„Přímé poznání i hledání panenských prostorů pokládám za nezbytnou součást vzdělání“ (dokončení rozhovoru)
Dokončení rozhovoru s geografem a antropologem Jiřím Štyrským (jeho první dva díly najdete zde a zde), který nedávno oslavil osm desetiletí svého života a který slavné jméno, jež nese, povýšil stejnou prostotou a renesanční pozorností k mnoha projevům tohoto světa, jako jeho příbuzný Jindřich. O Číně a úlevě buddhismu, lidských slovech Ježíše Krista, potřebě islámu mít svého Jana Husa, dvou červených liniích v českých dějinách, Gogolovi, a o tom, že v každé bytosti druhu homo sapiens dřímá intelektuální a morální elita.
Už jsme mluvili o národech přírodních i koloniálních, a já bych chtěl tento poslední díl našeho rozhovoru začít národem, o kterém se v poslední době mluví nejvíc, jehož příslušníci tvoří okolo jedné sedminy lidstva a 88 procent celé mongoloidní rasy a který by podle našich evropských intencí musel být dávno rozdělen na mnoho národních identit o vzájemně nesrozumitelných jazycích, kdyby ho pohromadě nedržela společná historie a tradice, společné znakové písmo, a společný stát, který se ovšem podle samotného národa nenazývá, protože si v originále říká „Říše středu“…
Velmi dobrá definice. Čínu skutečně nelze považovat za stát, ale spíš za soustátí (včetně Tibetu, který byl stále jeho součástí, podobně jako to v dějinách bylo s Českým královstvím a Svatou říší římskou). A to soustátí po staletí drží pohromadě a determinuje konfucianistický stáTní duch, který se z našeho pohledu může jevit tak trochu stáDní. Což je v mnoha rozměrech i pozitivní, protože díky tomu se v Číně nejen každá špatná, ale i dobrá myšlenka, která se prosadí, rozšíří v míře, jakou si my v našem prostředí vůbec nedokážeme představit. Moje dcera tam svého času pobyla, dodnes si píše s přáteli, kteří tam žijí, a nemůže uvěřit, jak rychle a masově se tam šíří nejrůznější myšlenky a trendy, aktuálně například ochrana životního prostředí. Tak dnes všichni Číňani jezdí elektromobily, neboť je to ekologické, pijí tolik mléka, že na to nestačí celosvětový export, a protože nejzdravějším zimním sportem je carving, 600 milionů Číňanů nechce lyžovat jinak než s carvingovými lyžemi…
A v porovnání se zhruba stejně početnou Indií, která za dvacet let nedokázala dosáhnout toho, aby počet domácností, žijících pod hranicí chudoby, klesl aspoň na polovinu, Čína za stejnou dobu dosáhla snížit předchozí chudobu na jednu třicetinu. Totéž s gramotností, se studiem svých občanů v zahraničí…
Přesně tak. Nevěřím, že ČLR představuje pro svět riziko z hlediska bezpečnosti. Očividně to jediné, co ji zajímá, je spolupráce za účelem zbohatnutí, které se této zemi daří v opravdu raketové míře. Což s sebou samozřejmě nese stejné průvodní jevy jako každý překotný sociální pohyb: Letoviska celého světa jsou dnes plná čínských turistů, jejichž předkové žili na úrovni nevolníků, zatímco oni zbohatli na úroveň euroamerické střední třídy, jsou vesměs nevkusně postrojení, hluční a učí se, jak s tímto nebývalým blahobytem zacházet. Což bychom ovšem právě my v zrcadle naší historie mohli chápat… Takový „sociální úprk“ s sebou ovšem samozřejmě nese i silná negativa a nelidskosti. Jeden můj známý učí na Univerzitě mezinárodního obchodu a ekonomiky v Pekingu, která sice patří mezi nejprestižnější vysoké školy na světě, ale pro nároky tamního studia se také drží na prvních místech žebříčků kolapsu studentů.
Opravdu to vypadá, že ze všech tří tradičních čínských náboženství, konfucianismu, taoismu a buddhismu, se v čínském státním zřízení i v národní filosofii nejvíce projevuje ne buddhismus, ale konfucianismus, v němž na prvním místě stojí společnost a povinnost vůči ní. To byl základ národní disciplíny jak nacionalisty Čankajška, zakladatele Tchaj-wanu, tak komunisty Maa, zakladatele ČLR. Přesto je v souvislosti s tím, co jste mi říkal o svých zkušenostech s buddhistickými zeměmi, zajímavé, že právě země, v níž žije nejvíc buddhistů na světě, kromě tryskového sociálního pokroku produkuje i takové existenciální peklo…
Řekl bych, že ten počet čínských buddhistů je dán nejen tradicí, ale i potřebou se s tím tryskovým peklem nějak vyrovnat. Což buddhismus nabízí. Uvedu příklad: V šíleném provozu asijské metropole, jako je Bangkok, do sebe vrazily autobus, ve kterém jsem seděl, a osobní auto, tak, že si vysypaly reflektory. Reflexivně jsem si vybavil, co by následovalo v Praze: mrzutost, hádka, pojištění… Ale tady ne. Oba řidiči vyšli ven, začali se smát, až se plácali do kolen, a když se dostatečně vysmáli, řekli si: Tak jedem dál, škodu si zaplatí každej sám! To je buddhismus v praxi, a to, co mě na něm nejvíc inspiruje: klid a intenzivní pocit štěstí. Oni se pořád smějou. Samozřejmě, že v Bangkoku najdete i jiné věci: je to světová metropole sexuálního turismu, špína na těle východní civilizace. Ale tohle je podstata.
Jak se díváte na evropský buddhismus?
Ve vztahu k němu jsem nesmírně opatrný. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že i v Asii je buddhismus čistý a nejsilnější v oblastech co nejmíň zasažených civilizací, ostatně jako každé původní učení. My, žijící v civilizaci, se o mravnost, která je základem každého náboženství, musíme o to víc snažit.
Souzníte s dalajlámou, který říká, že člověk má vyznávat tu víru, která je v jeho rodišti tradiční?
Do jisté míry ano. Svou přednášku, na níž srovnávám světová náboženství, začínám vždy výzvou: „Pojďme se bavit o Ježíšově výkřiku: Bože můj, proč jsi mě opustil?“ To je lidský výkřik. Křesťanství staví do středu svého kánonu bytost, která žije jako obyčejný člověk a musí o svou morálku bojovat. To je vedle buddhismu ve světových náboženstvích novum. Proto je křesťanství silné. A proto je buddhismus silný. Na tohle poznání jsem přišel kdysi, když jsem přemýšlel o Mistru Janu Husovi. To nebyl Bůh ani prorok, ale i on stavěl na první místo mravnost – i před vlastní život. Mohl odvolat jako Galilei, ale to by si musel, vulgárně řečeno, naplivat do očí. Myslím, že i nejmladší světové náboženství, islám, čeká na někoho, kým byl pro křesťanství Jan Hus. Já mám Korán nastudovaný, a myslím, že by bylo záhodno, aby přišel někdo, kdo znovu přivede na světlo boží jeho hodnoty. Pak by to náboženství nebylo tak zneužívané.
Slýchám názory, že islám je dnes zneužíván ze všech stran: východními náboženskými vůdci, kteří jsou vlastně prodlouženýma rukama korporativních prospektorů, i západními politiky a generály, kteří ho používají jako univerzální „šém“, heslo, které jim má v očích lidu pomoci schválit jakýkoli potřebný krok. To vše se zintenzivnilo v době, kdy po Arabském jaru začala intenzivní migrace z islámských zemí do Evropy…
Myslím, že se současnou migrací bychom si měli poradit jako se vším jiným pomocí užití hlavy a srdce. Hlava by nám měla pomoci poznat, kdo z příchozích je islamista, který jde do Evropy s cílem s ní bojovat (a toho by měla vytřídit z řady), kdo je ekonomický imigrant (u toho by měla posoudit, zda bude Evropě jako pracovník platný) – a srdce by mělo přijmout všechny ostatní – ty potřebné, kteří by bez naší pomoci nepřežili.
Jak si ale podle vás stojí hlava a srdce v naší analytické civilizaci? Podle mě třeba právě bezhraničnost dnešní migrační vlny a stálé zmínky v médiích (které zavání až propagandistickou kampaní), že národ je jen kulturní konstrukt, o to víc napomáhají vzniku nejrůznějších extrémismů.
Řekl jsem o duchovnosti, že je postavena na morálce a zodpovědnosti. A to v konečném důsledku nejsou věci pro analýzy, ale pro osobní prožití. Jako první dostává zabrat už závazný svazek jako je manželství. Už to je posvátná hodnota. Já jsem měl vždycky ten pocit zodpovědnosti, který jsem poprvé pochopil v souvislosti s Janem Husem: že kdybych zklamal už tam, musel bych si naplivat do očí. A pak to pokračuje dál. Já osobně jsem fakt, že patřím k nějakému národu a že vlastenectví není nacionalismus ani primitivní vlastenčení, intenzivně prožil v srpnu 1968, kdy mi ten pocit vtisknul vlajku do ruky. Teď to asi bude znít trochu velkohubě, ale cítím to tak a nechci se pouštět do podrobností.
Myslím, že Hus má v našich dějinách své následovníky, kteří se – jak vy říkáte „aby si nemuseli naplivat do očí“ – bez ohledu na následky vždy výrazně vymezili vůči něčemu zhoubnému: Chelčický vůči násilí, Komenský vůči rekatolizaci, Palacký vůči tehdy dominantní koncepci, že jsme vlastně Němci, Masaryk vůči monarchistickému zřízení a národní nesamostatnosti, Gabčík a Kubiš vůči nacismu, který chtěl ze světa vymazat celé národy. Mnoho lidí ale říká, že proti této morální a myšlenkové linii stojí v našich dějinách jako jakási „zhoubná antiteze“ archetyp, který jsme tu už zmínili: Švejk.
Tak to se v jejich očích asi snížím konstatováním, že znám ze Švejka celé pasáže nazpaměť a s jedním podobně postiženým známým hrajeme dokonce takovou hru, že jeden z nás druhému napíše citát z románu, načež druhý mu (okamžitě, aby nemohl použít vyhledavač) odpoví dalším. Myslím, že to, co jsi zmínil, můžou říkat jen ti, kteří Švejka nečetli dostatečně do hloubky, a nepochopili ho. Jde o to, že proti té červené linii našich dějin, proti té obrovské morální síle, kterou představoval Hus a jeho následovníci, povstaly dějinné síly zla a ve srovnatelné intenzitě začaly tuhle zemi zkoušet. A tak se zrodila ta druhá linie, která se snaží ten tlak řešit i humorem a sarkasmem. Já jí říkám linie tří H: Hašek, Hrabal, Havel. Pro mě byl průlomem do myšlení téhle skupiny Hrabal.Trvalo mi hrozně dlouho, než jsem porozuměl jeho poselství o absurditě života.
S každým slovem vřele souhlasím! Přitom ani tito tři proroci sarkasmu nebyly nijak konformní s dobou: Hašek ve své touze po čistém politickém ideálu vystřídal několik stran, zběhl ze dvou armád, několikrát mohl být zabit, a to včetně svého návratu do vlasti, když u nás probíhalo Kladenské povstání. Hrabal jako právník a frankofonní intelektuál ještě před únorem 1948 odešel z KSČ, kam předtím z idealismu vstoupil, a až do padesáti let se dobrovolně živil jako dělník. Havlův příběh, korunovaný pěti lety v normalizačním vězení, je znám. Všichni tři se – ať už vědomě nebo nevědomě – vlastně porovnávali s tou husovskou morální linií. Nebýt jeho víry a vzdoru, nebyl by tady Švejk, který aplikuje geniální boj proti mechanismu skrze důsledné plnění absurdních rozkazů, Hanťa, který nakonec se zakázanými knihami slisuje i sám sebe, ani sukničkářský intelektuál Ferdinand Vaněk, jehož nakonec do disentu dotlačí sám režim, který potřebuje viditelného nepřítele. Všichni vlastně nakonec také patří do té mnou vytyčené červené linie – jen jaksi ve zprohýbaném zrcadle…
V zrcadle mírně gogolovském. Čímž se dostávám ke svému vymezení slovanství.Kdykoli někde v daleké cizině narazím na Slovana, tak první nepopiratelná výhoda je, že si porozumíme bez použití jiného dorozumívacího jazyka. A pak v drtivé většině případů zjišťuji další společné rysy, kterým já říkám slovanská duše: otevřená, přátelská a přitom lítostivá. Proto nám jsou blíž i ti Bavoři, kteří jsou s námi kulturně spjati. Bavora rozpláču, Durynka ne.
A Rakušana?
Americký prezident Theodore Roosevelt řekl: „Chcete-li poznat evropského gentlemana, jeďte do Vídně a navštivte vídeňského Čecha.“ Právě v souvislosti s tím, co jsme si říkali o té linii, myslím, že není náhoda, že jsme byli nejprůmyslovější oblast Rakouska-Uherska. Že jsme měli na rozdíl od jiných oblastí monarchie nejpropracovanější školství, že jsme okamžitě uchopili Marii Terezii a Josefa II., kteří zrušili poddanství, zavedli povinnou školní docházku, zrušili patent katolického náboženství. A že jak ta historie jde, že nás to neustále formuje až k tomu Kubišovi a k tomu Havlovi. Ale i k lidem, kteří třeba jen sobě samým řekli: Takhle dál nemůžu, musím udělat alespoň něco vnitřního pro ty ostatní lidi… To jsou ty husovské pocity, který já u mnoha politiků světově i tuzemsky necítím. Tuhle zodpovědnost danou minulostí, v současnosti a pro budoucnost. Ale pak ty závazky a zodpovědnost pokračují dál: k evropanství, k světoobčanství. Je to zvláštní, ale já vždycky když slyším přísloví, že krev není voda, vzpomenu si na to, že jsme všichni homo sapiens sapiens. Bylo mi dáno to poznat v okamžicích, kdy jsem na opačných koncích světa uzavřel hluboká přátelství, i bratrství.
Jak ale tohle zprostředkovat lidem, kteří něco podobného nikdy nezažili?
Já se o to jako učitel snažím. Ačkoli musím uznat, že na svém pracovišti, to znamená na Katedře rekreologie a cestovního ruchu Fakulty informatiky a managementu na královéhradecké univerzitě, máme velmi výlučné podmínky už tím, že se k nám hlásí ročně 700 lidí, 500 z nich přijde na přijímačky, 200 jich ty přijímačky udělá a 40 jich přijmeme. To už je intelektuální elita. Ti lidé jsou zúrodnitelní. Stane se mi, že studentka přijde k přijímací zkoušce, nic moc nepředvede, ale namísto toho, aby se dala vyhodit, mi řekne: „Pane docente, já se stydím. Přijdu podruhé.“ Říkám: „Dámo, jistě, přesto že odcházíte, mám proč si vás vážit.“ Když přišla podruhé, div jsem ji neodprosil, jak to uměla nádherně.
Jistě, když jedu do práce vlakem Pardubice–Hradec a slyším, co si povídají dnešní přestárlí puberťáci, tak by si člověk někdy zoufal. Ale i oni se, mít příležitost, změní. To, co předvedla ta studentka, dříme i jinde, jenom to potřebuje probudit. Protože když člověk čte, když se rozhlíží po světě, když se baví s lidmi, kterým to myslí a cítí, tak přece nemůže být primitivní. Chce to kantory (a to už na základních a středních školách), kteří umějí lidi probouzet. Protože na nich to záleží, jestli bude růst skupina, kterou reprezentují dnešní povrchní a polovzdělaní politici, anebo tahle skupina, která nám přináší naději.
Jako za obrození, kdy jen úzká skupinka nadšenců v nelehkých podmínkách rozhodla o tom, že přežila celá kultura…
Přesně tak. I proto jsem se ti přes svůj odpor k dnešním českým médiím po dlouhém váhání rozhodl poskytnout tenhle rozhovor. Občas je důležité, aby byly některé věci byly nahlas vyřčeny.
Děkuji vám za sebe i za celý náš list.