KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Reportáž ze zaslíbené země alternativní pedagogiky, medicíny a farmacie na švýcarském severu

Let do neznáma

Mekka antroposofického hnutí (které většina běžných smrtelníků zná spíš pod názvem waldorfské hnutí) šestitisícové dvojměstí Dornach-Arlesheim, se nachází ne dále než deset kilometrů od severošvýcarské Basileje, města, ležícího přímo na trojhraničí mezi Švýcarskem, Německem a Francií. Kromě ústřední waldorfské univerzity Goetheanum tu leží především dvě další Mekky: lékařská Klinika Arlesheim a farmaceutická továrna Weleda. Do výpravy osmdesáti českých a slovenských doktorů, zabývajících se alternativní medicínou, se dostanu vlastně za odměnu: za to, že jsem předtím v Praze staral o jejího hlavního hostitele, doktora Cliffa. Vzhledem k tomu, že většina účastníků zájezdu je z Moravy, nebo ze Slovenska a cestuje via letadlo Budapešť-Curych, vlak Curych-Basilej, potkáme se na pražském hlavním nádraží jenom dva: já a manžel vedoucí zájezdu jménem Honza. Zatímco si sdělujeme, že jsme nejen jediní cestující touto cestou, ale jediní dva členové zájezdu bez lékařské fakulty (ajťák a novinář) zbytek letištního autobusu "Airport express" probírá včerejší havárii letadla společnosti Germanwings, které zakončilo svůj let nárazem do savojských Alp. Bez ohledu na to, kdo kam letí, se uzavírají sázky, zda letadlo spadne i tentokrát. Jeden z cestujících, matematik, však osazenstvo uklidní neprůstřelným argumentem: Pravděpodobnost, že by se něco podobného stalo dva dny po sobě je tak malá, že to prostě není možné. Všichni tomu rázem uvěří, přesto, že na rozdíl od předchozího dne hustě prší a fouká silný vítr…

Letiště Basilej-Mylhúzy leží nedaleko trojměstí, skrze nějž vedou hranice tří evropských států. Francouzský a švýcarský východ jsou hned vedle sebe a liší se už od pohledu tím, že zatímco francouzský průchod tvoří jen prosklené dveře, švýcarský hlídají ostražití celníci. U vědomí, že máme zpoždění a před švýcarským východem na nás čeká Cliff, se hrdinně vydáme švýcarskou celnicí.

"Máte něco k proclení?" ptají se mě několikajazyčně financové.

"Nemám," prozradím neprozřetelně, že umím mluvit.

Honza mlčí jako zařezaný.

"A ten co jede s vámi?" zkoušejí to financi.

"Toho já neznám," lžu. Pro všechny případy na něj ale čekám u dveří.

Když celníci vidí, že u Honzy s dotazy neuspějí, blahosklonně ho propouštějí – i s taškou Adidas, v níž leží dvě kila kvalitního belgického tabáku, které koupil během našeho mezipřistání v Bruselu.

Země kubistických hub

"Hlavní ubytovatel výpravy", doktor Cliff, který je jedním mála lidí na světě, jenž ví o léčbě bylinami vše, co se o ní dosud zjistilo, se mi cestou z letiště snaží odvděčit za dny, které jsme prochodili Prahou v honbě za památkami na Jana Kepplera, Tychona de Brahe a rakousko-uherské mocnářství, kde se narodili jeho dva hlavní učitelé: zakladatel antroposofického hnutí Dr. Rudolf Steiner a zakladatel antroposofické medicíny Dr. Rudolf Hauschka (jehož rodiče pocházeli z Prahy a psali své příjmení "Houška"). Cliff zastaví v centru města, u dominanty Basileje, katedrály Münster, červené, jako zdejší půda (ze stejně červených cihel od Nové Paky je ostatně postavená i naše hradecká katedrála Svatého Ducha), jejíž zdi jsou poseté keltskými ornamenty. Cliff ukáže přes zeď na Rýn a začne vyprávět: "Basilej založil irsko-skotský mnich svatý Havel, který se svojí družinou plavil proti proudu Rýna a zakládal tu města. Proti proudu po něm dokonce jedno z nich pojmenovali: Sankt Gallen. Jeho mise přišla s mírumilovným křesťanstvím, které se snažilo propojit evangelium s láskou k přírodě a jejím pozorováním. Skončilo to stejně špatně jako u vás za Cyrila a Metoděje: němečtí mniši Havlovy keltské žáky vyhnali a jejich farnosti zabrali. Místní jim to spočítali za reformace: katedrálu zabrali pro kalvínskou mši, biskupa hodili přes zeď do Rýna, a ten další radši utekl k nám Arlesheimu."

Dornach-Arlesheim je pro antroposofy z celého světa tím, čím je pro katolíky Vatikán. Liší se ovšem tím, že zatímco Vatikán je mnohostylový, Dornach-Arlesheim, jehož současnou podobu navrhl Rudolf Steiner na přelomu 19. a 20. století, je vystavěn jen v jednom stylu: kubismu. Příznivec tohoto slohu, který o tomto městě dosud nevěděl, by byl nadšen: nejen že tu nenajdete jediný pravý úhel na zdech zdejších domů, ale nenajdete je ani na jejich oknech, dveřích, střechách. Kubistické jsou i zdejší transformátory, sloup vysokého napětí, ba i místní teplárna, která vypadá jako květ betonového netřesku. Květ proto, že šlo o tak zvanou organickou architekturu, kterou Steiner vštěpoval i špičkám pozdější avatgardy, včetně legendárního Le Corbusiera, jehož portréty najde dodnes každý návštěvník Švýcarska na desetifrankovce. Beton proto, že to v době výstavby moderního Dornachu byl kromě dřeva nejoblíbenější (protože tehdy velice progresivní) materiál. Z betonu byla vystavěna i dominanta města, budova Svobodné vysoké školy duchovních nauk  s názvem Goetheanum –p rvní betonový komplex na světě, v roce 1928 dostavěný 90 metrů dlouhý a 37 metrů vysoký kubistický hřib, kolem nějž se v menším kruhu nacházejí menší podobné plodnice podpůrných budov. Jako vzálenější podhoubí pak vyrostly domy tohoto města, na jejichž kubistických dřevěných vizitkách najdete jména waldorfských pedagogů, malířů, lékařů a terapeutů z celého světa.

Člověk Paracelsus

V jednom z těch hobitích domečků nás hned po našem večerním příjezdu přivítá tamní obyvatel: německý univerzitní profesor medicíny Peter. Vypráví nám na uvítanou o zdejším kraji, v němž má bádání v duchovní a lékařské starou tradici: Basilej byla odjakživa město barvířů plátna a (po vynálezu knihtisku) i tiskařů. Když se zjistilo, že knihtiskem se dají informace z knih šířit mnohokrát rychleji nežli opisováním, stala se Basilej, protože ležela ve Švýcarsku (které bylo už ve středověku nezávislé jak na Římské říši, tak na církvi), jediným městem, kde se daly knihy tisknout legálně - aniž by to někdo mohl zakázat. Proto se sem začali stahovat "prokletí učenci", z nichž první byl Paracelsus, který do Basileje přinesl převratnou reformu medicíny. Před ním měli lékaři ve zvyku vyslat k nemocnému jen své pacholky, kteří jim popsali příznaky, lékař vyhledal v knize příslušný lék a s ním pak poslal pacholka zpět k nemocnému. Paracelsus přišel s tehdy převratnou myšlenkou, že by lékař měl chodit k nemocnému a léčit ho osobně včetně přidané hodnoty své účasti s jeho nemocí. A měl by ho léčit především bylinami, které do té doby zdaleka nebyly hlavní složkou léčiv. Tento revolucionář byl z Basileje sice vyhnán, ale zanechal tu své spisy a řadu žáků, díky nimž se město z vaření barev přeškolilo na vaření léků, a tak je dodnes střediskem světového farmaceutického průmyslu…

"Tak to vám z Paracelsa zbyl v Basileji už jen kšeft," poznamená někdo z československých posluchačů.

"Právě proto, aby se to nestalo, tu máme Arlesheim," ukončí přednášející. "Však v příštích dnech uvidíte." Když nám pak popřeje dobrou noc, všimnu si papíru, který putuje řadami posluchačů a na nějž někteří z "účastníků zájezdu" píší svá jména. Je to listina těch, kdo mají zájem o připojení se k výletu, který profesor Peter každoročně pořádá se studenty, jež učí lékařské etice. Je to cesta do Mengelovy laboratoře v Osvětimi, místa, kde se fyzický materialismus a nelidskost moderní medicíny dostaly do svého krizového bodu…

Lidskost roste z více kořenů

Druhý den se probouzím v domě svého přítele, přírodního lékaře Cliffa. Střídmé zařízení domu doplňují fragmenty antických amfor a soch, které si můj domácí přivezl z ostrova Elba, kde každoročně tráví půl roku sběrem a zpracováváním tamních unikátních bylin. Dalším klenotem je můj zdejší spolubydlící, MUDr. Lukáš, Cliffův někdejší spolužák z fakulty přírodní medicíny, který včera dorazil s hlavní skupinou přes Curych a nyní je mi Cliffem představen coby krajan. O Lukášovi jsem už mnoho slyšel od svých přátel i od jeho příbuzných, které jsem při různých příležitostech poznal skoro všechny. Během snídaně tedy poznávám i jeho, a dozvídám se víc. Lukáš býval českým ředitelem firmy Weleda, ale po letech odborného manažerování se mu zastesklo po medicíně, a tak přijal lékařské místo na běžné poliklinice. Se svou bývalou odborností si ponechává skrze vedení akademie antroposofické medicíny, školy, která pořádá tento zájezd. Díky jeho stykům s Weledou (a jistě i díky desítkám možných objednávek, které představuje na osmdesát ordinací účastníků zájezdu) máme dnes unikátní možnost podívat se přímo do továrny, v níž vznikají přírodní léky a kosmetické doplňky, které se dnes nacházejí v každé druhé české či slovenské rodině.

Po cestě z "města Goetheana", Dornachu, do "města Weledy", Arlesheimu (které sice každé leží v jiném kantonu, ale s hranicemi mezi nimi je to jako s hranicemi Brandýsa nad Labem a Staré Boleslavi; přejdete ulici a jste v jiném městě), zvoníme na zvonky domů, v nichž jsou ubytování další přátelé, účastníci dnešní exkurze. Tak přibíráme další poutníky. Lukáš mi mezitím vypráví poslední dějství historie, která vedla ke vzniku zdejšího Hobitína a k tomu, že se v něm ocitli zakladatelé všech alternativních ústavů, které jsme si přijeli prohlédnout: Brzy potom, kdy vizionář Steiner zakoupil kus země, o kterou kdysi došlo ke krvavé bitvě mezi francouzským císařem Napoleonem a švýcarským vojskem (a který později Napoleon blahosklonně věnoval Švýcarům), soustředil tu své nejvýznamnější kolegy. Připadne mi, že jejich osobnosti vhodně doplnily ducha místa, které patřilo tu do té, tu do jiné země, už svým původem, který měl vždy kořeny také na několika místech: Steiner sám byl Rakušan, který se narodil v Chorvatsku, vyrostl v Maďarsku a vystudoval a působil v císařském Německu. Průkopník homeopatické léčby, chemik Rudolf Hauschka, byl jak výše řečeno, vídeňský Čech, který v mládí procestoval celý blízký východ, přežil nacistické vězení, které si vysloužil za svou příslušnost k antroposofii, a zemřel v Adenauerově SRN. Eurytmistka (tedy pohybová terapeutka zdejších pacientů) Marie von Sievers, pozdější Steinerova žena, pocházela z lotyšsko-německé šlechty a narodila se na území ruského Polska. A zakladatelka antroposofické medicíny Ita Wegman, spolužačka Carla Gustava Junga (který založil velmi podobné středisko-ohnisko v nedalekém Küsnachtu u Curychu a celý život si se Steinerem dopisoval) byla Holanďanka narozená v Indonésii. Kromě Hauschky ale nakonec všichni nalezli svůj domov – a k také hrob – tady ve Švýcarsku. 

Domácí Cliff, který jde s námi, s úsměvem lokálního patriota poznamená, že tuto definici naplňoval i Jung, který byl v Curychu vlastně taky cizinec. Nejprve studoval v Basileji, na téže fakultě jako po letech i Cliff sám, a teprve pak se přestěhoval do Curychu. Jung tím podle Cliffa vyhověl tradici řevnivosti mezi dvěma největšími a nejbohatšími městy, o níž se ve Švýcarsku vyprávějí i anekdoty:

Otázka: "Umějí děti z Basileje nějaké curyšské písničky?"

Odpověď: "Umějí jen jednu. Jmenuje se 'Vlak do Basileje'."

Když ale poslouchám, co si spolužáci-doktoři vyprávějí dál, zjišťuji, že zdejší idiom "lidskost roste vždy z více kořenů", platí i na ně: Cliff se, coby syn švýcarských odborníků na měřící techniku NASA, narodil a vyrostl v texaském Houstonu, a Lukáš, aby uživil početné výhonky svého rodu, kteří s jeho německou manželkou bydlí v domovských Pardubicích, už léta žije a pracuje v jednom krajském městě německé spolkové země Braniborsko...

Zahrada bohyně Weledy

Předměstská skladištní oblast, ve které se nachází továrna Weledy, vypadá úplně stejně: snad jen s tou výhradou, že je uklizenější. Sama budova továrny (na níž se skví jméno firmy vyvedené v typickém Steinerově secesním lomeném písmu, které zákazník Weledy zná i ze všech jejích produktů) ale překvapí už z vnějšku. Je sice pokrytá běžnými fasádními deskami, ale je důmyslnou kombinací účelnosti a artefaktu: ani na ní nenajdete jediný pravý úhel – i ona je kubistická. Před její budovou se dozvíme, že je nás na prohlídku moc, a jsme požádáni, abychom se rozdělili do dvou skupin. Ve chvíli, kdy je naše skupina, která má přijít na řadu jako druhá, jak pochopím, vedena do míst, kde máme čekat na další prohlídkový turnus, mě čeká druhé překvapení. Budova, do níž míříme, a která vypadá sice jako vkusně vyvedený, ale přece jen administrativní komplex, se ukáže být galerií moderního umění, kde lze najít i expozici klasika antroposofické moderny, sochaře Josepha Beuyse. Ve zdejší kavárně (pod níž protéká umělé fontánové rameno místní řeky, do jehož koryta jsou zasazeny symbolistické skulptury připomínající lovící ptáky nebo venkovský mlýn) pak přečkáme určený čas do chvíle, kdy si nás před Weledou vyzvedne náš průvodce Lukáš. Pak se nám otevřou zdi (respektive spíše vyšší plot), kterým je obehnán pozemek tajemné továrny. Jakmile se to stane, překvapení vyvrcholí. Namísto do dvora průmyslového podniku vcházíme totiž do rajské zahrady.

Zatímco ředitel Weledy, převáděn neuvěřitelně precizní češtinou mého spolubydlícího Lukáše, vypráví o zahradě a dílně, kterou filosof Steiner a lékařka Wegmanová pojmenovali po germánské bohyni vidění (archetypální sestře slovanského boha Welese, po němž je v naší zemi pojmenován literární časopis, jehož jméno bylo po určitou dobu pravidelně k vidění i v Kulturních novinách) účastníci exkurze se užasle procházejí po zahradě, v níž jsou v pravidelných geometrických útvarech rozmístěny umělecky vyvedené dřevěné včelíny. Z nichž včely pilně nalétávají na květy rostlin. U každé z nich je v hlíně zabodnutá destička s botanickým názvem v latině, němčině a francouzštině. Z těchto rostlin se vyrábějí zdejší léčiva. Některé rostliny, jejichž léčivou součástí (tak, jak se tomu má i u lidí…) jsou kořeny, rostou ve vysokých květináčích se skleněnými bočnicemi, skrze něž je vidět, jak se jejich jindy neviditelná součást má k světu. Na kraji zahrady se pak nachází skleník, ve kterém jsou už na konci března k vidění jižní rostliny, jako jsou mandle, fíky, citróny...

Ředitel podniku mluví o základním zákonu zahrady, biodynamickém zemědělství, které už při jejím založení v roce 1921 (před téměř sto lety!) vylučovalo účast syntetických chemických látek při pěstování rostlin a zkoušení léčiv na zvířatech. Jmenuje neuvěřitelné množství rostlin (které Lukáš hbitě pojmenovává českými názvy, z nichž mnohé vůbec neznám), a vypráví o tom, že doba sklizně je závislá na mnoha faktorech, k nimž může patřit i poloha vesmírných těles. Základem každého zdejšího léku a kosmetického výrobku je chemicky neupravená masa rozdrceného květu, listu či jiné části rostliny. Jednu takovou masu máme možnost vidět a poslat si ve skleněné kádince – a náš úkol spočívá v tom, abychom ji poznali. Jako vnuk a bratr lékárnice si vylepším reputaci alespoň tím, že na první ovonění poznám heřmánek…

"Laboratoř" znamená "pracovna"

Ze zahrady se bočními dvířky přesunujeme do malé laboratoře se spoustou skleněných nádob, v nichž jsou uloženy dražé, čípky, ale i skleněné kapsle, určené k injekčnímu podávání. Jsou v nich homeopatika. Ředitel vypráví o způsobech jejich ředění a také o různém druhu pohybu, které by je mělo provázet: každá látka se totiž potencuje pohybem,který s ní souvisí, "je jí vlastní": jedna dostředivým, druhá odstředivým, další kuželovitě spirálovitým... Některých z těchto pohybů je dosahováno různými mechanickými šejkry, nejlepší (jak se dozvíme), je ale lidská ruka. To nám ředitel, odborností doktor chemie, navyklou, jistou rukou předvede na láhvi s jedním z preparátů. Když se vrátíme zpátky do přívětivé zahrady, je čas otázek a odpovědí. Lékaři, z nichž většina praktikuje přírodní medicínu ve svých podnicích, se ptají většinou na použití různých rostlin a proces výroby léků z nich. Já položím otázku, kterou jsem si připravil z jiného soudku: ptám se, nakolik se v podniku zachovala struktura sociální trojčlennosti (která znamená formu kolektivní správy a rovného odměňování), na níž byla původně založena její vnitřní organizace. Ředitel s úsměvem odvětí, že vedení se formami různých kurzů a akcí upřímně snaží, aby ti zaměstnanci, kteří o sociální trojčlennost jeví zájem, byli podpořeni ve své snaze ovlivnit ty kolegy, kterým je to více méně jedno...

Nacházení klíčů

Když vycházím ven, vidím, že ve stromech na břehu řeky Birs jsou zavěšené celé balíky jmelí, z něhož se v laboratoři Hiscia, kam se máme vypravit zítra, vyrábí Iscador – lék, který i řada zcela konzervativních onkologů ordinuje na zpomalení zhoubného bujení. Pak ale moje myšlenky, inspirované zážitkem v zahradě, zajme zdravá bujnost jarní přírody. Na travnatém remízku před "továrnou" si poprvé všimnu, že celý Dornach je obsypaný petrklíči…

Galerii autorových fotografií k článku na sociální síti Facebook najdete zde.