Společnost a politika Vzdělávání

To, že zlikvidovali státní střední školu, na níž jsme s kolegy učili, nás konečně donutilo založit si školu vlastní – alternativní (dokončení)

Z výuky chemie na Hořickém gymnáziu. Foto: stránky HG

Dokončení rozhovoru s Šárkou Šandovou, ředitelkou alternativní čtyřleté střední školy s názvem Hořické gymnázium, tentokrát o vypořádání se s digitální demencí, zázemí pro absolventy, školní komunitě a pokojných bojovnících, jdoucích v protisměru.

Jak se vaše škola vypořádává s tím, co Manfred Spitzer nazývá digitální demence?

Moderním technologiím se nebráníme, ale využíváme je, řekla bych, s mírou. Ono je fajn pustit si třeba dokument a pak o něm diskutovat nebo se podívat na fotografii čehokoli a kohokoli. Moderní technologie mohou výuku velmi obohatit, pokud jim ale nepodlehneme zcela. V minulém roce jsme museli po poradě s rodiči striktně omezit používání mobilních telefonů jen na přestávky, protože studenti byli permanentně na sociálních sítích. Zlepšilo se to a letos využívají internetové vyhledávače v mobilních telefonech i při vyučování; tedy pokud to potřebují a domluví se s učitelem.

Jak se ty a tvoje škola díváte na fenomén e-learningu, v němž živého učitele nahrazuje internet a webové či youtubové prezentace?

Je to hrozba nejen proto, že studenti často v informacích tápou, protože je neumí utřídit nebo najít podstatu sdělení. Vlivem moderní technologie se role učitele proměňuje, ale podle mě je nadále velmi důležitá. Učíme se také pozorováním druhých, a pokud bychom v procesu učení nahradili člověka strojem, vytratila by se lidskost. I proto vedeme studenty k týmové práci a diskutujeme spolu o všem, co se nás všech týká. A při tom všem se snažíme zlepšovat kulturu písemného i mluveného projevu. Naši studenti často mluví na veřejnosti, hodně píší, při hodinách si společně čteme, povídáme, dramatizujeme, recitujeme, jezdíme do divadla. Přejeme si, aby četli knihy, nejen statusy na Facebooku. I proto máme školní knihovnu. Je příjemné zjistit, že mnozí čtou docela hodně. Minulý týden si Jonáš z prvního ročníku přišel pro Kosmovu kroniku a opravdu ji čte. Napadlo by tě to?

"Družíte se" také s podobnými školami.

Od počátku, od dob příprav nové školy jsme v úzkém kontaktu s pražským Gymnáziem Přírodní škola. Jimi se inspirujeme nejvíc. Často se navštěvujeme, se studenty i bez. Příseděla jsem i u maturit a viděla, jak šikovní a samostatní studenti Přírodní školy jsou. Tohle zjištění asi posunulo mé názory na možnosti školství nejvíc. Ale i když se od nich učíme, nepřebíráme vše. Nechceme napodobovat, jdeme vlastní, hořickou cestou. A všem z Přírodní školy velmi vděčíme za to, že nás nechávají do své kuchyně nahlédnout a nechávají nás vybrat, co ochutnáme. Pakliže nám zachutná, prozradí i recept. Vracíme to tím, že my podobně pomáháme dalším iniciativám. V poslední době mě hodně potěšilo, že jsme se dostali do Mapy inspirativních škol.

V českém prostředí je rozšířena legenda, že alternativní školy dostatečně nepřipraví své žáky na další pokračování studia v běžném systému (alternativní MŠ na běžnou ZŠ, alternativní ZŠ na běžnou střední školu, alternativní SŠ na univerzitu). Jaké s tím máte zkušenosti u vás ve škole?

Nám zatím odmaturovala jedna třída, deset maturantů, a všichni pokračují úspěšně. Naši první absolventi jsou jakýmsi potvrzením nové školy. I když "nejedeme" primárně na výkon, měli jsme šest vyznamenání a měli jsme z nich radost. Všichni se dostali na vysoké školy a my je dál sledujeme a pomáháme jim. Zajímá nás, jak si vedou, a zajímá nás také, co a proč jim nejde - tedy ta "bílá místa", která měla/mohla vyplnit střední škola. Zatím jsme zjistili dvě věci, které bychom z naší strany mohli zlepšit: psaní protokolu laboratorní práce a úzus citací v odborné eseji. Ale nejde ale jen o to učit další, co jsme předchozí nenaučili, ale i vybavit je do dalších let tak, aby se to, co potřebují, uměli naučit sami.

Ze své waldorfské sociální praxe vím, že v podobných společenstvích nejde o "úvazek", ale o "působení", zapojení celého života. Jeden člověk v rodině, který působí v této oblasti, znamená tedy do jisté míry zapojení celé rodiny. Funguje to u vás taky tak? A co na to vaše rodiny?

Ano, funguje to tak i u nás. Naše rodiny byly u našeho rozhodnutí založit školu, udělaly je de facto s námi. Bez toho by nebylo vůbec možné začít. Školu s námi rodinní příslušníci chystali a pomáhají nám stále. Třeba moje dcera je mezi našimi prvními absolventy a i ona má velkou zásluhu na vzniku školy. Přešla k nám tehdy s několika svými spolužáky ze státního gymnázia. Bylo to odvážné rozhodnutí, ale bylo její - nepřemlouvala jsem ji. Naše rodiny spoluvytvářejí školní komunitu stejně jako studenti, jejich rodiče, přátelé. Setkáváme se v širších i užších skupinách, pořádáme společné výlety, táboráky, zahradní slavnost, posezení v knihovně, koncerty, výstavy atd. Lépe se tak poznáváme a sdílením radostí i starostí prohlubujeme vzájemnou důvěru. A máme radost, že je školní komunita široká, že se proměňuje a rozšiřuje.

Trocha statistiky: kolik učitelů a ročníků má vaše škola - a kolik studentů už jí prošlo? Jaké je rozložení prostředků, z nichž žijete: kolik z nich nesou rodiny žáků, kolik stát, kolik případní sponzoři a kolik granty?

V současné době máme 46 studentů, 10 absolventů a 16 učitelů, většinou na částečné úvazky. Příspěvek na náklady studia, tzv. školné je 1 250 Kč měsíčně. Dorovnáváme tím 90 % normativ na žáka, který dostáváme od státu na zajištění vzdělávání, a hradíme jím provoz. Tyto prostředky ale na zajištění chodu školy zdaleka nestačí. Sponzorským darem škole jsou proto naše nízké mzdy. Finanční či jiné dary dostáváme také od některých místních podnikatelů, firem, rodin, jednotlivců. Pomohlo a pomáhá i město. Každé takové pomoci si velmi vážíme a snažíme se vracet nejen tím, jakou školu vytváříme a jak studenty profilujeme, ale veškerou naší činností a působením. Granty využíváme občas také, ale je to spíš nárazové, chybí nám člověk, který by je pro nás vyhledával a zpracovával. My zřizovatelé školu nejen vedeme, ale také v ní hodně učíme a na granty nám už síly a čas nezbývají.

Jak se s vaší alternativností srovnává celostátní systém? Šlape po ní - toleruje ji - vítá ji - pomáhá? Nehodící se škrtněte, hodící se rozveďte.

Státní systém, tedy ten vyšší a nám vzdálenější, dělá nejčastěji mrtvého brouka, a to je asi tak to nejlepší, co pro nás může momentálně dělat. Oceňuji, že po nás nešlape, oceňuji i to, že občas i pomůže, obrátíme-li se na nějaký úřad s prosbou o radu. Od začátku dobře spolupracujeme s místními základními školami a místními státními institucemi a naše spolupráce se dál pěkně rozvíjí. A doufáme, že se i na kraji a dál třeba jednou prolomí ledy a systém vyjde alternativě víc vstříc.

Můj učitel ze školy, kterou jsem zmínil, Ulrich Rösch, nazval snahu alternativ ve dnešním státě snahou několika entuziastických taxíků jezdit jiným směrem, zatímco zbytek provozu jede v protisměru. Dá se to rozvést ze stanoviska vaší školy?

O platech jsem už mluvila, ale ještě něco dovysvětlím. Nejen že se nás netýká navýšení platů, které potkalo učitele ze státních škol, ale nerozumím tomu, proč na dítě nestátní střední školy jde nejvýše jen 90 % státního normativu. Některé školy dostávají i méně. Nerozumím tomu, protože plníme státní zakázku stejně jako školy státní a rodiče našich dětí platí daně. Nestěžuji si, věděli jsme, do čeho jdeme, ale vůči těm dětem a jejich rodičům mi to přijde nefér. A jako ředitelku mě pochopitelně mrzí, že nemohu adekvátně zaplatit práci, kterou lidé v naší škole odvádějí. Zjednodušili jsme sice mnozí své životy a umenšili potřeby, jednoduché to ale není. Přála bych si, abychom mohli finančně přispívat na vzdělávací aktivity našich studentů a přála bych si více prostředků na vzdělávání našich učitelů, například na poznávání podobných škol v zahraničí. To jsem se ale oproti dnešku příliš rozesnila. Solidní plat by měl být samozřejmostí i v alternativní škole. Ale své profese si nejprve musíme vážit my učitelé sami, pak se teprve dá totéž vyžadovat od ostatních. Kdo si necení sám sebe, kdo se nedokáže odvážně vzít za svůj stav a cech, toho si neváží ani ostatní.

Nicméně alespoň co do výstupů české školství nevidím v globálu až tak špatně, i když stát v poslední době dělá, co může, aby se zhoršilo. Ale nejsem analytik a data, která si přečtu, vzápětí zapomenu. Jsme možná konzervativnější než v jiných zemích a změny dají větší fušku, ale nemůžu říct, že děti toho umějí méně, než jsme uměli my, protože umějí zase něco navíc. Třeba dobře anglicky.

Co v poslední době udělalo největší radost tobě osobně?

V pátek jsem se doslechla, že o naší škole místní podnikatelé při setkání se starostou na radnici pěkně mluvili, a to mi udělalo opravdu radost. Každý den se do práce těším a mám radost, že přibývá lidí, kteří mění zažité představy o vzdělávání. Mám radost z našich studentů a mám velkou radost ze svých dětí. V neposlední řadě jsem vděčná za to, že jsou kolem mě lidé, s nimiž je požehnání být.

MGR. ŠÁRKA ŠANDOVÁ

Narozena 1966 v Praze. Vystudovala Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Má dvě děti, Matěje (29) a Magdalénu (19 let). Provdala se do Jičína, nicméně už 11 let žije a pracuje v Hořicích v Podkrkonoší. Od roku 1992 učila 21 let na místním státním Gymnáziu, v roce 2014 spoluzaložila a od té doby vede zdejší nestátní čtyřleté všeobecné gymnázium.

Baví ji všechno, co dělá - nebo to nedělá.