Svatojánská postýlka
"V babiččině světnici jako v zahradě, kam se člověk obrátí, všude plno růží, rezedy, střemchy i jiného rozmanitého kvítí a mezitím celé náruče dubových listů. Barunka, Mančinka vážou kytice a Cilka vije velký věnec.“ (Božena Němcová: Babička)
Českým fenoménem a dosud v několika zdejších lokalitách je i přežívající zvyk stlaní svatojánské postýlky. Jde o velmi o lokálně omezený zvykoslovný jev, který se držel ještě ve druhé polovině 20. století v oblastech Podkrkonoší a v podhůří Jizerských hor a dříve zasahoval až do východních Čech, včetně lokalit někdejšího německého osídlení, přesahujíce dále i do Lužice až do Slezska.
Podle pověsti přišel svatý Jan putující světem k chudé ženě prosit o nocleh. Žena byla tak chudá, že neměla ani slámu a natrhala na loukách kvítí, a tím mu podestlala. Ráno jí svatý Jan nechal na kvítí ležet peníze. Tento zvyk se držel na severu Čech v oblasti hor a podhůří. Se stlaním květin pod stůl se nesetkáme při žádném jiném svátku. První zmínka o stlaní svatojánských postýlek pochází z roku 1846: „Toho dne trhají také kwětiny: kwítí swatojánské, rmen čili heřmánek a ouročník, dáwajíce je pod stůl, kdež musejí dwa neb tři dny zůstati, potom celý rok jich sužíwají pro všeliké nemoci lidí i dobytka.”
Církev se snažila všechny lidové nebo pohanské zvyky vysvětlit z církevního pohledu a nalézt dostatečný ekvivalent za lidové zvyky. Vysvětlení pro svatojánskou postýlku a stlaní kvítí bylo vcelku jednoduché. Přisuzovalo se tomu, jak Pánu Ježíši pokládaly zástupy na cestu ratolesti. „Mnozí rozprostřeli na cestu své pláště a jiní zelené ratolesti z polí!” Z toho podnětu je pak jasné, že se vítal i Jan Křtitel jako předchůdce Krista vystlanými květy, které byly uloženy pod stůl, na místo posvátné, chráněné ale i praktické.
Druhy sbíraných bylin nebyly přesně určené, musely být především léčivé. Patřila mezi ně hlavně třezalka, dále například divizna, kapradí, pupava, libeček. Léčivé byly např. květ černého bezu, dobromysl, horský jetel, chrpa modrá, jitrocel, mateřídouška, řebříček. Dělala se také směs z nasušených květů.
Tvar svatojánské postýlky byl většinou do čtyřúhelníku, ale dělaly se i věnce do tvaru vějíře, srdce, kruhu či písmena „J“. Přes květy se kladlo bílé plátno, na ně se kladly svaté obrázky. Nebo se na plátno dávaly talíře kvůli nadílce pro děti. Často se kolem dokola stolu přivazoval provázek a připevňovaly se na něj svaté obrázky anebo listy, např. jasanové.
Postýlka se stlala nejvíce pod stůl, stlala se do velkého kruhového síta. Existují však i zmínky, že se postýlka stlala i na jiná místa, například do rohu místnosti, na půdu a někde dokonce i před dům. Nebo je znám i jeden kuriózní případ stlaní postýlky na šlapadlo šicího stroje. Mohla se stlát i do ošatky.