Posedlost Václava Klause bojem proti nebezpečí environmentalismu sílí
Václav Klaus nepolevuje ve svém tažení proti takzvaným ekologickým alarmistům. Svými názory se stále více dostává mimo hlavní proud debaty o klimatických změnách, přičemž mu chybí především to, co vyčítá druhým: pokora. Jeho kniha však na druhé straně přispívá k reflexi ekologicky založeného uvažování.
Vlastně už dvojí název nové knihy Václava Klause věnované tzv. klimatickému alarmismu je pozoruhodný svojí významovou odlišností. Jedná se patrně o kouzlo nechtěného, nicméně na obálce a na titulní straně se skví šedočerně vyvedený titul Zničí nás klima nebo boj s klimatem (znějící jako konstatování dvou v úvahu připadajících možností), kdežto v tiráži najdeme zdánlivě tentýž název, ovšem ukončený otazníkem Zničí nás klima nebo boj s klimatem? – jde tedy o otázku.
Přečíst Klausovu knihu je užitečné a zajímavé i pro člověka, kterému budou mnohé autorovy vývody připadat příliš jednostranné a očekávatelně se vymezující proti veškerým podobám snah o celosvětové snižování emisí CO2. Text je proložen spoustou citací a odkazů na autory ze všech koutů světa, které Klaus pochopitelně vybral tak, aby jeho skepsi, ba neskrývanou nenávist vůči všem tzv. ekologickým či přesněji klimatickým alarmistům patřičně opravňovaly a dokládaly. Klaus obdařuje blíže nedefinovaný environmentalismus nálepkami jako „hnutí odsuzující člověka do podřízeného postavení“ (s. 129), „konglomerát zelených ideologií, sbírku názorů…“ (s. 154), „lidi, pro které je environment jen zástěrka, za kterou skrývají své skutečné ambice a zájmy“ (s. 155), „explicitní souboj s člověkem (a svobodným chováním)“ (s. 167), „útok na člověka pod heslem ochrany přírody“ (s. 186). Lidská svoboda stojí dle Klause u environmentalistů „na úplně posledním místě“. (s. 195)
I když čtenář Klausovy názory zná a neměl by být jeho vývody překvapen, klade si nad jeho textem řadu neodbytných otázek: co je divného na tom, že většina environmentalistů (a zřejmě i většina dalších občanů) důvěřuje devadesáti pěti procentům světových klimatologů víc, než pěti procentům klimatologů majícím na nebezpečí globálních změn klimatu opačný názor? Co Klause opravňuje nazývat vědce sdružené v IPCC (Intergovernmental Panel on Climate Change) klimatickými alarmisty? A potom – smíříme-li se pro tuto chvíli se souslovím „klimatický alarmismus“, jedná se o opravdu o „součást nové, k totalitě mířící ideologie“ (s. 154)? Nejsou to příliš exaltovaná slova?
Klausovy paradoxní výčitky: Druhá strana vede monolog a chybí ji pokora
Zásadní rozpor mezi environmentálně citlivějším čtenářem a autorem knihy nastává např. už na s. 25, kde Klaus („kromě jiných ismů“) viní ideologii environmentalismu (popř. ekologismu) z nepokory. Domnívám se, že ve skutečnosti je opak pravdou: aby člověk mohl dlouhodobě a uspokojivě obývat Zemi, je nezbytné přijmout mnohem vyšší míru pokory vůči přírodě, neboť na jejím stavu, na jejích ekonomicky nevyjádřitelných službách jsme – my všichni i ti, kteří přijdou po nás – naprosto závislí. (Pakliže by lidé svou neuváženou aktivitou vyhubili například opylovače, hledali by jejich náhradu jen s obrovskými obtížemi.)
Při odsudečném způsobu Klausova psaní je těžko uvěřit jeho povzdechu, že „Žijeme v éře monologů, a nikoliv vážného dialogu. Chybí vzájemné naslouchání. Trápí mne to již dlouho.“ (s. 145) Jeho nová kniha totiž neobsahuje ani stopu sebereflexe – na knihu Modrá, nikoliv zelená planeta veřejně, podrobně a zasvěceně kriticky reagovali přinejmenším dva lidé, jimž se nedá upřít odborná erudice –Vojtěch Kotecký (think tank Glopolis) a Pavel Nováček (Přírodovědecká fakulta UP Olomouc). Čtenář se však o této knížce dozvídá jen poněkud sebeobdivný fakt, že byla přeložena do 18 jazyků.
Z tvrzení, že „Údajné ničení přírody přirozeným chováním a přirozenými aktivitami lidí je jednou z hlavních tezí politicky korektní pseudoavantgardy těch lepších, dále vidících, trávu růst slyšících, s ledními medvídky v Arktidě soucítících jedinců“ (s. 16) je zřejmé, že za „přirozené chování“ a „přirozené aktivity“ v rámci jím propagované neomezené svobody považuje Klaus také ničení či poškozování přírody. V jeho úzce ekonomistickém (a jak z kontextu knihy a z každé její strany plyne, jedině správném) vidění světa je pak použití adjektiva „údajné“ jen dokreslením faktu, že Klaus žádné poškozování životního prostředí stále ještě nevnímá. Činnosti, které Klaus považuje za pravou a náležitou ochranu přírody, jako sbírání igelitových pytlíků v lesích, čištění studánek a uklízení odpadků (po někom jiném, pozn. AM) planetě příliš nepomáhají, je zapotřebí jít ve svých krocích mnohem dál – to však V. K. není ochoten přijmout a bohužel snad ani pochopit.
Autor knihy se dopouští řady tvrzení, které ničím nedokládá, vyjadřuje pouze svá přesvědčení, mnohde hraničící s obsesí, např.: „Podceňování neuvěřitelně vysoké adaptability člověka a lidské společnosti jako celku je proto od stoupenců klimatického alarmismu vědomé a záměrné.“ (s. 91) Aniž by uvedl zdroj, pouští se Klaus např. do svérázného popisu role průduchů ve fungování fotosyntézy a dovozuje, že „průduchy kromě žádoucího pohlcování CO2 mají i nežádoucí účinek – odpařuje se jimi pára a rostlina schne“. Byť jde o poznámku pod čarou, lze toto Klausovo hodnocení funkce průduchů (nad nímž musí rostlinní fyziologové žasnout) chápat jako další příklad ryze ekonomistického přístupu, v němž v úsilí o růst HDP má smysl pouze porovnávat náklad y a výnosy. Vždyť odpařování vody a pohlcování CO2 jsou pro růst a vývoj rostlin funkce stejně „žádoucí“.
Věčná víra ve všemocné působení trhu
Podobně problematické je Klausovo konstatování, že „environmentalisté jsou skeptiky, jsou lidmi, kteří nevěří v to, že jedině díky trhu, a prostřednictvím jím vytvářeného většího bohatství, může společnost zvládnout jakýkoliv environmentální problém“. (s. 122) Ekonomistická víra v řešení všech (sic!) problémů životního prostředí prostřednictvím všemocného trhu ovšem není podložena žádnými důkazy ani příklady. Jen o několik řádků níže pak Klaus tvrdí, že „ekonomický růst a s ním spojený růst bohatství… vede k možnosti společnosti zabývat se „ne-nutnostmi“, tedy i takovými „luxury goods“, jako je ochrana životního prostředí“. Zde zřejmě tkví nesmiřitelnost ekonomistických a environmentalistických přístupů k životu. Environmentalisté zcela logicky nikdy nemohou přijmout tezi o tom, že péče o přírodu a životní prostředí je cosi luxusního, nebo zbytného, podobně se asi těžko smíří s Klausovým přesvědčením, že „lidské potřeby jsou neomezené“ (s. 151).
Kniha nepochybně obsahuje řadu myšlenek hodných pozornosti a zamyšlení, jako např. autorem citovanou poznámku Nigela Lavsona z českého vydání jeho knihy Vraťme se k rozumu: o globálním oteplování střízlivě a bez emocí (Dokořán, 2009), kde Lavson připomíná, že „pokud si Velká Británie přeje mít vůdcovskou roli v debatě o globálním oteplování, neměla by si dávat cíle v produkci skleníkového plynu, ale v jeho spotřebě“, což Klaus dokládá příkladem outsourcování britské průmyslové produkce do Číny a souběžné kritiky Číny za vysoké emise CO2. Důležitá je rovněž informace o existenci Nevládního mezinárodního panelu pro změny klimatu (NIPCC) na s. 59, na jehož činnosti se podílejí klimatologové, kteří se neztotožňují s postoji IPCC. Nepříliš známá je rovněž informace o iniciativě vědců z různých zemí nazvané CLEXIT (klimatický exit), která vyzývá státy, aby neratifikovaly mezinárodní dohody o snižování emisí CO2. Čestným patronem CLEXITu je (nepřekvapivě) Václav Klaus.
Zajímavý je také pohled autora na dějiny environmentalismu, které shrnuje do krátké kapitoly 4.2 (od s. 165). Čtenář zde najde zmínky o Silent Spring Rachel Carsonové, o podle Klause „nešťastné“ Schumacherově knize Small is Beautiful, očekávatelně ostrou kritiku Římského klubu, Limitů růstu, zprávy Our Common Future, až po založení IPCC a výčet summitů týkajících se životního prostředí (chybí zde však Johannesburg 2002) a především ochrany klimatu. Dále se Klaus věnuje charakteristikám svého členění hlavních propagátorů environmentalismu – vědcům (a jejich vstupu na mediální scénu), „podvědcům“, což jsou dle autora „odborně se tvářící aktivisté environmentalistických NGO“, politikům, médiím, ale i roli výchovného a vzdělávacího systému.
Největší pozornost čtenáře-učitele poutá právě část e) podkapitoly 4.3 (Hlavní propagátoři environmentalismu), nazvaná Role výchovného a vzdělávacího systému (od s. 184). Autor si v ní nejprve zoufá nad skutečností, že se „environmentalismus stal součástí učebních osnov na celém světě“ (s. 186). Zde však dodejme důležitou poznámku: environmentální výchova zakotvená v průřezových tématech českých rámcových vzdělávacích programů se zabývá environmentalistikou nikoliv environmentalismem – tato záměna je zásadním omylem. Jen pro úplnost a ve zkratce: environmentalistika je nauka o životním prostředí) a ochraně přírody zkoumající vlivy člověka na přírodu a zabývající se možnostmi prevence poškozování přírody a životního prostředí, kdežto environmentalismus je hnutí obhajující potřebnost péče o životní prostředí politickými prostředky. Klaus se zde dále dopouští řady tvrzení, která lze označit s prominutím za nehorázná a zcela nepodložená fakty, např. „Mladá generace začíná i díky tomu (rozuměj díky – nebo spíš vinou – environmentalismu v osnovách, pozn. AM) milovat zvířátka a své domácí mazlíčky více než své – daleko složitější, protože nikoliv pasivní a na slovo poslouchající – spolužáky, kamarády, vrstevníky, prostě více než lidi. Mladá generace je vychovávána a vyučována neoceňovat práci, výkon, a je naopak naváděna k tomu, odmítat továrnu, kouř, komín, odpadky, silnice, železnice a všechny další prvky industriální společnosti.“ To vše je autorem vyslovováno bez jediného důkazu či příkladu. Je to zřejmě pouze jeho niterné přesvědčení, kterým se však bezohledně dotýká cti desítek tisíců poctivých učitelů, kteří ve své pedagogické práci nic podobného nepraktikují.
Přes všechny uvedeného výhrady je jistě dobře, že máme svého Václava Klause, který nás vybízí k hlubšímu zamyšlení nad naší vlastní (eko)pedagogickou praxí, přestože tak činí většinou zavile, jednostranně a pohrdavě s pocitem majitele pravdy.
Václav Klaus: Zničí nás klima, nebo boj s klimatem? Praha: Grada Publishing, a. s. – Cosmopolis, 2017.