Fejeton Zahraničí

List

Foto autor

Když jsem poprvé uviděl Jadran, bylo k půlnoci a spustil se hustý déšť. Byli jsme na jihu ostrova Lošinj, který vznikl tak, že ho jeho původní obyvatelé, staří Řekové, oddělili kanálem od ostrova Cres. Jako v biblickém příběhu o proměnění na hoře Tabor jsme zde postavili tři stany: pro Věru a Karla, pro mě a Martina, a pro potraviny.

Když jsem poprvé uviděl Jadran, bylo to tentýž den, co jsem v Praze skončil poslední týdenní non-stop službu u dvou umírajících manželů s Parkinsonovou a Alzheimerovou chorobou. V sedm hodin ráno jsem si v jejich vile v Kobylisích umyl obličej a v osm se už na Kačerově vítal s kamarády, jejichž auto mířilo přímo na jih. Slovinsko mi přišlo jako dražší Česká republika, jen s tím rozdílem, že z rádií zněl jodlerský pop, a istrijská GPS mě dojala tím, že nás vedla skrze vesnici Šušnjevici (Suseni), jednu ze sedmi posledních vesnic, kde dodnes žijí Istrorumuni, potomci původního římského obyvatelstva, které kdysi obývalo celý Balkán. Když jsme minuli první pomerančovník a v dálce viděli Rijeku, jediný mořský přístav Uherského království, který v roce 1920 se dvěma tisíci příznivců okupoval italský básník d‘Annunzio, věděl jsem, že jsem na Balkáně.

Když jsem poprvé uviděl Jadran ve dne, pražilo slunce a všichni okolo, kteří už všichni na Balkáně byli, se namazali krémem a ukryli do stínu pichlavé dužnaté rostliny. Ve chvíli kdy jsme na radu jedné z žen, s níž jsme se sešli na témže útesu, pod dalekohledy mořské policie bourali stany a stěhovali se, byl jsem už načisto spálený. Domov jsme našli v tiché zahradě její kamarádky, která tou dobou umírala doma v Berlíně, zatímco já jsem se procházel pod jejími zelenými fíky, malými nezralými pomeranči a citrónky, pletl si věnec z jejího mohutného vavřínu a pozoroval mládě štíra, jak se proplétá mezi srbskými, chorvatskými a italskými slovy, která na omítce jejího domu podle balkánského zvyku zanechali dělníci, co dům stavěli. Propadl jsem se do skutečnosti světa románů Iva Andriće, v nichž Ilyři v podvečer sedí na terasách svých domů, pojídají halvu, usrkávají šerbe, a pozorují, jak rudé slunce zapadá do moře. A když jsem v jeho svitu sklonil hlavu níž,  uviděl jsem něco neuvěřitelného, hlavičky panenek, kterými zedník-surrealista anebo deviant (nebo obojí) zahustil maltu v podezdívce domu. Tento obraz už mi sem mohl nachystat snad jen Balkánec Tristan Tzara...  

Druhý den jsme se s kamarády skrze sousední zračna luka plná stojících malých zrakoplavů (letiště plné letadel) vydali do metropole ostrova Malého Lošinje načerpat vodu a nové zkušenosti. Kamarádi odešli do města, zatímco já jsem na kempové lavičce s maurskou mozaikovou podezdívkou pojídal mně do té doby neznámé makronky, a pozoroval záplavu slovinských, italských, rakouských a německých aut, která vjížděla dovnitř a odjížděla ven. Bylo mezi nimi i jedno auto běloruské, ba dokonce jedno až z Ruska, ale ani jedno jediné se srbskou poznávací značkou. Zátokou naproti ostentativně plula loď chorvatské armády a na kopci za městem, kde se v 90. letech střílelo, ležel obrovský, do dálky viditelný kříž z kamení. Kada je bio rat, nije brat brat... (Po válce už není bratr bratrem...)

Ten den jsme cestou plnou ovcí a oslů, popásajících se mezi ruinami antických domů, dojeli až na samý jižní konec ostrova Lošinj a já jsem odtud poslal své italské kamarádce Isabelle do ani ne sto kilometrů vzdáleného Massignana žertem zprávu, že ji vyhlížím. Namísto plavby do Itálie jsme se ale s Martinem vrátili s nepořízenou i z plavby na nějakých dvě stě metrů vzdálený sousední ostrůvek Kozjak. Dálkový plavec ve mně, který je schopen hravě přeplavat tři kilometry Máchova jezera tam a zpět, se po kilometru zběsilého zápasu s mořským proudem a dvou přejezdech motorových člunů, zásobujících ostrůvek broskvemi, kávou a cigaretami, z posledních sil vrátil na pevninu udiven. Před dvaceti lety právě tady našel belgický potápěč Wouters zbytky starověké řecké galéry a v ní 2300 let starou měděnou sochu olympionika Apoxioména, který si zvláštním drbátkem seškrabává z kůže písek a pot. To škrábání by plavec ve mně, vzhledem ke své loupající se kůži, pochopil. To, jak se zde mohl potápěč potopit, ale ne…

Večer jsem na vlastní oči poprvé spatřil i atmosféru středomořského bazaru. Zažil jsem, jak večer, když zvony katedrály Panny Marie, patronky ostrova, bijí osmou, opadá žár z postranních uliček, do nichž ústí zadní vchody domů a okapy ze slepených trubek od vysavačů (které vzácnou vodu nevedou do kanálu, ale do petláhví, z nichž se pak zalévají kytky za oknem), jak se z uliček začnou trousit trhovci a z kolonády se stane bazar plný prodavačů ručně šitých čapek, tepačů mědi a pouličních zpěváků, kteří (ať už se učili zpívat na kúru katolické kaple, v chóru pravoslavné cerkve anebo na minaretech džámií) zpívají všichni stejně skvěle – a nakonec všichni skončí u Lennonova Give peace a chance-Písně, kterou dychtivě poslouchají i ti, jejichž nezvyklé uši jsou (tak jako ty moje) vyčerpané celodenním milostným zpěvem cikád... 

Proč to tady vlastně všechno povídám? Protože jsem ještě tu noc, před odjezdem, nechal na statném vavřínu, který rostl nad mým stanem, jen tolik bobkových lístečků, aby se rostlina vzpamatovala. Zbytek jsem dovezl domů, usušil, schoval do krabice od sušenek a po dva roky si každé jídlo kořenil dvěma dny, kdy jsem poprvé a naposled uviděl moře jménem Jadran, které omývá krásný a bolavý kus země jménem Balkán. A když mi došly lístky z krabice, uvařil jsem postupně i onen věnec, který jsem pro věčnou slávu básnického umění upletl z listů štědrého vavřínu.

Dnes jsem do ostrého dalmátského guláše vhodil ten poslední...