Za panem rídícím aneb o jednom zásahu folklorem
Bylo to v roce 1996. Vystupoval jsem s kapelou na festivalu Zahrada ve Strážnici a měl jsem půl dne volno. Zrovna jsem ten rok vydal Františku Okénkovi, horňáckému učiteli a zpěvákovi, CD k jeho pětasedmdesátinám, tak jsem za ním chtěl zajet a něco si vyřídit. Navrhl jsem svému bývalému spoluhráči z Poutníků, tehdy už banjistovi Druhé trávy Luboši Malinovi, aby jel se mnou. Luboš ze zvědavosti jel. Jako rodák z Náchoda a bluegrassový muzikant se s tradiční vesnickou kulturou naživo moc nepotkával. A už vůbec ne s horňáckou.
V autě jsem pustil kazetu s písničkami pana Okénky. Bylo to příjemné, jako letmá ilustrace místa, kam míříme. Ale nijak jsme se na poslech nesoustředili. Pana „rídícího“ (tento zavedený místní titul je odvozen od dlouholetého Okénkova působení jako ředitele školy v Hrubé Vrbce) jsme zastihli na kuželovském „větráku“ (větrném mlýně). Zrovna měl průvodcovskou službu. Nalil štamprličku a povídá: „Když už jste tady, provedu vás.“
Vešli jsme do mlýna, prozkoumali důmyslný mechanismus mletí obilí a třídění mouky, pak jsme zašli do horňácké jizby. Pan Okénka v dialektu vykládal, co k čemu bylo, jak se co dělalo a výklad plynule prokládal vtipnými glosami a písničkami. Láska k rodnému Horňácku i jeho noblesní a přitom velmi přirozený projev měly neobyčejné kouzlo. Já už jsem je znal, jezdil jsem do Okénkova domku na kraji Malé Vrbky kvůli přípravě CD už během předcházejícího roku, ale pro Luboše byl pan rídící doslova „okénkem“ do jiného světa. Cestou zpátky jsme si zas pouštěli Okénkovu kazetu. Při loučení mne Luboš poprosil, jestli si ji může půjčit. Potkali jsme se asi za půl roku a on mi řekl: „Člověče, my jsme po Zahradě jeli s kapelou na šňůru a celý týden mi hrál Okénka v autě. Bylo to jako droga.“ – Takto vypadá bezprostřední zásah folklorem. Niterný osobní dotyk.
Tato – pro někoho možná okrajová epizoda – ilustruje sílu působení vnitřně pevné a autentické osobnosti. František Okénka byl svým původem i založením víceméně protikladem člověka městského. Vztah k rodnému kraji a život v jeho kulturních souřadnicích pro něj představovaly nejvyšší hodnoty, jež nikomu nevnucoval, ale sám jimi upřímně žil. Zakotvení v učitelském místě v Malé Vrbce pro něj bylo po studiích jeho nejtoužebnějším cílem, přestože jej čekalo neobyčejně náročné učení v jednotřídce a současně plnění dalších povinností pro obec (včetně jednu dobu i účetnictví v zemědělském družstvu). V nejbližším okolí nebyl zkrátka nikdo, kdo by se mu rovnal vzděláním v rozmanitých oborech. Takto důkladně připravoval učitele pro jejich povolání prvorepublikový učitelský ústav. V něm se také poprvé jasně ukázalo, kam směřuje jeho srdce. Ve svých vzpomínkách (v bookletu CD Preleteuo vtáča, GNOSIS BRNO, 1995) Okénka píše:
Všechno toto krásno, ve kterém jsem vyrůstal, začal jsem si plně uvědomovat, až jsem byl „z domu“, jak se lidově říká. Novým mým domovem se stalo na čas Brno, kde jsem od roku 1937 do roku 1941 studoval na Mužském učitelském ústavu. Přechod z venkovského prostředí do městského nebyl bez obtíží. Bydlel jsem v cizí rodině a i sžívání s novým způsobem života častokrát na mne tísnivě doléhalo. Už první kontakt s městem nebyl nejpříjemnější. Cítil jsem se jako v nějakém bludišti, ve kterém všichni hledali vhodný východ, aby prostor mohl být volnější. Spousta neznámých lidí a ten ustavičný spěch působily na mne depresivně. (…) Rovněž u přijímacích zkoušek, které jsem absolvoval v horňáckém kroji, byl jsem středem pozornosti i s mým otcem, který rovněž v kroji ke zkouškám mne provázel. Sjelo se nás do Brna asi 350 adeptů učitelství, brali však jen 40 posluchačů. Snad mně tenkrát přálo štěstí, že jsem se dostal do skupiny, kde hudební vědu a zpěv zkoušel profesor přírodních věd Bruno Valoušek, rodák z Břeclavi. Když mne uviděl oblečeného do horňáckého kroje, zvolal: „Aha, moravský Slovák, jak má být! Zazpívej nějakou vaši píseň!“ Jeho srdečný tón dodal mi odvahy a já naplno svým nemutovaným tenorkem jsem zazpíval:
Súsedova stěna bíuá,
Ej, súsedova stěna bíuá,
Líčila ju moja miuá…
Možná i to ovlivnilo rozhodnutí zkušební komise a verdikt zněl: přijat.
Housle a horňácká „pěsnička“, ty jediné mne spojovaly s rodným krajem (domů jsem jezdil jen třikrát za rok). Jak jsem byl vděčný rodičům za tento neobyčejný dar, který jsem bezděčně vstřebával po celé své dětství! A právě v takových tísnivých chvilkách jsem si umiňoval, že až se vrátím po studiích domů, do rodného kraje, z celé své duše budu usilovat o to, aby krása lidového umění na našem Horňácku nikdy nezanikla, ale rozhojněna předávala se dál na mladší pokolení.
A jak si předsevzal, tak i po celý život konal. Působil v legendární muzice Jožky Kubíka. Po smrti primáše vystupoval ještě několik let s mladou muzikou Martina Hrbáče. Připravoval a konferoval koncerty a folklorní slavnosti. Mnoho sil věnoval přípravě festivalu Mladé Horňácko. Ale počátek této práce pro rodný kraj začínal už ve škole. Jedním z důležitých úkolů, které hned zkraje ukládal svým žáčkům, zněl: „Běžte za svými prarodiči, naučte se od nich písničku a přineste ji do školy.“ Z písní takto vytažených z živé paměti starších pokolení sestavil poté zpěvníček a z něj předával písňové bohatství do paměti pokolení nastupujících. Dnes je trendem být „otevřený“, svobodný, neukotvený, flexibilní – jenomže toto směřování paradoxně nezřídka vede k tomu, že člověk přestane být sám sebou a vlaje ve větru dobových tendencí a hektismu. K tomuto přirozenému tíhnutí moderního světa je zapotřebí protiváhy – a tou je tradice. V ní se pak najdou i natolik silní jedinci, kteří – podobni statnému dubisku s hlubokými kořeny – stojí na svém místě jako pevné majáky pro své okolí a přečkají lecjaký poryv vichřice.
František Okénka byl jednou z těch mála osobností, které kromě pevného ukotvení v tradici mají i dar – charisma – zprostředkovat kontakt s nejhlubšími zdroji ducha i energie v člověku a přimět je k prospěšnému působení pro osobnost a její tvořivost. Jaký člověk, takové působení. Myslím, že nejsem sám, kdo má panu „rídícímu“ za co děkovat.
Odešel nám 13. dubna 2018 v nedožitých 97 letech.