Počteníčko: Plavba z Gazy do Egypta
Ze zápisků Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic o všem, co musel vytrpět při svém putování po Blízkém Východě, jež podnikl roku 1598.
Téhož měsíce 23. dne, okolo dvou hodin na den, přijeli pro nás turečtí marináři k břehu na bárce, a nás k lodí Caramusaly opodál na moři kotvemi se zdržující přivezli. Když jsme se do ní dostali, uhlédali jsme ji plnou lidu tureckého a arabského, tolikéž jejich žen a dětí, že nám sotva patron místečko v ní vykázati mohl, a to bylo, coby tři osoby leže směstnati se mohly, a nás bylo sedm poutníkův: tu každý může souditi, jak jsme se z tak malého prostranství radovati mohli. Mněť jest prvé na mysli až do té chvíle leželo ono první s vojáky z Benátek plavení, a za obtížné jsem je sobě pokládal: ale tuto byl bych polovici takového pohodlí rád přijal a na něm přestal, a více jsem na ně nespomínal. Un fatto desmentiga l' altro.
Lodí Caramusala byla dosti veliká, však po vrchu nezabedněná a nepřikrytá jako lodí veliká. Měla tři veliké plachty a dvě bárky přivázané; marinářův na ní bylo do dvanácti, tak ošatěných pacholíkův, jako jsem o Arabech při vypsání hory Quaranteny v prvním dílu položil, totiž že byli nazí a bílí co cikáni: pravá cháska od Žamberka.
Mezi tím ten celý den na té lodí státi jsme musili a na vítr očekávali, dobrou vůli sobě činíc s potravami nakoupenými, za jiné nedržíce, nežli že se na druhý den do Damiáty dostaneme; a také abychom těm pohanům laskominy udělali, zhojna jsme sobě vedli, až jsme všecko do večera (krom něco biskotův) vytrávili.
Okolo druhé hodiny na noc rozkázal patron kotve vytáhnouti a všecky plachty spustiti, a tehdáž jsme se ve jmenu božím od země linuli a tu celou noc dobrým větrem plavili.
Ráno 24. dne ještě jsme zemi Svatou viděli, proto že jsme se k polední straně jako vedlé země dávali. Potom se vítr obrátil k půlnoční straně a nás dále na moře vehnal, tak že jsme již o polednách země neviděli; a po té se vítr pomalu utišil, že jsme na jednom místě stáli. Před večerem povstal vítr k naší cestě příhodný, ale zas po některé hodině v noci až do rána se utišil.
Dvacátého pátého dne počal zas dobrý vítr váti až do nešporů, ale potom až do noci ticho bylo. Po půlnoci do rána pozdvihl se zase a drahně cesty nám ukrátil.
Dvacátého šestého dne od rána až do poledne ticho bylo, potom na ostatek toho dne a přes celou noc dobrý vítr byl. Dvacátého sedmého dne, když svítati počalo, poručil patron plachty spustiti a svinouti, i jednu kotev do moře pustiti, proto že nás vítr blízko k zemi byl přihnal, kteráž nám byla po levé straně mezi východem a polednem; nám pak bylo velmi vděk, nejináč myslíce, nežli že již konec našeho plavení bude a ta země že Egyptem jest. Ale zmýlila nás naděje, neb jsme tu státi musili, až by nás jiný vítr nežli ten, jímž jsme dolů sjeli, na moře výš vynesl. Po hodině rozpustili jednu plachtu, a malým větříkem jsme se plavili; po té zas zastavili a kotev do moře vrhli, až do nešporu odpočívajíce. Potom jsme se plavili až do noci, a přes celou noc stáli.
Dvacátého osmého dne ráno na usvitě marináři vytáhše kotev, všecky plachty rozpustili; i plavili jsme se dobrým větrem. Když bylo okolo snídaní, zahlídli jsme věže od Damiáty. Pročež Turci a ta jiná chasa hlavy své obyčejem svým k zemi sklonili a modlitby své říkali; my poutníci také jsme pánu bohu z šťastného od těch bíd, v nichž jsme pod uši tehdáž vězeli, vysvobození děkovali. Nebo v pravdě větší jsem nouze v těch málo kolikas dnech mezi těmi pohany zkusil, nežli na vší předešlé i budoucí cestě. Místečko jsme těsné měli, ležeti jsme v něm nemohli, ale sotva jsme sedě spali. Smradu od nečistot lidských, zvláště od těch, kteříž moři nezvyklí, všecky útory slabé a průduchy otevřené měli, okolo nás ze všech stran nečistili a neřád dělali, tak žeby nebylo divu, aby sobě člověk byl všeho nezošklivil a nemoci nedostal. Ale což bylo činiti, nežli trpěti. Pacienza es el mejor remedio a qualquier dolor. A jakož jsme prvního dne všecky potravy naše pojedli a je té chásce toliko ukázali, byli jsme zase perně od nich pomštěni. Nebo nerci-li jídla žádného, krom biskotů, ale za dva dni ani nápitku vody jsme neměli, z každého napití Turkův jsme prositi musili; někdy jí nám dali, a to smradlavé, které sami nechtěli, a někdy i té nám uděliti se zbraňovalí, že jsme, jak Vlaši říkají: El muro al seco, d'uno che magna senza bevere, „bez vápna na sucho stavěti musili.“ Pročež jsme se jim zase dosti v zuby nahleděli, vedlé přísloví: Tu guardi per dritto, come fanno le ocche le verze, totiž: „přímo, co husi na zelí, na ně hleděli,“ a našemu nákupčímu z takového nás opatření dobře na zuby žehnali. Ty biskoty nám někdy k lepší zvůli pomohli, když jsme je za několik cibulí aneb něco jiného vyměnili, tak že jsme je tehdáž za zvláštní lahůdky jedli, a mála vody s zahražením nosu pro její smrad se napili, majíc v čas nouze dobře zažívací žaludek: bon budello, cioé a deggiuno.
Tehdáž jsme bolestí žaludka často trápeni byli, i za pravé dali, co onen Diphilus apud Gregorium Gyraldum o ní píše
Ventre verecundum minus est nil, nil mage ventre
Importunum, is vel mediis in luctibus urget
Et memores jubet esse sui, cogitque jubendo.
Nic nestydatějšího nad břich není,
Nic nevhodnějšího, neb se vždy mění;
A jak u prostřed bolestí nás rmútí,
Tak v každý čas pamět na se mít nutí.
Byť mu se pak chtěl kdo časem opříti,
Chtěj, nechtěj musí svůj poklus uzříti;
Byť jej pak chtěl i zavázati časem,
Však musí bezděk v stranu vrci pasem.
K tomu ti lotrovští marináři nelitostivě s námi zacházeli, a obzvláštně v noci někdy ledačíms na zapřenou na nás hodili, nohami po nás šlapali, námi jako psy strkali; a jedné noci vylezl jeden z nich nahoru do koše a naschvále na nás veliký skřipec, jakéhož u nás k stavení a jiným potřebám užívají, do několika liber ztíži spustil, tak že mezi nás upadl a mého hřbetu zasáhl, a však božím řízením žádného škodně neuhodil; pročež jsem zkřikl a více se lekl toho nebezpečenství, z něhož mne pán bůh vytrhl. Neb jest věc jistá, že koho by byl udeřil, byl by tu na místě zůstati aneb o některý úd přijíti musil. Ale jakž se říká: máš-li škodu, o posměch se nestarej, to též ti lotři prokazovali: toliko se nám smáli a posměšným na nás Christiano voláním nám utrhali, že ačkoli jsme v strachu a moci jich byli, dosti jsme na sobě znáti dávali, že bychom se jim zase, kdyby nás více bylo, uměli odplatiti. Pacienza muchas vezes injuriada, torna se enira. Ale o tom nechť jest za dosti povědíno.
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic: Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii. Kapitola O plavení se našem z země Svaté až do Egypta k městu Damiáta. Praha, 1854.