Srpnová vzpomínka na kamaráda
Když přijeli sovětští okupanti, odmítl jejich tanky pustit do kasáren. Bylo mu něco přes dvacet, byl vojákem z povolání v poddůstojnické hodnosti a zrovna měl službu dozorčího útvaru…
Když přijeli sovětští okupanti, odmítl jejich tanky pustit do kasáren. Bylo mu něco přes dvacet, byl vojákem z povolání v poddůstojnické hodnosti a zrovna měl službu dozorčího útvaru. Druhý den mu všichni poklepávali na rameno, jak statečně se zachoval. Do roka byl na dlažbě bez vyhlídky nastoupit do normálního civilního zaměstnání.
Se srpnovým stigmatem dostal jedinou „šanci“: uranové doly. Říkal si, rok, dva to vydržím a pak se snad situace uklidní a já si něco najdu. Rok, dva se protáhl skoro na šestnáct let. Zato rok předtím, než měl odejít do hornického důchodu, zůstal v závalu. Dva dny v něm ležel se zlomenou páteří. Našli ho jen díky tomu, že vydržel ťukat uvolněnou rukou kamínkem do potrubí. Následovalo půl roku bez pohybu v sádrovém krunýři. A další rok rehabilitace v nemocnici.
Přišel Listopad a po něm rozprodej nejrůznějších obecních a podnikových rekreačních objektů. Měl štěstí. Podařilo se mu koupit rekreační chalupu, bývalou jednotřídní školu, v odlehlé vysočinské vesničce. Krásné kopce a lesy okolo. Díky tomu, že na sobě od opuštění nemocnice tvrdě pracoval, byl fyzicky zdatný a k tomu se nebál práce ani jakéhokoli řemesla. Začal nový život. Zanedbanou budovu dal do pořádku. Zavedl v ní malý penzion pro přátele. Dokonce i příležitostnou hospůdku.
Každý den ráno chodil běhat do lesa, od ledu do ledu se nahý koupával v lesním rybníku. Tvrdě pracoval a cvičil. Říkával mi: „Každý rok se scházíme, parta bývalých horníků z uranových dolů. A každý rok někdo chybí, už je nás jen pár. Nedivím se, chlastají, nic nedělají. Já jsem se rozhodl, že to přemůžu.“ – Všechno to byli chlapi mezi padesátkou a šedesátkou.
Neměl jednoduchou povahu. Byl do sebe uzavřený, málomluvný. Rozpovídal se jen, když jsme občas popili, nejlépe kořalku, kterou měl ve sklepě. Nosil v sobě bolesti – rány od života a taky rozvod. Dvě děti, jimž sice v dospívání nějak pomáhal, ale nenalezli k sobě úplně cestu. Nenaplněné vztahy se ženami. Když byl mladší, byl vášnivým skautským vedoucím. Tvrdým, ale spravedlivým. Vykládal mi, jaké hry dětem vymýšlel a co všechno musely vydržet – na rozdíl od dnešní „zpovykané“ mládeže. Čím byl starší, tím víc byl však alergický na rozjívená děcka. Dokázal vybuchnout a seřvat je, a to i cizí.
Jedna věc jej ale fascinovala: hudba. Nezpíval, nehrál, jen poslouchal a proměňoval se v tu chvíli. Roztával. Když jsme u něj v penzionku s kapelou muzicírovali – zkoušeli nebo jen tak improvizovali – seděl s námi hluboko do noci a snesl by nám modré z nebe. Nechtěl, aby ta noc skončila. Kolikrát jsme pak spolu ještě sami stáli venku a hleděli do sklenky a na hvězdnou oblohu. Povídal mi věci, které – jak jsem později zjistil – nikomu neřekl. Nikdo z okolí neznal jeho příběh.
Jednou jsem si všiml, že má na paži mezi svaly cosi jako malý tenisák. „To nic není, jen tuková bulka,“ říkal mi. „Chodím na prohlídky, všechno je v pořádku.“ – Objevily se další bulky, i na stehnech. Cítil jsem, že přes chlapácky tvrdý výraz ve tváři se v něm něco začíná dít. Nechtěl si to přiznat, dál běhal, plaval, cvičil. Díky jedné naší společné kamarádce začal jezdit do Chorvatska pomáhat sklízet olivy. Tamní počasí i mentalita mu dělaly dobře.
Jednou zas odjel autobusem do Zagrebu. Bylo vedro. Vystoupil na nádraží a svalil se. Zástava srdce. Do šedesátky měl ještě daleko.
Píšu to proto, aby i přesto žil dál. Jmenoval se Pavel.