Maminko, co to bylo?
-
To jsem byla já.