Město pominuté, posedlé a pošetilé
Benátky vypadají jako malovaný obraz. Benátčanům jsou jedno A a E v názvech ulic. Prodíráme se k ubytování skrze pohledy očí. Všechny říkají – jsme v Benátkách. Teď už to říkají i ty naše. Telefonujeme. Máme radost, jakou může mít turista, který předem odhadne vzdálenost pěšky z nádraží k místu setkání, a pak zjistí, že Benátky ho ztratí na každém rohu. Nakonec se nám daří dojít na smluvené místo přesně podle plánu. Ba co víc – o tři minuty dřív! V tu chvíli se neuvěřitelné stává skutečností. Tiziana na druhém konci zvedne telefon a říká, ano, máme schůzku za tři minuty. Ano, ano. Přesně v celou jde průchodem. Usměvavá, v rozepnutém kabátu. Překladatelka katalogů výstav ze španělštiny, katalánštiny, francouzštiny. A pozor, průchodem jde zároveň i čerstvá absolventka tříměsíčního kurzu češtiny, jak se později dovídáme.
Byt je tma se spoustou malých šetřících světel, která mají své vypínače různých tvarů schované netušeně kde. Jejich hledání v nás budí touhu malých dětí – kdo ho dřív najde. Mám. Kde jsi ho našla? Tady. No teda. Hm. Ještě při odjezdu zmáčknu něco, co jsem celou dobu přehlížela a rozsvítím cosi v dálce, kde tuším nové světlo (byl tady ten vypínač vůbec předtím?). Byt se tím stává ne plný tmy, ale plný netušených světel.
Tiziana protančí kuchyní, prstík namíří ke konvičce na kávu a řekne – víte? Víme. Odkud jste? Podiví se. Předtím jsme možná vypadali jako z pralesa a teď víme, co se dělá s konvičkou. Víme. Vaříme. I když není úplně pravda, že víme všechno, protože konvičku používám já a já nečtu návody. V. mi později přečte, za dlouhého večera bez wi-fi, z návodu na konvičky, že to, co jsem u ní dřív používala jako temper, je redukce. Vědět, že ten je ta, tak ho nikdy nepoužiju, protože moje konvička na dva italské šálky se přejezdem českých hranic automaticky (a navždy) změnila na konvičku pro jeden český hrnek. Tady není co redukovat. Ale. Právě u konvičky mezi námi a Tizianou došlo k pravému spojení, odhalení jejího tajemství – tříměsíčního kurzu češtiny. Začínáme ji zajímat. Tiziana s roztomilým djekuji a prosím pokládá na stůl klíče od bytu, ofotí naše doklady, nechává na stole složku s francouzským manuálem na byt, Benátky a odpadky. Odchází. Jsme osamělí v bytě se samo střídací teplou a studenou vodou, talíři, hrníčky, příbory, hrnci, topinkovačem, ledničkou, spoustou blížících se světelných momentů, klíčem v zámku, který při každém otočení dává naději na dobrodružství. Buď zůstat na noc v bytě odemčení, nebo se z něj ráno nedostat, případně se do bytu už nikdy nevrátit. V manuálu se píše, že nám byl na čtyři dny přidělen na starosti dům plný rezidentů. Máme dbát na to, aby se doma cítili dobře.
Vyhlašujeme referendum, tiše volíme typ odpadkové krabice a začínáme BÝT BENÁTKY. Stylově. Bez připojení. S jednou čárkou na mobilu zjišťujeme, že H. v Praze burácí břicho. Tady je každá čárka dobrá. Hlas zní přerušovaně.
Venku visí příležitosti všechno vidět a zažít. Je to ve vzduchu. Mám pocit, že když u toho nejsem, tak příležitosti nevisí, ale unikají. A přesto je tady čas, který v Praze nemám. Na psaní. Pokoje se stávají důvěrnějšími, kuchyň přátelštější. Pestrobarevnému hadříku začínám po pár hodinách věřit, že je utěrka.
Ulicí Ruga Vecchia s. Giovanni procházejí jistým krokem upravené, vědomé, stoleté ženy s mejkapem na dvacet. Hlasem rozprostřeným do všech stran mluví do mobilních telefonů, přesvědčují kdoví koho kdoví o čem a s nadhledem míjejí rohy domů přelepené úmrtními oznámeními těch, kteří zemřeli v sedmdesáti. V ulici Naranzeria je obchod L‘arte di Casanova, v Calle de le Beccarie o panetteria mají čerstvé ryby, v Calle dela Regina prodávají mýdlo z Damašku. Hledám místo, kde koupím rybu. Vybírám si stánek. Stojí u něj trpělivě řada starších žen. Zařadím se mezi ty, které už vědí.
Procházím náměstím s pocitem, že jdu správným směrem už příliš dlouho. Tyhle černošky jsou navlas stejné, jako ty na předešlých dvou náměstích a jí to stejné jídlo. Odbily dvě a vysvitlo slunce. Nemám ráda hru na kdysi. Harmonikář na gondole. Jo. Ale snad bez zvuku. Jenom vidět a vědět, že všechna doba světa je svedena do benátských kanálů. Vím to líp, když nehraje.
Večer otvírám okno, pouštím Benátky dovnitř, vypínám topení, to francouzský manuál zakazuje, snad aby neuhasnul plamen. Zvláštní směs vůně pečeného masa a seriózní voňavky, která jediná ví, jak elegantně zapadnout a spojit nespojitelné. Spím při otevřeném okně. Venku někdo přichází a pokašlává, hledá asi klíče, pak zase odchází. V noci se probudím v 00.15. Venku skončil hluk a začalo ticho, to mě probudilo. Nad ránem začnou dole přikulovat sudy, cinkat bednami s lahvemi, odnášejí prázdné, přinášejí plné. Pustím si rádio Joe, jdu do sprchy. Nahoře pokojem přechází rezident.
Nový den. Vycházím ven. Je asi čas jet domů, Italové se mě začínají ptát na cestu. Odpovídám jim francouzsky s českým přízvukem a pobaveným výrazem – kdo jiný by se v těch ulicích tady měl vyznat, když ne vy. Včera jsem hledala dvě ulice, obě byly na svém místě a jmenovaly se jinak než na mapě.
Město pominuté, posedlé a pošetilé.