Zrcadlo aneb Život jde dál
Je dobré mít kamarády. Snad nejmilejší skupinou přátel mi vždy byli muzikanti, zvláště pak ti, s nimiž jsem byl spojen v mládí v jednu generaci. Hráli jsme amatérsky bluegrass, country, milovali jsme tu muziku nade vše, spolu jsme objevovali i další světy, pomáhali jsme si. Některým z nás se pak splnil sen: Ta láska nás i živila! Další zůstali u hraní pro radost a budovali jiné profesní kariéry.
Před nedávnem proběhl koncert jedné příležitostné muzikantské sešlosti, která byla připomínkou oné krásné, idealistické a intenzivní doby. Byl jsem v publiku a přiznám se, zatlačil jsem místy slzu. Pak jsme šli spolu na pivo, s některými kamarády jsem se neviděl léta. Těšil jsem se. Debata plynula, vtípky padaly, občas zazněl i výron životní skepse, každý už má taky něco za sebou.
„Jirko, a čím se živíš teď ty, když už nejsi v rozhlase?“ – „Publicistikou se uživit nedá,“ říkám. „Tak jsem musel oprášit vydavatelskou živnost a začít znovu některé věci vydávat. Abych měl s čím obchodovat a z čeho žít.“ – „Vydělat milióny, co?“ nahodil jeden z legrace. – „Hoši, Jirka, i kdyby vydělal milióny, tak je stejně vrazí zas do nějakýho beznadějnýho projektu!“ přisadil si druhý. Zasmáli se hutně. „Pánové, ale já pracuju s jiným typem kapitálu,“ snažil jsem se o chabou obranu. „Ale no, vždyť my víme!“ dostalo se mi odpovědi s takovým tím podtónem „běž si hrát dál, chlapečku“. A tok řeči pokračoval. O dalších kamarádech, co tu zrovna nejsou. Taky o politice – zvláště o „bolševicích“, ti nám tady furt nějak zavazí, jak ti minulí, tak ti současní, a tak dál. Chápu to, samá důležitá témata pro lidi, kterým se v životě vcelku materiálně daří a mají jasno, jak to dál ve společnosti kočírovat. Vzdalovali se mi.
Není nad kamarády a upřímné zrcadlo, které člověku umí nastavit. Muzikanty mám odjakživa o to raději, poněvadž jsou bezprostřední pociťáci a plesknou sem tam, co jim slina na jazyk přinese. „Zatnou“, ne ve zlém, a poper se s tím, kamaráde. Tato výrazová bezprostřednost (kterou, prosím, nezaměňovat za výlevy osobních frustrací) mi později scházela v kruzích literárnějších, intelektuálnějších, kde člověk všechno pořád prohání strojkem rozumu, vypláchnutým od emocí, aby nebyl za primitiva…. Ale to je na jinou debatu.
Zkrátka, nejde mi to nějak z hlavy. Beznadějné projekty, hm… Je to přeci blbost, že jo, takový rádobyvtipný šplíchanec od kamaráda, který ví o věci kulový, jasně, rozumem to vím. Ale je to taky zrcadlo. A já vnímám jasně toto: Přestal jsem se mezi tou svou muzikantskou rodinou cítit dobře. Příště už asi nikam nepůjdu. Jda nocí pěšky domů, prostupoval mnou smutek. Co kdysi bylo, nejde vrátit. „Dvakrát nevstoupíš do stejné řeky,“ to je zákon. Kamarádi jsme dále, mám je rád a oni mne také, o tom vůbec nepochybuju, ale naše vnitřní cesty se rozdělily, kráčíme každý zcela jinou krajinou. A když za něčím jdeš, vždycky něco ztrácíš. Ale někoho zas třeba potkáš, když se díváš dopředu. Něco ze mne pod tou hvězdnou oblohou spadlo.