Vypravěč generace/í
Za Petrem Šabachem (25. 8. 1951 – 16. 9. 2017).
Zemřel spisovatel Petr Šabach. Stejně jako zakladatel Doors Jim Morrison byl synem vysokého armádního důstojníka – ale českého. Jako takový vyrostl na pražské Hanspaulce mezi partou dětí generality tehdejší ČSLA, která v této diplomatické (a bývalé milionářské) čtvrti tehdy „rozbila svůj stan“. Děti vojenské věrchušky, mezi něž patřili i Richard a Vladimír Tesaříkovi (zakladatelé pozdějšího Yo Yo Bandu) nebo Ivan Hlas, si na zahradách hanspaulských vil také stavěli stany – v nichž mlátili do kytar, kouřili trávu a (řečeno nesmrtelným citátem z Pelíšků) budovali „květinovou alternativu v rodinách důstojníků lidově-demokratické armády“. Teenager Petr Šabach (ve filmu Pelíšky, který vznikl podle jeho knihy Hovno hoří, se přejmenoval na Michala Šebka), pozdější promovaný kulturolog (diplom získal za práci na téma Specifika rodiny v předávání kulturních hodnot, které se později stalo leitmotivem jeho knih), následně noční hlídač a všestranný androš, věnoval celý svůj život tomu, aby ve svých knihách, jejichž přebaly byly vždy variací na školní sešit, popsal Hanspaulku 60.–80. let, to místo pod svícnem (Hradu), pod nímž bývá tma, kde otcové věřili v mytický Sovětský svaz, zatímco jejich děti (a někteří z jejich sousedů) v mytickou Ameriku. Povedlo se mu to dokonale. Tak dokonale, že já, filmový labužník a milovník československé nové vlny, jsem ze všech světových filmů nejčastěji (víc než třicetkrát) zhlédnul Pelíšky, „rodinný“ film, do něhož se podle mého „interního průzkumu“ schovávají všichni, kdo v mé generaci hledají ztracený domov.
Svého času jsem byl milovníkem autorsko-režijní dvojice Jarchovský-Hřebejk, a nevynechal jsem jedinou její premiéru. Od určité chvíle jsem ale na její filmy chodit přestal. Dlouho jsem nedokázal vědomě postihnout, co se z jejich tvorby vytratilo, až jsem přišel na to, že už mě nebaví věhlasné filmy slavné kasovní dvojice, protože jsem byl kdysi uchvácen skromnou trojicí, jejímž úhelným kamenem byl autor literárního námětu filmů Petr Šabach. Potvrdilo se mi to, když jsem znovu zahořel u Šabachova-Jarchovského filmu Občanský průkaz, v němž se autor zabývá svým životním tématem emigrace, kterou – na rozdíl od hlavního hrdiny – jeho rodiče za normalizace nepodstoupili. Režisérem filmu byl ovšem tentokrát Ondřej Trojan.
Šabachova „soupodstatná trefa“ do vnímání a cítění nejen jeho vlastní, ale především té příští (tedy mojí) generace, je nezměrná. Je tomu pár měsíců, co se mi zdál sen, kdy jsme s mým kamarádem ze středoškolských dob byli Osudem (takto mužem v bílém!) vyzváni, abychom se ve svých současných podobách vrátili do 90. let a využili se svým dnešním dospělým potenciálem všechny možnosti doby. Když jsem se probudil, došlo mi, že půdorys celého snu byl dán sbírkou Šabachových povídek U mě dobrý, která se odehrávala na pražských příměstských nádražích mezi „malými českými kouzelníky“: všestrannými „obchodníky“, čepičáři a šmelináři, v prostředí, kde jsem se (tehdy jako silně zakřiknutý introvertní chlapec) pohyboval s jejich hospodským parťákem, svým otcem. Můj táta přejel přes Smíchovský železniční most na druhý břeh před rokem, a jeho cílovou stanicí bylo město Most. Místo, kam by měl zamířit Petr Šabach podle mého neleží tak daleko: nachází se na Vyšehradě, jen pár kroků od galerie historického umění, v níž byl za života zaměstnán jako kustod…