Touha po fialkách na podzim
Básně zapomenutého básníka Jana z Wojkowicz.
První podzim
Debutoval přes noc Podzim s delikátní melodií,
chtěl bych se v ní roztéct dlouze, vyjemnit a sladce vymřít…
Smutno je mi nevýslovně…
Teskno, jako starým houslím, po letech když začnou lkáti,
živé v rukou umělcových, do parku, kde poprchává.
Rád jsem, že se loučit musím, jako se to léto loučí,
jak se všechno loučí nyní…
Ach, v tom divném velkoměstě
bude drobně poprchávat, světla kalná, horečková,
v ulicích, kde víří lidé, skřípou vozy, duní bedny…
Mlhy přijdou se sychravem, náhlý, hrozný pláč nám přijde,
se vzpomínkou, až je mdlivo…
Budem plakat za večera, kdy se brzo rozsvěcívá…
Venku bude poprchávat,
monotonně poprchávat…
Na cestě života
Potkal jsem ženu. V mladém roztoužení
vroucně se na mě usmála…
Já minul ji… Šel za mnou jiný –
usmál se též.
S ním tedy šla…
„Hle, láska!“ řekl jsem si, těžce poraněný,
„ta nejsilnější je jen pouhý hlad!
A když pak jedenkrát je hlad ten nasycený,
zvšednění přijde, klid a chlad…“
A já přec litoval, že minul jsem tu ženu,
že ač já nešel s ní, přec jiný kdos s ní šel,
i měl jsem duši hořce rozezlenu,
had žárlivosti v srdci zasyčel.
„Hle láska!“ řekl jsem si: „Má, jak oné ženy,
víc přec též není, nežli pouhý hlad –
tou onou ženou jednou nasycený
přešel by stejně v nudu, klid a chlad…“
Touha po fialkách na podzim
Dneska jsem se ráno vzbudil s neurčitou, sladkou touhou,
zvláštní touhou po fialkách…
Podzim v parku snivě tesknil, neurčitým tesknil steskem,
cítil jsem to jaru cizí, loučící se roztesknění.
A já měl tak neúkojnou, bolestivou, jednu touhu,
sladkou touhu po fialkách…
Po té vůni ranní rosy, po tom dechu prvé lásky,
kdy se v srdci rozezvoní čímsi dětsky zavýsknuvším,
šťastným kouzlem ozdravení…
Podzim počal v parku plakat, beznadějně, usedavě…
Jan z Wojkowicz, vlastním jménem Jan Nebeský (1880–1944) byl český okultista a dekadent, přispěvatel časopisu Lumír a Almanachu na rok 1914, autor románu Gerda a řady básnických sbírek jako např. Meditace, Tmy a světla, Království snu. Žil v ústraní a v důsledku nemoci byl od mládí upoután na lůžko. Jako figurka městečka Nymburka se dostal i do díla Bohumila Hrabala. Jan Řehounek o jeho životě a díle napsal knihu Rytíř smutné postavy.