Počteníčko: Z potulek po Mandžurii
Jak se jevili Číňané Václavu Klofáčovi v roce 1905.
V té době měli jsme dosti času všimnouti si domácího obyvatelstva. Kdože to je? Mandžurové a Číňané. Jen na nejvýchodnější hranici žije jisté procento Korejců. Ale jak rozeznati Číňana od původního obyvatele země, Mandžura?
Chodíš-li, nepozoruješ vlastně rozdílu žádného. Vidíš spoustu lidí tmavožlutě – rozumí se, s celou stupnicí odstínů – zbarvených, s kosýma, chytrýma očkama, ocopánkovaných, vyholených, v jednoduchém, volném, dlouhém chalátě (z plátna či z hedvábí) – všichni jsou si podobní (tak se ti aspoň zdá) jako vejce vejci. Všichni mluví čínsky. Kdo tedy je Mandžurem a kdo Číňanem? Zvláštní případ: vítěz podlehl poraženému. Mandžurové, zmocnivše se r. 1643 Číny, podlehli jí duševně úplně. Do této doby měli přísně zakázáno překračovati čínskou hranici, jež za tím účelem chráněna byla pověstnou mohutnou čínskou zdí. Mandžurská dynastie podnes vládne v říši nebes, ale Mandžurův není. Mrav i jazyk, celou kulturu přijali od poražených Číňanů. Tito pak od vítězů přijali kroj a – cop. Jen kočující Mandžur tu a tam zachoval si ještě jazyk svého národa, který vykazoval i slušnou literaturu.
Dnes tedy vše, co vidíme, je vlastně čínské. Mandžurové se počínštili. A potom kolonisace Číňanů rozvalila se všude jako moře, jež překážek na cestě nesnese. Číňan je rolník a obchodník nedostižný; lehko tedy zatlačil všude Mandžura, který byl lovcem a výborným vojákem, ale jinak s chytřejším a pracovitějším Číňanem soutěžiti nemohl. Mandžur – chceme-li už rozdíly viděti – je pleti světlejší a mohutnějšího těla. Ovšem i to nemusí býti vždy pravidlem, a tak krátce a dobře v Mandžurii vítá nás už všude Čína!
Pravou Číňanku však od Mandžurky vždy rozeznáš. Číňanka má podkládáním prstů pod chodidlo nohy zmrzačené. Toho Mandžurka nečiní. Za to obě stejně důkladně malují si tváře, zejména kolem očí a lícních kostí. Nábožensky Mandžurové ponejvíce přiznávají se k buddhismu, ponejvíce však kult jejich je směsí buddhismu, konfucionismu a taoismu. Pozorujeme víc pověry než skutečného náboženského zanícení. Mandžur a Číňan ostatně je příliš praktický, aby do říše nadpozemských pravd daleko zalétal. Obrací se ke svým bohům, ale nesplní-li se jeho přání, také je zbije. Divadlo je mu konečně vždycky milejší než chrám. Na nás bílé – to vidíte všude – synové nebeské říše pohlížejí spatra své pětitisícileté kultury. Jsme a zůstaneme pro ně barbary, nebo aspoň polobarbary, nestydatými, sobeckými a nelidskými vetřelci. Slovem »bílí ďáblové« jsme. Arciť i my pro ty žluté synky valného porozumění nemáme, hledíce na ně a na jejich život se stanovisky své kultury a své civilisace. Nerozumíme si prostě. Jinak, z jiné filosofie, z jiných podmínek rostli oni, z jiných my a naše civilisace. To už dr. Dvořák nám v pěkném spisku ukázal.
Smějeme se, nebo se aspoň divíme už jistým formálnostem čínského života. Kde my smekáme, Číňan hlavu svou přikrývá. Jestliže my na důkaz pocty dáváme pravou stranu, náš žlutý spoluobčan činí zas opak toho. U nás je černá barva barvou smutku, u Číňanů bílá. Žízeň hasíme chladnými nápoji, Číňan studené vody se nenapije. I ten oběd začíná od konce (ovocem) a počátkem (jakousi polévkou) končí. My se o smrti mluvit bojíme, nikoliv Číňan, a dá-li chudému otci darem rakev, tož umístí se v rodinném příbytku jako předmět pýchy rodinné.
A jak se nám čínští ti kanárkové smějí pro náš evropský oděv! Co je to za maškarádu? A jak nepohodlné a nepraktické! Límce nosíme, div že nám uši neřeží, a ty knoflíky! K čemu že jich máme, když se na mnohé z nich ani nezapínáme… Číňan zde opravdu šatem netísněn. Všecko je na něm volné, jednoduché, stálým změnám módy nepodléhající.
Našemu nosu nehorázně Číňan zapáchá. Je to protivný, ostrý pižmový zápach, jímž prosyceno je vše, i příbytky Číňanů. Ale řekněte to synu nebeské říše, dozvíte se, že i vy po čertech nepěkně zapácháte, a to jakýmsi ovčím zápachem.
Nerozumíme si. I ta střelka (Číňané ji vynašli dřív) ukazuje u Číňana na jih, a ne k severu.
Ale nepodceňujte žlutého plemene. Chytrý lid, pilný a šetrný. Nervy nemá ještě tak rozdrásané jako my a tělo jeho není z kaše. Silní lidé. Díváme-li se tak na ně, chápeme pořád víc a více vážnost »žluté otázky« a »žluté nebezpečí« není pro nás nyní žádnou frází, nýbrž hrozivou skutečností.
Toto žluté plemeno je schopné konkurence s Evropou. To se ukáže a Evropa sama ve svém vzájemném intrikánství okamžik tento jen uspěšuje. I vojensky Číňan nás doroste. Není-li dnes Číňan dobrým vojákem, to neznamená ještě, že jím být vůbec nemůže. Strachu před smrtí nezná, potřebuje jen jiné výchovy. O to již Japonsko se postará.
Václav Klofáč (1868–1942) byl redaktor Národních listů, organizátor prvního odboje, předseda České strany národně sociální a první ministr obrany nezávislého Československa. Reportáž z mandžuského bojiště rusko-japonské války vyšla v časopise Světozor č. 2/1905.