Počteníčko: K pramenům existence člověka
Český přírodovědec Jan Baltus podnikl v osmdesátých letech cestu po národních parcích v Keni. Viděl na vlastní oči narůstající devastaci přírodních zdrojů, ale také mohl čerpat naději z osobního setkání s Richardem Leakeym.
Kmen Gabbra tvoří početnou skupinu žijící na východním břehu jezera Turkana. Jsou to hrdí lidé, avšak zcela závislí na svých velbloudech. Na 16 000 příslušníků kmene připadá asi 36 000 kusů těchto zvířat a v oblastech, kde jsou pastviny, ještě desetkrát tolik koz a ovcí. Areál, který kmen obývá, zahrnuje neplodnou půdu, ohraničenou takovými pustinami, jako je poušť Chalbi. Na mnoha místech se tu již přesouvají písečné duny a poušť se nezadržitelně šíří.
Na rozdíl od ostatních nomádů severu, například Samburu, nemají Gabbra na svém území ani jeden stálý pramen, který by dával vodu i v dobách největšího sucha. Jsou vydáni na milost a nemilost rozpáleným pláním, na nichž často kvete pouze sůl svými bílými květy.
I z tohoto důvodu žije kmen Gabbra rozptýlený po rodinách. Nad jejich budoucností visí otazník; jejich prostředí se postupně mění, a i když jejich osud není mnoha lidem lhostejný, nikdo neví, jak jim vlastně pomoci. Vodou? Snad. Stojí tu železné věže s větrníky a pod nimi hluboké studny s vodou, kovové žlaby jsou plné. Kolem však není jediného člověka, zvířete, traviny. Voda sem přilákala stáda, avšak zvířata rozdupala kořenový systém travin v okolí natolik, že lidé museli odejít.
Tak tedy pomoc potravou? Rozdávanou milosrdně v určitých dnech? Vytvořit závislost těchto lidí na jiné společnosti a udělat z nich nedůstojné, pasivní tvory? Úvahy o tom člověka zavedou do stejného bludiště myšlenek jako pohled na vybílené kosti slonů v Tsavu. Spleť kořínků vedoucích k pramenům existence člověka.
Pohled na jednoduchý a tvrdý život kmene Gabbra, živořícího téměř na pokraji lidské existence, nutí k zamyšlení nad původem člověka vůbec. Tím spíš, že se tento kmen navždy zapsal do výzkumů fosilních zbytků vývojových linií člověka na břehu jezera Turkana. Světoznámá lokalita, proslavená Richardem Erskinem Leakeym i jeho spolupracovníkem černé pleti jménem Kamoya Kimeu, se totiž nalézá na území tohoto kmene. Koobi Fora znamená v jazyce Gabbra "pahorek s ohni pastevců". A je součástí velkého národního parku Sibiloi. Staršinové kmene, vůdcové rodin Abba Olla museli dát ke zřízení národního parku svůj souhlas. Dali jej s tím, že jméno Sibiloi, stejně jako Koobi Fora, bude navždy připomínat kmen Gabbra.
Jejich krajem teď procházejí skupiny vědců a hledají zbytky kostí hominidů. Nikdy v minulosti, od chvíle, kdy profesor Raymond Dart vzal poprvé do rukou lebku taungského dítěte a přesvědčen o významu svého nálezu ji nazval Australopithecus africanus, nebylo na jednom místě nalezeno tolik důkazů o existenci člověka jako na břehu jezera Turkana.
Musím přiznat, že právě výzkumy Richarda Leakeyho a Rogera Lewina v této oblasti stejně jako jejich vztah k současným problémům lidí, kteří zde žijí, mě vlastně přivedly až sem, k jezeru Turkana.
S hlavou ještě plnou otazníků a s mýdlovou chutí vody jezera v ústech vstoupil jsem do pracovny muže stejně starého, jako jsem já. V kanceláři ředitele Keňského národního muzea ležela, v průhledné krychli zalitá, lebka chlapce Homo erectus, který pravděpodobně žil u Koobi Fora. S určitostí víme jen to, že tam zemřel před jeden a půl miliónem let…
"Pane Leakey, lidská psychika a vztah jedince ke skupině, to jsou složité pojmy. O to víc oceňuji vaši snahu zachytit rozvoj lidské psychiky, lidské osobnosti, v průběhu půldruhého miliónu let. A to ne na základě pouhého popisu fosilních zbytků, ale se skutečnou snahou popsat, jak se asi lidská bytost vyvíjela.
Z čeho vychází vaše víra v člověka, když vidíte velké společnosti, lovce nebo nomády, jejich agresivitu, řekněme i bezvýchodnost jejich postavení?"
"Myslím, že mnoho lidí v Evropě i Americe zastává přesvědčení, že lidé jsou násilníci od přírody, že války a agresivita je dědictví, nebo spíš následek jednání předků. Po druhé světové válce hodně lidí ztratilo víru v člověka, v humanitu. Někteří archeologové se dokonce pokoušeli prokázat přímou vývojovou linii tohoto agresívního jednání od nejstarších dob. Já se snažím naopak prokázat, že agresivita je něco nového, co se objevuje až v období přechodu k zemědělství, před deseti a možná až dvanácti tisíci lety. Dříve lidé žili pohromadě v malých skupinách a společně lovili a sbírali potravu z přírodních zdrojů. Základní taktikou těchto skupin musela být spolupráce a soudržnost, na tom byl postaven jejich sociální život.
Samozřejmě dvě individua mohou mít konflikt, ale rozhodně to nebyl konflikt organizovaný, jakého jsme svědky v moderní společnosti. Nutno říci, že nemáme žádné doklady o tom, že by naši dávní předkové žijící v Africe byli agresívní. Konečně, jak jsem studoval i dnešní společnosti lovců a sběračů, ústředním motivem jejich jednání je spolupráce. Kdybychom se tímto poznáním řídili a vedli i mladé lidi k poznání, že nejsme od přírody agresívním druhem, pak by mnoho problémů dnešního světa zmizelo."
Hovořili jsme o sociologických problémech, o příbuznosti člověka a jeho nukleových kyselin s šimpanzi, koňmi a o lidské inteligenci. Názory Richarda Leakeyho jsou poznamenány pohledem do hlubin lidstva. Není důvodu k nadměrné pyšnosti, pohled na fosilní zbytky zvířat i lidí jej určitě vrací až tam, kde se prokazují skutečné hodnoty člověka neměřitelné penězi a mocí…
"Zvykli jsme si říkat, že jsme jedinou bytostí, která má schopnost užívat nástrojů, přitom dnes známe více živočichů s touto schopností, ti jsou však méně vyvinutí. Myslím si, že kdybychom byli skromnější, kdybychom si lépe uvědomovali, že jsme jen produkt části evolučního vývoje, směru, který nám shodou šťastných okolností dovolil vyvinout inteligenci, což je také jediný rozdíl mezi námi a ostatními živočichy…"
Náš pohled občas sklouzne na lebku chlapce, která mě neustále přitahuje.
"Podporujete také výzkumy pátrající po fosiliích jiných jedinců, než je Homo erectus?"
"Nemyslím, že bychom měli pohlížet na Homo erectus jako na nejranější nález; jistě budou nalezeny i starší doklady z období před dvěma až dvěma a půl miliónu let. Nástup inteligence, selekce větších mozků je africký fenomén, především ve východní Africe, a největší šance k nálezům fosilií dává Velká příkopová propadlina v Etiopii a Keně."
Prostá budova nairobského muzea skrývá v podzemí sbírku fosilií více jak dvou set jedinců, kteří pod zemí přečkali všechny změny počasí i kolísání hladiny jezera Turkana, aby nám po více než miliónu let dovolili uvažovat o vzniku člověka, o nás samých. Jak tomu bývá v lidském konání, i tyto doklady vývoje člověka jsou neokázalé a prosté, stejně jako způsob, jakým jsou uloženy.
Jak jsme se lišili chováním od mužů a žen, kteří měli odlišnou stavbu lebky a hrbol v bázi lebeční kosti, svědčící o rozvoji řeči, to už dnes těžko posoudíme. Snad to ani není rozhodující. Důležitý je náš vztah k sobě navzájem, k našemu prostředí nyní, v tuto chvíli.
Jan Baltus: Slzy slonů. Panorama, Praha, 1989.