KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Rozhovor s Virginií DeMario z texaského San Antonia. 

Česká média jsou v těchto dnech plné zpráv o živelných katastrofách na jihu Spojených států. Texaské Corpus Christi, které jsme kdysi s tvojí rodinou projeli, i Houston (kterému jsme se vyhnuli, coby „přecpanému velkoměstu“) byly zatopeny. Jak bys charakterizovala stav v současných Spojených státech a ve tvém domovském Texasu? 

 Americká média už před několika měsíci ovládlo konstatování, že 23. září 2017 (což je shodou okolností den, kdy mám narozeniny) bude velká konjunkce čtyř planet včetně Jupitera a Venuše, od níž se očekává, že způsobí důležité změny ve Spojených státech i jinde. Nevím, jestli je to tou konjunkcí, anebo spíš její reflexí, ale je pravda, že se toho za poslední týdny událo hodně, a Amerika to vnímá. Začalo to dny okolo 21. srpna (kdy bylo na území USA shodou okolností viditelné vzácně silné zatmění slunce, které bylo naposled v roce 1776), kdy v západních státech, Arizoně, Kalifornii a ve státě Washington, vypukly rozsáhlé požáry (o nichž se na rozdíl od těch kanadských navenek moc nemluvilo). Pak se objevil neuvěřitelný hurikán Harvey, který během několika dní shodil na pobřeží Texasu 70 milionů litrů vody, což znamenalo 25 centimetrů srážek na den. Nakonec přišel hurikán Irma, který zpustošil Floridu, ale nejvíce postižené byly Panenské ostrovy na východě Karibského moře. Větší část těchto ostrovů byla doslova srovnána se zemí, jsou úplně zanesené troskami a jejich obyvatelé naprosto bez potravin a přístřeší. Nejhůř jsou na tom ostrovy s nebeskými jmény: Svatý Kříž (Saint Croix), Svatý Tomáš, Svatý Jan, které jsou pod vládou USA, a ostrov Svatý Martin, který je rozdělený mezi Francii a Nizozemsko, takže je to vlastně území Evropské unie. Mluvilo se o tom ve vašich médiích?

Popravdě řečeno jsem žádnou zmínku nezaznamenal, ve všech našich médiích se mluví jen o územích Spojených států…

Jak jste na tom vy v San Antoniu? Nebyli jste nijak postiženi? 

Přímo ne, byli jsme 300 kilometrů od „epicentra“ Harveyho, takže jsme byli vlastně „v bezpečí“ – i když třeba ještě město La Grange, které je na půl cesty z Houstonu do San Antonia, bylo hurikánem zničené. San Antonio jen asi na pět dní zaznamenalo nedostatek paliva, a vlastně to ani nebyl nedostatek, ale distribuční problém, protože některé z ropných rafinérií kolem Houstonu a Corpus Christi (které jsi před pět lety tak obdivoval za to, že jsou zarostlé palmami) explodovaly anebo zastavily činnost. To mělo za následek nejen zastavení výroby a ekonomické škody, ale je to opravdu špatné pro životní prostředí. Obávám se, že například přímořské letovisko Surfside Beach mezi Corpus Christi a Houstonem, kde jsme vám před pěti lety poprvé ukázali Mexický záliv, ještě dlouho letoviskem nebude, kvůli zplodinám z vedlejší ropné rafinerie. V roce 2010 tam o fous unikli ropné skvrně, hurikánu neunikli… Texasané, kteří jsou z vlastních zdrojů zvyklí mít několikanásobně levnější benzín, a tak tráví celý život v autech, se ale moc nepoučili. Než bylo z Oklahomy dovezené palivo do pump, začali lidi hromadit benzín, čímž se situace ještě zhoršila.

Přítel mojí dcery, který je v Národní gardě (to je státní milice, která pomáhá s mimořádnými událostmi na státní i federální úrovni), byl vyslán na záchrannou misi do Houstonu. Byli nasazeni na 36hodinové směnya jeden z jeho kolegů, který se během záchranných prací nedostatečně chránil, dostal sněťovou infekci způsobenou znečištěnou kanalizací a dalšími kontaminanty, které podle mé laické úvahy pocházely především ze zničených rafinérií. 

Byl jsem v jednom ze záchranných týmů, které v roce 2002 odstraňovaly následky záplav v Čechách a byl to můj nejsilnější zážitek v životě. Vzpomínám si na totéž: smetené vesnice na soutoku Labe a Vltavy, starost o ochranné prostředky (několik kilometrů před námi „vzal“ proud Labe jednu z největších českých chemiček, Spolanu Neratovice), a především o lidi, kteří to přežili s kontaminačními boláky na nohou. Na neustálou opilost těch, co jim řeka vzala chalupy, které jejich rody vlastnily 200 let, a taky pár pokusů o sebevraždu. Ale i na situaci semknutosti, jakou jsem nezažil od listopadu 1989, kdy v záplavové oblasti úplně přestaly platit peníze a běžná státní nařízení (protože stát toho v prvních dnech věru moc nenadělal a kupříkladu naše skupina byla organizovaná církevně) – a místo nich začala platit solidarita. Kdy v záplavové oblasti na jedno zamávání zastavovala všechna auta, včetně taxíků, které vozily zadarmo. Šmelit s pomocí a krást se začalo až za několik dní… 

U nás se lidé opravdu semknuli a navzájem si pomáhali. Někteří lidé přišli do San Antonia a dalších měst a hledali útočiště. Asi 9 tisíc lidí – a taky jejich zvířat – se nachází v našem kongresovém centru. Církevní organizace, nemocnice, FEMA (Federální agentura pro řízení mimořádných událostí), Americký Červený kříž, armáda, Národní garda, individuální lékaři i jednotlivci přinášeli jídlo a léky. O rabování nebo zločinu jsem neslyšela.

San Antonio je vojenské město, kde se hodně verbuje do armády, kam ale chodí většinou chudí, a tak i parte z fronty většinou dochází jen do chudých rodin. (Přitom chudí se jako známo vždycky zotavují ze všeho obtížněji...) Tohle byla ale jedna z nejhorších katastrof v historii Spojených států, kdy byli postiženi všichni: chudí i bohatí, černí i bílí. Mnoho lidí nemělo pojištění proti povodni, a ti, kteří ho měli, musejí počkat ještě roky, než jejich žádosti projdou přes mašinerii byrokracie, aby se jejich nároky uspokojily. Postižení mezitím musejí najít nové místo k životu a způsoby, jak přežít. Můj kolega měl starší rodiče v Houstonu (86 a 93 let), musel je přestěhovat do San Antonia. Zachránili jen holý život a jejich pěkný nový dům se stal staticky neobyvatelným. V tomhle okamžiku ještě nevědí, zda ho znovu postaví, anebo zboří a pozemek prodají.

Na jednom místě musely úřady udělat těžké rozhodnutí o otevření hrází a dovolit nádržím zaplavit město, protože byly tak staré že se obávali, že nevydrží. Proto byla „řízená“ povodeň lepší než nekontrolovaná. Stáří veřejných staveb je obecně největší problém veškerých živelných pohrom ve Spojených státech.

Zdá se ale, že tentokrát – na rozdíl od Katriny před 12 lety v New Orleans – se naše státní správa trochu posunula. Slyšela jsem chválu na stát Texas a guvernéra, Grega Abbotta (s jehož politikou jinak silně nesouhlasím, ale v tomto případě udělal dobrou práci), ale i FEMy, vojenské a místní policie. Vypadá to, že po Katrině se naučili důležité lekce, včetně toho, jak využít novou stupnici varování v případě nebezpečí. Vylepšily se i stavební předpisy, což znamenalo, že vítr a přívalové deště přežilo víc budov. 

Od své návštěvy Texasu vím, že z 25 milionů jeho obyvatel 1 milion uvádí českou národnost. Zapojili se nějak místní Češi?

Nejen místní. Vzpomínám si, jak jsi byl nadšený z vyprávění Roberta, jednoho z texaských žáků kurzu češtiny pro dospělé (který vede můj rodilý český přítel Přema), jak byl v dětství (po druhé světové válce) v celém městě La Grange  jediný, kdo uměl anglicky – protože byl první rodilý Texasan v celé české čtvrti, a chodil do americké školy. (Ostatní anglicky mluvit nepotřebovali, protože komunikovali jen mezi sebou a nakonec ho starosta na náklady města nechal studovat a zaměstnal ho jako svého tajemníka, protože potřeboval někoho, kdo by mu překládal úřední materiály.)  Od Roberta víme, že La Grange bylo zničeno. Když se to dozvěděla česká vláda, poskytla městu 200 tisíc dolarů. 

Tak to naši vládu (i když s její politikou taky jinak silně nesouhlasím) musím pochválit. A co zmíněné Panenské ostrovy po hurikánu Irma? Zajímá se o ně někdo, i když je to pro USA vlastně jen marginální zámořská kolonie, obývaná z drtivé většiny černochy a mulaty? 

Na Panenských ostrovech došlo ke skutečné devastaci, ale místní možná zachraňuje jejich naturel: sousedé tam spolupracují a sdílejí zdroje. Plodem tohoto karibského naturelu a sdílení je možná i fakt, že mají „na pevnině“ svého „vyslance“, kterým se stal basketbalista Tim Duncan z klubu San Antonio Spurs (Pozn. red. Ostruhy ze San Antonia). Tim se narodil na dnes zničeném ostrově Svatý Kříž. Je to sice sportovní hvězda, ale zároveň dobrý člověk, kterého si Texasané velmi váží, takže když na pomoc Panenským ostrovům věnoval vysokou částku peněz a vyzval v médiích lidi, aby ho následovali, spustilo to vlnu pomoci. Alespoň u nás v Texasu.

Florida, pokud vím, dopadla o něco líp…

Ano, tam byly následky daleko lehčí. Přesto se o ní a o blízkém souostroví Florida Keys přirozeně mluví a píše daleko víc. Je to jednak tím, že jde o součást centrálního území USA, a také proto, že Florida je jeden velký „domov důchodců“, kam se z celých Států stěhují staří lidé na penzi. Když udeřila Irma, byly už známé následky Harveyho, takže se dá říct, že její průběh byl lepší, než se obecně předpokládalo. Nicméně oběti byly – a byly zapříčiněné veřejnou nepřipraveností na krizové situace. Například v jednom domově pro přestárlé s pečovatelskou službou zemřelo osm lidí, protože vypadl elektrický proud, ústav neměl záložní zdroj a v tamních subtropických podmínkách zemřelo osm důchodců v důsledku přehřátí. Nikdo z vedení ale kupodivu není vyšetřován za zabití, ačkoli se ústav o své klienty nepostaral... 

V turistickém souostroví Florida Keys na východě Floridy utrpěla řada podniků (hotely, motely, lodi, katamarány). Některé zaniknou hned; jiné kvůli tomu, že si nebudou moct dovolit přestavět své budovy a další budou zápolit s roky, než se jim znovu vrátí zákazníci. Pro lidi pracující v odvětví služeb (místní dodavatelé, servírky, úklid) je to vražedné, protože v téhle branži se nedá hovořit o platech; Američani, kteří v ní pracují v řadovách pozicích jsou závislí výhradně na spropitném. Řada z nich se tak nejspíš v blízké době octne u nás na pevnině.

Dá se vůbec nějak shrnout tvůj dojem z letošního „babího léta katastrof“, kterými jsi sice nebyla přímo postižena, ale které nastaly ve tvé bezprostřední blízkosti?

Já jsem teď několik týdnů skoro nepřetržitě poslouchala televizní a rozhlasové zpravodajství, s čímž člověk v určitém okamžiku musí přestat, aby si uchránil duševní zdraví… Jsem ohromená a myslím, že nejsem sama. Řada Američanů (přiznávám, že včetně mě) se už bojí, co ještě přijde. Jedno je ale zjevné: Jako všechno ostatní v životě je i tohle učební látka, kterou musíme projít – i když tak strašlivá a bolestivá. 

Myslím, že změnu, která se teď u nás odehrává, dobře vystihuje jedna příhoda, která se během hurikánu Irma stala v Karibiku: V jednom místě stály vedle sebe domov pro problémové teenagery a nemocnice. Během hurikánu měli všichni svých starostí dost, a tak úkol pomoci pacientům oddělení gerontologie zůstal na chovancích „pasťáku“. Zhostili se ho skvěle, vyvedli staré lidi z nemocnice, dovedli je do bezpečí. Zatímco manažeři, kteří stáli na špičce systému a nedokázali ho nastavit, aby o pacienty bylo postaráno, tak čelí obvinění – ti, kteří byli ještě den předtím loseři a "spodina z pasťáku", jsou navrženi na ocenění. To, co se stalo, má tedy na obě skupiny obrovský dopad.

Trochu mi to připomíná vizi z evangelií, že přijde čas, kdy "první budou posledními a poslední budou prvními"... 

Související texty:

Rozhovor s obyvatelkou oblasti loňských zemětřesení v Itálii v KN 45/2016. 

Fejeton o místech v USA postižených katastrofami v KN 37/2017.