Obživlosti: Jan Petránek
Už nějakou dobu se chystám napsat do Kulturních novin o Janu Petránkovi. Hlavně proto, že to je jeden z mála novinářů, kterých si vážím. (Většinu pouze čtu.) Bez úvahy o Petránkovi je tato má série obživlých vzpomínek nekompletní a cítím, že je nejvyšší čas to napravit. Potíž je v tom, že už jsem o Janu Petránkovi jeden text napsal a jak mu čas dává za pravdu, nevím, co k němu dodat. Připadá mi, že bych v něm uměl pouze podtrhávat a zvýrazňovat. Než tedy dostanu nápad, jak vystihnout fenomén Jana Petránka lépe, budu se držet laudatia, odvysílaného před časem Českým rozhlasem Plus:
„Honza Petránek slaví osmdesáté páté narozeniny, což je událost, ke které se hodí pronést laudatio neboli oslavnou řeč a slovo se proto uděluje přátelům, kteří mají oslavence rádi, nikoli jeho kritikům, kteří by oslavence poplísnili a pokazili oslavu.
Měl jsem jako moderátor Radiofóra mnohokrát příležitost vidět, jak Jan Petránek v rozhlasovém studiu přemýšlí nahlas o událostech, které se událostmi stanou proto, že o nich hovoří Jan Petránek. Důvody to má nejméně dva. Prvním je schopnost dobrat se i jiných informací, než jsou ty, které český novinář čerpá v češtině z České tiskové kanceláře. Kdysi, ještě před érou internetových vyhledávačů, mi ukázal své rádio, u kterého trávil velkou část života poslechem celého světa. Druhým důvodem, pro který je Jan Petránek jen jeden, je jeho výjimečná schopnost dát získané informace do souvislostí a poslat éterem k našemu uchu.
Když se říká, že rádio má hezčí obrázky než televize, je to kvůli lidem, jako je on. Lépe než informace přenáší rádio emoce. A Petránek mluví o světě nejen zasvěceně, ale také vášnivě, navíc krásným hlubokým hlasem, který se nedá naučit. Díváme se s ním nejen do minulosti či budoucnosti, ale také za roh a pod pokličku. S Petránkem je nám najednou jasné, že dva a dva jsou čtyři, přičemž, a to je také důležité, jsme to my, kdo se dobereme výsledku. S Petránkem nemáme pocit, že nám vnucuje svůj názor, že někomu straní anebo dokonce za někoho propagandisticky lobuje. Jsme mu vděčni, že nás provází neznámým terénem, džunglí či bludištěm a upozorňuje na to, co stojí za pozornost a co bychom neměli přehlédnout.
Nějakou dobu pak cítím, že s Janem Petránkem neplujeme na rozhlasových vlnách hlavním proudem, mainstreamem. Je to v smutných časech mediálního úpadku, pokleslého infotainmentu, novinářské servility a autocenzury hřejivý pocit, ale zas ne nějak překvapivý. Jana Petránka totiž znám i jako velkého milovníka šansonu, autora šansonových textů, tedy člověka, kterého životem provází vytříbený vkus.“