Počteníčko: Cimarron
Vyprávění Edny Ferberové o tom, jak se dělaly noviny na Divokém západě.
Ve sloupcích Wigwamu se občas objevovala jména rodin smíšené indiánsko-bělošské krve. Sabra už teď věděla, že na Území jsou francouzsko-indiánské rodiny, které se považují za aristokracii. Byli to rodáci z francouzského St. Louis, přesazení do nově otevřeného území. První Francouzi, kteří přišli do St. Louis, aby tam nakupovali od Osagů kožešiny a kůže, brali si za ženy indiánské dívky. A tak mezi obyčejnými jmény, na pomezí obvyklými, jste našli hrdá stará jména jako Bellieu, Revard, Revelette, Tayrien, Perrier, Chouteau. A jejich nositelé měli neomylné zabarvení pleti a chovali se jako Indiáni. Tito lidé temné pleti měli někdy – což bylo úplně směšné – i irská jména, neboť irští dělníci, kteří tam přišli s krumpáčem a lopatou, aby stavěli železnici, se ženili s příslušnicemi indiánských kmenů. Viděli jste malé indiány Kellys a Flaherty, Riordany a Caseye.
To všechno vyvolalo v Sabře zmatek. Ale v redakci konala práci muže, často za velmi obtížných okolností, neboť Yancey býval teď často pryč, a tak neměla s kým se poradit, leda s vrávorajícím Jessem Rickeyem. Ale i ten ji někdy opustil. Přesto však týdeník vycházel pravidelně.
Babička Roseyová, která žije jedenáct mil na severozápad od města, onemocněla chřipkou. Paní Roseyová je velmi stará a její stav vzbuzuje vážné obavy.
Příští neděli ráno a večer bude v presbyteriánském kostele kázat důstojný pán J. H. Canby. Přijďte si poslechnout nový zvon.
Tento týden je v našem městě na návštěvě paní Wicksleyová se svým manželem, který je soudcem.
Byla zahájena akce pro vyplnění dolíků na Pawhuska Avenue. Dnešní stav ulice je ostudou města.
C. H. Snack zamýšlí příští týden odejet s rodinou na delší návštěvu k příbuzným paní Snackové v jihovýchodním Kansasu. Minulé pondělí prodal pan Snack svůj majetek ve veřejné dražbě.
(To byla smutná zpráva. Přímo jste viděli zkrachovaného, zničeného C. H. Snacka, jak ho vedou zpět do Kansasu, aby tam trávil život plísněného a neúspěšného manžela, trpěného ženiným příbuzenstvem.)
Sabra se někdy pokusila nezkušenou rukou o redakční článek, ačkoli v tomto oboru ji Yancey málokdy nechal na holičkách. Naproti, přes ulici, se usadil konkurenční list a dva tři měsíce dělal, že existuje. Yanceyovy úvodníky byly v té době krajně osobní.
Tak zvaní vydavatelé orgánu přes ulici se zase dívají sklem, v němž se odráží jejich vlastní obraz. Strom se pozná po ovoci. To, co dělá Dispatch, nijak nepotvrzuje jeho prohlášení, že je to republikánský časopis.
Mužští čtenáři měli rádi takové věci. Yancey dával do svých novin takovéto zprávy:
Charles Flasher, stíhaný pro vraždu, padělání, prodej alkoholu bez povolení a útěk z vězení v Skiatooku, byl zatčen v Oklahoma City, když se pokoušel vsednout do vlaku, který odjížděl na území Čoktavů.
Ale ženské čtenáře poutala Sabra popisem telecí pečeně, zelného salátu, pečených fazolí a sněhového koláče, které byly předloženy na večeři církevního sboru, a popisem poněkud dojímavých ozdob a šatů na svatbě některé místní krasavice.
Kdyby se v příštím čtvrtstoletí ztratily všechny záznamy o osazení Oklahomy kromě čísel Oklahomského Wigwamu, stále bychom ještě měli dost jasných a obsažných zpráv o životě, mravech a politické, společenské a hospodářské činnosti této podivné osady. Týden za týdnem, měsíc za měsícem by mohl čtenář sledovat, jaký pokrok dělal tento fantastický kout Spojených států.
Byla to doba žertíků a Yancey neustále zanedbával své noviny a svou advokátní praxi, aby s vybranou skupinou spiklenců osnoval nějaký složitý a zábavný plán na zesměšnění některého spoluobčana nebo nového přistěhovalce. Tyto žerty bylo třeba někdy několik týdnů připravovat, aby se podařily. Často byly založeny na nesprávné představě nového přistěhovalce o Indiánech. Je-li to Indiánské území, uvažoval, nikoli nerozumně, je plné Indiánů. Měl statistiku. Na Území je 200 000 Indiánů. To znamená tomahawky, skalpování, žhářství, nájezdy a ještě horší věci. Když ho místní občané ujišťovali, že to všechno patří minulosti, moudře jim citoval rčení, že jen mrtvý Indián je hodný Indián. Mnoho
těch žertů bylo založeno na mytickém zlém Indiánu. Novému přistěhovalci se řeklo, že hrozí povstání. Čejenům bylo prodáno kaliko – spousty kalika – které je pruhováno opačným směrem. To, vysvětlovali mu, je chyba, která Indiány jistě rozzuří. Vtipálkové se už ozbrojili až po zuby. Do zpocené, třesoucí se ruky nově přistěhovalého občana vtiskli šestirannou pistoli. Řekli mu, že noci jsou mrazivě studené. Odvedli ho na blízké pole porostlé slunečnicemi vyššími než člověk a upozornili ho, aby nestřílel dřív, než uslyší řev rozzuřených divochů. Tam se několik hodin potil a chvěl v zimníku, v přezuvkách, teplých šálách, v chránítkách na uši a v kamaších, zatímco kolem dokola (v bezpečné vzdálenosti) slyšel strašlivý krev zmrazující řev domnělých Indiánů. Než ho vysvobodili, obyčejně mu jeho skalp sám od sebe slezl z hlavy.
Nazítří strávil Yancey několik hodin psaním žertovného líčení tohoto indiánského povstání pro čtvrteční vydání Wigwamu. Nápoje platil nový osadník. Tato ceremonie trvala také několik hodin.
Ó, tak schován, nevypátratelný a neviditelný jako nos v lidském obličeji nebo korouhvička na věži.
Tímto citátem z oblíbeného básníka začínal Yanceyův článek.
Edna Ferberová (1887–1968) byla americká novinářka a spisovatelka, držitelka Pulitzerovy ceny a příslušnice známého intelektuálního kroužku Algonquin Round Table. Její knihy vycházely z reality amerického života na přelomu devatenáctého a dvacátého století: Loď komediantů, Dobrodruzi ze Saratogy, Život pro tebe. Román Cimarron (česky vydalo roku 1959 nakladatelství Práce v překladu Vladimíra Henzela) popisuje osudy Yanceyho Cravata, advokáta a zakladatele prvních novin v městečku Osage, neúnavného bojovníka za spravedlnost, kterou prosazoval mnohdy velmi drsnými prostředky. Odehrává se v období od příchodu první vlny osadníků poté, co bylo dosud výhradně indiánské teritorium otevřeno bělochům, až do doby, kdy území zbohatlo z těžby ropy a stalo se novým státem Unie pod názvem Oklahoma. Wesley Rugges natočil podle knihy v roce 1931 film, který získal Oscara za nejlepší scénář, v roce 1960 vznikl jeho remake v režii Anthonyho Manna.