KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Naše společnost už není rozdělená na levici a pravici, ale na „progresivní“ a „konzervativní“. To, že se těm posledním budeme smát, o naší osvícenosti nesvědčí.

Víme: společnost je rozdělená. Kudy přesně se ale vine dělící čára a proč? To už je těžší otázka. Mezi mladými a starými? Mezi městem a venkovem? Mezi chudými a bohatými? Mezi nevzdělanými a vzdělanými? Nejspíše tam, tuhle i onde – ale jen popisujeme, podstatu obcházíme a možná taky někde zaměňujeme příčinu a důsledek. Domnívám se, že odpověď, která problém nejlépe rozkrývá, zní: mezi konzervativními a progresívními.

Obě slova zavánějí nálepkou, tak je dobré je upřesnit. Konzervativní (záměrně ne „konzervativec“, tento termín má svůj ideologický, politický obsah) je člověk, který vnímá rychle přicházející změny ve společnosti spíše nelibě. Často je nechápe, často má pocit, že „nejsou pro něj“, nejsou v jeho prospěch, kladou mu překážky a pasti, často na ně obtížně reaguje, obtížně se jim přizpůsobuje. Má obavy z budoucnosti, protože se bojí dalších ještě „horších“ změn, cítí v nich až ohrožení řádu světa, ve kterém žije. Rád by šlápl na brzdu a vykřikl: zastavte nebo aspoň zpomalte ten vlak! Za čím se pořád ženete, o co vám jde? 

Progresívní člověk rychlý vývoj spíše vítá, jeho očekávání jsou pozitivní. Změny jsou pro něj příležitostí – umí se jich ujmout, umí je využít, protože se v nich dokáže zorientovat, nebo si to aspoň myslí. Věří si. V této měnící se společnosti je vítězem, či se tak cítí – to je důležité a budu to ještě vícekrát zdůrazňovat, že emoce jsou zde podstatné, důležitější než fakta. Tento svět je „jeho“, je rád, že v něm žije.

Tolik k upřesnění, nicméně ještě pro další zdůrazňuji, že tyto pojmy nepovažuji za hodnotící ve smyslu kladný-záporný.

Kde se konzervativní vzalo?

Že lze společnost rozmístit po ose konzervativní-progresívní jistě není novinka – takhle to v dějinách bylo vždycky. (Na úsvitu dějin se progresívní zemědělci oddělili od konzervativních lovců a začali testovat jakýsi nový, dosud nevyzkoušený způsob života: nemigrovat, usadit se, pěstovat a chovat.) Společnost je pořád v pohybu a vždy v ní můžeme najít ty, kteří změny pohánějí a vyvolávají, a ty, kteří je spíše jen dle potřeby přijímají. V čem je dnešní doba jiná? Ve dvou věcech: v rychlosti a „vítěznosti“ změn.

Tempo změn, které civilizace nabrala v posledních dvaceti letech, je neporovnatelné s čímkoli v minulosti. Hlavním, i když jistě ne jediným hybatelem jsou technologie – ty mají rychlost změn ve znaku jako svou vůbec nejdůležitější vlastnost, která je dána specifickou povahou tohoto odvětví. Dějinným obdobím, které charakterizovaly rychlé změny, byla doba průmyslové revoluce; dnes probíhají podobně hluboké změny v kratším čase a není divu, že se dnes hovoří o nové (třetí, čtvrté) průmyslové revoluci. Charakterizuje ji rychlost: pár měsíců od nápadu k celosvětové dostupnosti. Doba od „verze 1“ do masového, celosvětového adoptování se neustále zkracuje. Googlu trvalo od nuly k celosvětové slávě asi osm let, Facebooku pět, Instagramu už jen dva roky. Investiční kapitál – což je v této podobě novinka několika posledních desítek let – funguje jako raketové palivo pro urychlení změn. Jeho jediný cíl je „rychleji, rychleji“. Ve světě technologií je tempo hlavním požadavkem: když to neuděláme superrychle, udělá to někdo ještě rychleji a my prohrajeme; hlavní maximy jsou „quick and dirty” („rychle a špinavě“) či „build first, fix later“ („nejdřív stav, pak opravuj“).

Každý, kdo se technologické branže jen dotkl, zná dobře pojem „digital divide“, česky „digitální propast“, i když přesnější je slovo „průrva“, neboť nejde o její hloubku ani šířku, jako o nepřekročitelnost. Kdo se jednou ocitne na té špatné straně, ujede mu vlak a na tu druhou už nepřeskočí. Musí se pořád „surfovat“ na vlně jedoucí vpřed, vnímat a ovládat novinky. Svou digitální průrvu má každý jinde – někdo se třeba nikdy nenaučil ani s počítačem, jiný vytrvale olepuje svou rozpadající se starou Nokii izolepou, někdo zvládl Internet, ale otevře si Seznam.cz a říká tomu Internet, je to skoro jedno – důležité je, že „novoty“ už moc nepřijímá a nejraději by byl, aby se svět zastavil v roce 1995, 2000, 2005, 2010… tam, kde mu to přesně vyhovovalo.

Druhá, související charakteristika je „vítěznost“: kdo ty novoty pochopil a uchopil, se obvykle stává (ekonomickým) vítězem. Slízne smetanu. Je to vidět v celých průmyslových odvětvích. Tradiční průmysly, pilíře velkých ekonomik, jako je třeba strojírenství, hutnictví a těžařství, už netáhnou a těžko se v nich vydělává, odsouvají se do třetího světa. Dokonce se těžko vydělává i v elektronickém průmyslu, který patří mezi ty modernější. Na čele se usazují i jen několik let staré technologické firmy, které nejenomže prudce rostou, ale dovedou i vydělávat. Rezervační služba booking.com – řekli byste „jakýsi vyhledávač a rezervační formulář“ – má větší hodnotu než deset obřích hotelových řetězců dohromady, taxikářsko-netaxikářský Uber má větší hodnotu než leckterá velká automobilka, a tak dále.

Ne každý konzervativní je zpátečnický tmář. Když ale moderní stavební nebo strojírenský konstruktér, který třicet let poctivě a kvalitně dělal svoji práci a unavený odchází do důchodu, do kterého si moc nenašetřil, vidí pětadvacetileté „vítěze“ v nějaké technologické branži, které on už moc nerozumí… stává se z něj člověk konzervativní. 

Rychlost spolu s vítězností má jeden neblahý důsledek: lidé (reprezentující zaměstnance firem) se nestíhají přizpůsobit. Při pomalejším tempu, obvyklém v předchozích dobách, byly změny spíše generační a hrubě řečeno platilo, že nepřijatelnost „novot“ pro starší generaci samovolně odezněla s jejím přirozeným vymřením. Dnes ale „nepřijatelné novoty” dopadají na generaci v polovině jejího aktivního života. Člověk je mimořádně přizpůsobivý tvor, ale také má své meze. 

Jste konzervativní a nevíte o tom?

Konzervativní přístup, ono „Brzděte, prosím!“, se projevuje v postojích a chování lidí, aniž si to sami přesně uvědomují. Důsledky můžeme vystopovat; abych uvedl jednu veselou ilustraci, je to zřetelná obliba nově natočených televizních seriálů a filmů ohlížejících se do takové minulosti, kterou považujeme za libou. Prvorepublikové Četnické humoresky bezpečně přitahují k obrazovkám rekordní počet lidí i v reprízách, třebaže to, slušně řečeno, není žádný filmařský zázrak. Představují ale pohled do útěšného, minulého světa, vyvolávají příjemný pocit, a nejenomže chceme sledovat onu „libou“ minulost, ale chceme si to několikrát zopakovat, přehrát už přehrané, tak jako rádi opakovaně posloucháme stejné songy z osmdesátek. Na opačném pólu je (třeba) seriál Kosmo rovněž s vysokou sledovaností – tyto dvě skupiny jsou zřejmě přibližně stejně početné. Přitom si dovolím drze říci, že neexistuje jediný divák, kterému by se hrozně moc líbily jak Četnické humoresky, tak Kosmo. To jsou dva nekompatibilní světy – jeden chce brzdit, druhý šlapat na plyn.

Právě tak se to projevuje i ve sféře veřejného a politického dění. Podvědomá touha po brzdě vystoupila  na povrch v otázce migrace, která v (řekněme) polovině obyvatel vyvolala postoj nenávistně hysterický – nepouštět. Přesto si nemyslím, že tato polovina je zlá, nenávistná a rasistická, a pravděpodobně by v srážce s realitou reagovala zcela jinak. Důvodem, „spodním proudem“ je konzervativnost, obava ze změn a především jakési podvědomé zajásání: konečně tu máme změnu, které můžeme zabránit! 

Vidíme doma i ve světě nástup „zvláštních“ politických sil – můžeme si je ohraničit třeba  jmény Trump, Zeman, Le Pen, Kaczynski. Hledá se vysvětlení jejich popularity a volebních vítězství. Hovoří se o zklamání z tradičních stran, o naštvanosti chudnoucí střední třídy, o selhání elit a o jejich odtržení od života prostých lidí, a tak dále. Opět, toto vše může být pravda, ale opět si myslím, že podstatou a spodním proudem, který toto vše živí, je konzervativnost. Všichni tito vůdci ji úplně dokonale ztělesňují; Trumpův hlavní slogan „Make America Great Again“ je jednoduše zašifrovaným kódem „navrátím vás do doby, kdy byla Amerika ještě velká a slavná“. Stejně tak Zeman vysílá snadno pochopitelné signály: buřty, pivo, v případě potřeby trochu nenávisti a závisti, cigárko, pomalost, zemitost, Bohdalka, záměrná nekorektnost, novoty v Česku nechceme. Dovolím si tvrdit, že i nemalá část půvabu Andreje Babiše je v tom, že vlastně představuje konzervativnost. V jeho výroku „Vždy jsem se uměl postarat o rodinu, o přátele, o zaměstnance a taky o sebe. A myslím, že bych se o naši rodinnou firmu, Českou republiku s deseti miliony členů, taky byl schopen postarat“ naleznete vše. I jeho hlavni slogan „řídit stát jako firmu“ je jasně konzervativní: udržovat to tu hezké, čisté a fungující. Žádné novoty.

Putin a jeho režim jsou čistokrevně a do morku kosti konzervativní – i když je to, jak tomu v Rusku bývá, konzervativnost poněkud zvláštního ražení. To ostatně může být důvodem, proč na něj nahlíží nemalá část populace příznivě: vždyť zatímco on tu konzervativnost ve své zemi už šestnáct let realizuje, ti naši zoufalci o tom jenom mluví. 

Výše zmíněné osoby (a řada dalších) se navzájem velmi liší – v jejich projevech ale nalezneme jedno společné sousloví, a tím je odpor a kritika liberální demokracie. 

Nedivme se, neposmívejme se

Průrva mezi těmito světy vede k tomu, že spolu nekomunikují, jsou ve vyhraněné opozici: první druhého nesnáší, druhý se prvnímu posmívá. S konzervativními lidmi docela často hovořím a myslím, že jim rozumím a chápu je. Na jejich světonázoru není nic k posmívání a nic k odsouzení: člověk je zde přece proto, aby byl šťastný a spokojený, není-li tomu tak, je něco v nepořádku. Štěstí a spokojenost jsou pocity, žádný objektivní stav. Nerespektovat to je hloupá povýšenost, která je bohužel docela často vidět: voliči Trumpa nebo Zemana nejsou žádní pitomci a chudáci, žádný ubohý spodek společnosti – dokonce, jak je dobře známé z amerických povolebních průzkumů, mají v souhrnu nadprůměrné příjmy. Jsou to normální lidé, kteří jen mají jiný pohled na vývoj společnosti než vy a já. Žádný nelze označit za špatný a za správný – ani ten jejich, ani ten náš. A hovoří-li se o selhání elit, pak tkví v tomto – v  ignorování, že možná i většina lidí se necítí být mezi vítězi, v namyšlenosti, my jsme elita a ostatní jsou jelita.

Myslím, že je zcela správné si položit otázku, kterou byste ode mě asi nečekali. Není skutečně na místě „trochu zpomalit“, sportovním žargonem řečeno nechat, aby se dvě skupiny pelotonu zase sjely, programově o to usilovat? Pokud totiž odhlédneme od pocitového vnímání štěstí a nespokojenosti, zůstanou nám nepříjemné skutečnosti. Narůstající nerovnost uvnitř nejvyspělejších zemí, narůstající nerovnost v rozložení majetku, to, že hospodářský růst země je de facto „růstem HDP“ pouze u úzké nejbohatší skupiny, zatímco u střední třídy „její HDP” stagnuje a klesá. To, že přes celkový zjevný nárůst bohatství světa žije alarmující procento lidí v situaci kousek od finanční propasti: například polovina obyvatel ČR uvádí, že pro ni představuje střední až vysoké riziko, že nebude schopna uhradit nenadálý výdaj ve výši 27 000 Kč – tedy jednoho průměrného platu. V „bohaté“ západní Evropě dává tuto odpověď – přes tamní trojnásobnou výši průměrného platu – také překvapivě vysoké procento lidí (v Německu cca 30 %, ve Francii a Velké Británii okolo 40 %). To jsou už tak vysoká čísla, že je těžké hovořit o tom, že v současné společnosti je vše v pořádku a že to „přes dílčí problémy jde správným směrem“. U efektů globalizace se najednou začíná daleko více hovořit o negativech namísto pozitiv. Nové pokroky zejména v technologických branžích vytvářejí „ekonomiku vítězů“, situace, kdy jeden vyhraje vše a všichni ostatní jsou poražení.

Aby se peloton znovu sjel, samozřejmě nelze „zastavit pokrok“. Ale usilovat o to, aby tento pokrok nebyl devastační pro celá odvětví, reprezentující tisíce firem a stovky tisíc zaměstnanců. Aby se většina lidí nemusela cítit jako poražená. Úkolem pro skutečné elity je neignorovat tu větší část, přestat se jí posmívat a usilovat o to ji pochopit, vcítit se. A zareagovat. Ještě je na to trocha času – ale ubývá ho.