V příbytku Jana Masaryka
Druhý ze série článků, týkající se letošních dějinných výročí, se pohybuje mezi životopisným archetypálním esejem a osobní výpovědí. Autor, kterému není cizí anarchistický pohled na svět, se v něm vyznává z několika okamžiků, v nichž se zrodil jeho vzácný vztah k člověku – který byl po většinu svého života politikem.
Lekce svobody
Bylo, nebylo, dávno, v době, kdy bylo třetí tisíciletí nové, jsem se seznámil se svým celoživotním přítelem Jardou Svobodou, který byl mým spolužákem ze studijního kruhu na Katedře filosofie Univerzity Hradec Králové. Přednášel tehdy referát o knize Viktora Fischla Hovory s Janem Masarykem, téže, z níž na jaře 1968 anonymně předčítal Jan Werich v pořadu Československé televize Co tomu říkáte, pane Werichu? Werich se zdráhal použít jméno autora knihy, který tehdy pobýval v Jugoslávii jako velvyslanec Izraele, mocnosti, který stále patřila do okruhu našich největších „státních nepřátel“, a nevyřkl sám ani jméno respondenta – pouze s moderátorem Škutinou naznačili, že šlo o syna TGM. Úryvek pořadu byl později pod názvem Lekce svobody vyvěšen na síti YouTube, a jako takový se stal hitem sociálních sítí, na nichž se ovšem Masarykova slova šíří jako Werichova. Strašně moc nám (navíc ještě jako Hradečákům, Fischlovým „spolurodákům“) byly tehdy Masarykovy názory vyjádřené v nedávno poprvé legálně vyšlé knize blízké – a mně navíc i jeho osobnost. Masaryk mladší byl totiž celý já: nedostudovaný, depresivní, s těžce řešeným vztahem s matkou, která během jeho dětství ze všech mateřství nejtíž trpěla svou chorobou; laktační psychózou. Nesmírně talentovaný hráč na klavír, ovšem neschopný řadu hodin denně cvičit, aby se mohl stát virtuózem. Tento komplex méněcennosti v rodině, kde otec byl polobůh, sestra doktorka filosofie a bratr slavný malíř, si Jan kompenzoval tím, že byl bouřlivák: kradl lidem z recese na ulici cylindry a se spolužákem Karlem Schwarzenbergem (dědečkem svého nástupce, dnešního exministra zahraničí) plival z oken Akademického gymnázia lidem na hlavu. Vyloučili ho za to později ze školy a za trest jel pracovat do amerických továren Charlese Crana, pozdějšího hlavního sponzora kampaně svého otce za rozbití Rakouska a vznik ČSR. Tato „výchovná metoda“ neuspěla (i když možná se v něčem projevila až po letech…) a Jan se musel se vrátit domů. (Za druhé světové války pak na vlnách vysílání Volá Londýn! dojemně vzpomínal na tento potupný návrat, který mu ulehčila jedna dívka, s níž se miloval ve východočeských lesích…) Atentát v Sarajevu a první válka byly pro něj (stejně jako například pro Jaroslava Haška) vysvobozením. Dostal pevný řád a stal se vynikajícím rakouskouherským vojákem (který se ovšem jako poručík jízdy staral výhradně o koně a za celou válku ani jedinkrát nevystřelil).
Český Honza
Druhý život Jana Masaryka nastal, když se jeho otec stal prezidentem. Tehdy se ukázala jeho nezaměnitelná hodnota mezi sourozenci-akademiky, zvyklými pobývat jen ve studovnách. On, který býval armádním štolbou na Ukrajině, v Maďarsku a Itálii, stejně jako hasičem v Chicagu, a domluvil se s každým z každého národa, získal navíc otcovo charisma a z jeho pražského salonu kindrštúbe, a uměl dokonale anglicky a francouzsky, byl s velkým příjmením svého otce vyslán jako československý diplomat a později vyslanec do Británie (klíčové země, která zajistila naši samostatnost). Rozpustilí Britové, jako byl G. B. Shaw, ho milovali, a ti suší ho zase obdivovali za to, že dokázal do rána pít jako jeho katolický dědeček z Moravského Slovácka – a vzápětí při čaji anglosasky rokovat jako jeho dánsko-americká puritánská maminka.
Když jeho otec, veliký TGM, umíral, nechal si od syna dát slib, že nikdy neopustí jeho nástupce, doktora Beneše. Masaryk mladší slib nikdy neporušil – a učinil ještě víc. Když se stal za druhé války exilovým československým ministrem zahraničí, britský král Jiří VI. (otec dnešní královny Alžběty, kterého známe z filmu Králova řeč) dvorně vyházel všechny ostatní diplomaty a trávil hodiny jen s Masarykem a jeho osvěžujícím drzým smyslem pro humor. Jedna příhoda za všechny: Ve dvorském žargonu bylo zvykem říkat odskočení si na malou „mýt si ruce“. Když se ho komorník jednou před králem zeptal, zda nemá potřebu umýt si ruce, řekl, že už si je umyl – támhle za keřem. Jiří VI. se zhroutil záchvatem smíchu. Jindy jim stačilo se domlouvat očima: koktavec na trůně a maniodepresivní diplomat si nemuseli říkat, o co v životě jde… Tímto způsobem získal prezident Beneš za války „mimo pořadí“ řadu nutných podpisů (počínaje uznáním prozatímní československé exilové vlády za vládu oficiální) i peněz, neboť charismatický Masaryk uspořádal turné, v němž hrál na klavír za zpěvu Jarmily Novotné – a šeky místních průmyslníků se jen hrnuly. Společenský „kejklíř“ Masaryk mladší byl za druhé světové války pro „krále“ Beneše tímtéž, čím byl za války první pro „krále“ Masaryka staršího „kejklíř“ Štefánik (je možná znakem kejklířů, že ani ten nezemřel přirozenou smrtí…).
Synovu povahu samozřejmě vycítil i český národ; zatímco k jeho otci cítil posvátnou bázeň a úctu, syna si „přivlastnil“ a zamiloval jako archetyp vyjadřující vlastní dobromyslnost a inteligenci; jako „našeho Honzu“. Pohádka o Českém Honzovi ale končí tak, že se Honza vyhraného království vzdává a na oplátku získá šťastný život. To Masaryk udělat nemohl. Vše, co v životě vyhrál, patřilo doktoru Benešovi…
Masaryk mladší, Beneš a „Spojenci“
Masaryk (jak bychom řekli dnes) byl geniální diplomat-lobbista a diplomat-fundraiser. Jenže diplomacie je i věcí síly a špíny – a pro tento temný les byl Masaryk spíše ztracené jehně. Vše dělal ve fatální důvěře v prezidenta Beneše, o němž mu otec na smrtelné posteli řekl, že mu má věřit a sloužit mu do posledního dechu, což pro něj byl úvazek, který splnil doslova a nikdy nepodal demisi… „Honza Masaryk“ trpěl vraždami Čechů za heydrichiády, stejně jako vraždami Němců za divokého odsunu, seč mohl, pomáhal po válce Vlastovi Burianovi (ačkoli to jediné, co proti němu jeho soudci měli, byl právě skeč, který mu nacisti napsali, aby zesměšnil Jana Masaryka), ale jeho perzekuci zabránit nedokázal – to byla věc Beneše.
Ministr Masaryk ale věřil, že i vítězní spojenci, jak na západě tak na východě, vědí, co dělají a mají věci pod kontrolou. Za války se (alespoň u těch, kdo v sobě měli špetku idealismu) zrodil pocit spojení všech, kdo byli proti nacistům, pod společnou „správnou vlajkou“. Uchovat si ho i po válce bylo skoro nebezpečné. Hasič a štolba Masaryk byl jedním z mála demokratických politiků, kteří levicové směřování 3. republiky nejen trpně přijali, ale i pochopili, že demokracie bez výrazného sociálního programu není demokracie, ale žumpa. Tykal si s československými komunistickými politiky, které lidsky poznal v Londýně, a věřil, že v lidech, v nichž našel tolik dobrého, že se s nimi dokázal spřátelit, bude i dost dobrého na to, aby nedělali revoluci, při níž budou umírat lidé. Došlo mu pozdě, že exilové válečné přátelství je míň než mladistvá léta komunistů prožitá v proletářském třídním traumatu – a hlavně, že jeho přátelé v onom vnitřním boji o svou duši nejsou sami, protože i o jejich duších už rozhoduje Stalin.
A se Stalinem se přátelit nešlo…
Dvakrát v životě na křehké schránce Masaryka-diplomata leželo závaží, jaké nebylo možné udržet bez katastrofy – a pokaždé je na jeho bedra vložil doktor Beneš. Poprvé v roce 1938, kdy měl Masaryk přesvědčit britské politiky, aby nepodepisovali Mnichovskou dohodu, což byla do jisté míry zastírací hra (Mnichov už s nimi předem dohodl Beneš – což je zápletka, která je věrně popsána ve filmu Masaryk). Podruhé v roce 1948, kdy měl být dle „demokratů“ třináctým odstoupivším ministrem z šestadvacetičlenné vlády, tím, kdo rozhodne o pádu Gottwaldovy vlády – a tím (jak s Benešem věděli) i o neodvratném počátku možné občanské války. Tu se jemu a Benešovi podařilo odvrátit. Další katastrofu ale už ne. Žádná ze zúčastněných stran si totiž nepřála, aby Beneš a Masaryk po únoru emigrovali a aby skrze jejich stále slavný hlas zazněla do světa pravda o plodech špinavé dohody mezi východem a západem, týkající se Československa. Možná ani oni sami ne. Beneš byl v únoru už muž nad hrobem, kterému zbývaly nanejvýš měsíce (odstoupil v červnu, zemřel v září). Masaryk byl ale stále zdráv…
Z ložnice do koupelny…
Na přelomu tisíciletí, když jsem poznal své celoživotní přátele Jardu Svobodu a „Honzu Masaryka“, náš další spolužák Honza Vondrouš přivedl do našeho studentského spolku posledního poválečného Masarykova tajemníka, dr. Antonína Suma. Spřátelil se s námi všemi a mě později pozval i do Černínského paláce na setkání, které se (pokud vím, dokud dr. Sum žil) každoročně v den Masarykova úmrtí odehrávalo v tamním Masarykově bytě. Ten byl dlouho zapečetěn a nyní byl upraven jako v době, kdy v něm ministr žil. Na nočním stolku stála láhev piva a pod brýlemi ležely tři knihy, které četl stále dokola; Bible, Švejk a Vojna a mír. Hned vedle byla koupelna, pod jejímiž okny Pierre Bezuchov našel svou smrt…
Doktor Sum, osobní tajemník, který byl v posledních letech JM nejblíž, celý život zastával teorii sebevraždy, kterou měl podepřenu řadou věrohodných argumentů. Stejnou teorii zastával doktor Holý, soused z doby mých gymnaziálních let, který byl předsedou komise, která Masarykův případ hodnotila v roce 1968.
Agent NKVD Michail Bělkin se v roce 1958 soukromě přiznal své kolegyni Jelizavetě Paršinové, že Masaryka zabil on.
Historička Václava Jandečková, která se zabývá historií našeho demokratického odboje a exilu po roce 1948, zase v roce 2015 napsala knihu Kauza Jan Masaryk (nový pohled), v níž dokládá, že Masaryka zabil agent britské služby CIC Jan Bydžovský.
Masarykova smrt je jednou z mála záhad, které ještě po sedmdesáti letech dokážou uživit nejen český, ale i evropský bulvár. Pro mě ale není důležité, jak zemřel, ale kdo to byl. Pro člověka jako já, který se narodil v 70. letech, vyrůstal v letech 90., a dožil se i dnešní doby, je skoro nemožné pochopit, že v této zemi žil člověk jako Jan Masaryk – a že byl dokonce třicet let jejím politikem.
Myslím, že můj rozhled po světových dějinách je dostatečný na to, abych svou vzpomínku mohl zodpovědně ukončit: Jan Masaryk byl jedním z pouhých dvou politiků všech dob, o nichž mohu říci, že je bezvýhradně přijímám, že si jich vážím a že je mám rád. Tím druhým byl Mahátmá Gándhí. Není na tomto světě náhoda, že oba museli umřít násilnou smrtí. Jan Masaryk právě před 70 lety, 10. března 1948…