Miloš Forman, válka, domov a sen
Domov
Zemřel Miloš Forman a jeho posledním přáním bylo, aby jeho ostatky byly uloženy na hřibitůvku ve městě Warren, stát Connecticut, na východním pobřeží USA. Český, dnes povětšinou bulvární tisk, se s plytkostí sobě vlastní ptá proč. Na tuto otázku mu jako životopisec Miloše Formana mohu dát hlubší odpověď. Miloši Formanovi se faktická podstata pojmu "domov" vytratila ze života už v jeho prvním desetiletí. Otce mu zatklo gestapo, když mu bylo osm let, maminku mu odvedli v deseti, oba rodiče pak zemřeli v nacistických koncentračních táborech. Vyrůstal u příbuzných na Kolínsku a Náchodsku, jeden čas cestoval s kočovnou divadelní společností bratra Pavla (snad z tohoto dědictví pramení i prvopočátek kočovného divadla, jež provozují jeho synové). Jeho jedinými trvalejšími "matkami" se stala internátní střední škola v Poděbradech a pražská FAMU. Poté, co se stal režisérem, měl tendenci se zabydlet tam, kde točil, opět v Kolíně, ve Zruči nad Sázavou, ve Vrchlabí. (Tehdy bylo ve zvyku točit filmy tak dlouho, že se za tu dobu k danému místu přilnout.) Tato vlastnost se mu pak hodila, když v letech 1967-1968 strávil rok mezi Prahou, Paříží, New Yorkem a Cannes - a pak víc než desetiletí mezi hotely USA, počínaje slavným "domovem nezaměstnaných umělců", hotelem Chelsea v newyorské kumštýřské čtvrti Greenwich Village. Když se na počátku 80. let poprvé podíval do Connecticutu, amerického státu velkého jako Středočeský kraj, a zjistil, že místní lesy mu připomínají lesy mezi rodnou Čáslaví, Poděbrady a Kolínem, že tu v zimě sněží a v létě tu tlumeným českým žárem hřeje sluníčko, našel zde (stejně jako malíř zdejší krajiny Eric Sloane, po kterém "podědil" svůj ranč) konečně pevnou půdu a dům. Znovu ocituji Zdeňka Mahlera, s nímž jsem se na těchto stránkách loučil před čtyřmi týdny: "Když jsme spolu v Connecticutu psali Amadea, měl tenkrát psy a z těch mu byl nejmilejší setr Mandy. Jenže Mandy se ztratila… A jednou Miloš přišel a říká: "Já sem se asi zbláznil, ale já jsem Mandy viděl. Pojď tam se mnou." Stáli jsme na břehu zmrzlýho jezera; v tý hloubce ležela Mandy, která zřejmě běžela po břehu, uklouzla, a ten led se pod ní probořil. Vytáhli jsme ji vidlema a ten den jsme už nepracovali. Druhý den ráno jsem se probudil a vidím, že Miloš někde sehnal lipku (ta je v Americe velice vzácná a drahá), zasadil ji a pod ní pohřbil Mandy. Slyšel jsem ho, jak zpívá hymnu a po tvářích mu tekly slzy. Ten pes a ta lípa a Kde domov můj. Však vy víte, že ty věci jsou strašlivě složitý a vynořujou se třeba uprostřed noci a na opačný straně Zeměkoule - a teprve tam dostanou svůj jasný význam…"
Stopař
Můj příběh s Milošem Formanem se odehrával výhradně na této straně Zeměkoule. Děda Vladislav Koloc pocházel od Máchova jezera, a ačkoli z tohoto kraje už v mládí odešel do Prahy, on i jeho potomci se na všechny své prázdniny vraceli do Starých Splavů, lázeňského městečka, kde maminka Miloše Formana Anna a jeho adoptivní otec Rudolf vlastnili penzion Ruth. Tam se obě rodiny ve 40. letech seznámily, a tam také vznikl legendární snímek patnáctiletého budoucího režiséra s mojí tehdy čtyřiadvacetiletou babičkou B. K. ve vlnách Máchova jezera na loďce Jola, který můžete vidět v záhlaví tohoto článku. Když se Miloš Forman po studiu a nastoupení své filmové kariéry v 60. letech této společnosti vzdálil, zaujal jeho místo jeho starší bratr, herec a malíř Pavel Forman (1920 - 2008). Ten ale v téže době, kdy jeho bratr Miloš odešel do USA, emigroval do Austrálie, a v naší rodině (konkrétně mým prarodičům a otci) po něm zbyl jen dar v podobě obrazu Máchova jezera a vzpomínky na společně strávenou premiéru Hoří, má panenko ve splavském letním kině. V něm jsem také, jako desetiletý, viděl poprvé Formanovy Vlasy a v tutéž hodinu se stal režisérovým fanouškem. Jeho filmy jsem pak do patnácti let svého věku několikrát zhlédl všechny.
Můj další život byl pak vlastně podivným osudovým "stopováním" Miloše Formana. V roce 1990 jsme se s rodinou přistěhovali do Zruče nad Sázavou, kde jsem na každém kroku potkával pamětníky slavného natáčení filmu Lásky jedné plavovlásky (jeho hlavní nehereckou hvězdou byl správce našeho domu Jindřich Riemer, který ve filmu hrál šéfa podnikové kapely). Studentská léta jsem pak strávil v režisérově rodné Čáslavi, kde moje sousedka, někdejší světová rekordmanka Jarmila Kratochvílová tehdy trénovala pozdější mistryni světa v běhu na osm set metrů, režisérovu příbuznou Lídu Formanovou (na niž jsme se se spolužáky chodili dívat na stadion ve Vodrantech). Žil tu ostatně i režisérův prasynovec Adam Forman, který se nedlouho předtím vrátil z USA s výstavou nádherných fotografií z newyorských ulic. Když pořádal vernisáž, byl jsem mu do nich vedením naší školy jako "kulturní vložka" vnucen já - se svými autorskými básněmi.
Sen
Poslední dějství tohoto příběhu je určeno snem. V roce 2014 jsem po letech strávených v jiné části Čech vyrazil do Čáslavi, s přítelkyní, která se mi svěřila, že její babička ve 30. letech 20. století absolvovala zdejší Evangelický učitelský ústav, kde byl jejím ředitelem ten, který dal Miloši Formanovi své jméno, Rudolf Forman. Den poté se mi zdál sen, ve kterém se v jedné ze tříd učitelského ústavu sešli otec se synem, zatímco za oknem se blýskala obloha od hořících petard ohňostroje. (Konec snu.) Začínal jsem tehdy psát knihu o jednom z Formanových kolegů a kvůli ní jsem se vydal za barrandovským historikem Pavlem Jirasem. Od něho jsem zjistil, že právě dokončuje fotografickou publikaci z režisérova života, do níž mu chybí foto z dob jeho jinošství. Na oplátku za poskytnuté info jsem mu do jeho knihy o MF daroval rodinnou fotku patnáctiletého režiséra na lodi Jola. Když kniha i s mou fotografií vyšla, pan režisér Forman mi skrze Pavla Jirase vzkázal, že za tuto dávno zapomenutou vzpomínku moc děkuje. Napadlo mě, že bych toho mohl využít a oslovit ohledně vzpomínky na jeho kolegu i Miloše Formana - ale velice dlouho jsem to odkládal. Až do chvíle, než se u nás v Hradci Králové před několika dny objevilo potulné Divadlo bratří Formanů s předpremiérou své nejnovější hry Deadtown (!). Považoval jsem to za znamení, že bych měl přestat marnit čas. V pátek večer jsem sedl k počítači a napsal Martině Formanové mail s prosbou, zda by mi mohla od manžela vyprosit pár vzpomínkových slov. Když jsem se ráno probudil a zapnul počítač, vlétly mi do očí tyto dvě věty: "Miloš Forman zemřel. Spojené státy zaútočily v Sýrii." Okamžitě si mi vybavil obraz mého snu, který ukazoval setkání otce se synem právě v den, kdy se za oknem odehrává ohnivý fajerverk…
Přijde mi velice niterně logické, že tato synchronní zpráva i mezní okamžik byly spojeny s životem režiséra, který ve válce ztratil své rodiče a natočil potom dvě z největších protiválečných děl v historii filmu, Vlasy a Goyovy přízraky, o nichž později řekl: "Scény, ve kterých napoleonští vojáci v ambici smést španělskou inkvizici začnou vraždit hůř, než ona, jsme točili v době, kdy prezident Bush zaútočil na Irák. Přísahám, že jsme to neplánovali." Těm, kdo se chtějí - namísto smrti - blíže setkat s životem velkého režiséra, mohu nabídnout své podrobné (a myslím, že i čtivé) šestidílné životopisné vyprávění "Miloš Forman - osud viděný zblízka", které jsme na stránkách Kulturních novin publikovali loni, k jeho 85. narozeninám...
1. díl: Zrod a válečné dětství nemanželského židovského dítěte
2. díl: Studium FAMU a "zakládání" čs. nové vlny
3. díl: Hoří, má panenko, emigrace, Taking off
4. díl: Od Přeletu přes kukaččí hnízdo po Vlasy
5. díl: Od Ragtimu po Amadea
6. díl: Od Valmonta do posledních dnů