Kultura a umění Kultura

Tichý hrdina ještě žije aneb Proč je důležité točit dokumentární filmy

Foto z filmu

Mírně osobní recenze dokumentárního filmu o Borisi Šlechtovi Obrazy, pohádky a sny.

Borise Šlechtu, jednoho z posledních renesančních mužů této země, znám osobně 15 let – a 5 let s ním žiju v témže bloku. Jeho výraznou postavu s plnovousem – a dnes už i s francouzskou holí, které říká Jeanette – zná snad každý Královéhradečák. Jen málokdo ale tuší, co všechno tento tichý muž v životě dělal a dosud dělá. Sám jsem se více o tom člověku, který kdykoli mě potkal, vždy mi líčil spíše své nekonečné hrabalovské zážitky („…a tak jsem celej ten pobyt v tom strašným pařáku v australským Severním teritóriu proležel s ledem v hubě a ve vaně se studenou vodu!“) dozvídal pomalu, od příznivců jeho vlastnoručně napsaných, ilustrovaných a samovázaných knížek, anebo od jeho žáků, pro něž těsně po okupaci roku 1968 (částečně proto, aby jim dokázal, že vinen není národ a jeho kultura – ale politika) založil filmový klub, který se zabýval i kinematografií sovětských národů. (Dnes, kdy se zvedá nová vlna rusofobie, bychom se člověkem, který své křestní jméno dostal po předcích své staré české obrozenecké rodiny, mohli inspirovat…)

Až profilový film Obrazy, pohádky a sny nejrůznějšími cenami ověnčené nejmladší krve české dokumentaristiky Patrika Ulricha, mi dodal strukturu, do níž jsem mohl doplnit své střípky, abych měl ucelenou představu o životě čerstvého osmdesátníka Borise Šlechty. Film mi především přinesl údiv. Osobnost mojí slabé psychické konstituce těžko uvěří, že člověk, kterému už v osmi letech hrozila smrt z rukou SS, který jako loutkář a loutkoherec musel „odejít od fochu“ po fatálním zranění ruky, který léta musel dýchat za dva, když se staral o těžce nemocnou ženu, s níž žil třicet let a již ztratil v pouhých šestačtyřiceti letech, ale který se přesto zvládl postarat o čtyři děti, z nichž jedno mu bylo v dospělém věku úkladně zavražděno – že i se všemi těmito boji na zádech dokázal být ještě profesionálním výtvarníkem, ilustrátorem, knihařem, loutkohercem, činohercem divadelním i rozhlasovým, ale i amatérským malířem, spisovatelem a básníkem. Film Patrika Ulricha (a jeho týmu složeného hlavně z jeho bývalých spolužáků z písecké FAMO) mi však díky pronikavému reportérskému talentu svého autora na mou němou otázku dokázal odpovědět tím, že přiměl respondenta, aby kromě svého stálého hanťovského monologu (který Bohumil Hrabal charakterizoval „obchází kolem a kolem, ale dovnitř se ještě nedostal“) odhalil jádro svého životního příběhu. Ten vypráví o nadaném muži, jenž patří mezi dnes už velmi vzácné jedince, pro které umění nikdy nebylo zaměstnáním pro výdělek, ale záštitou a záchranou. To na sebe prozradil, když vyprávěl, jak kdysi cenzorovi, který se ho ptal, proč maluje právě surrealistické obrazy, odpověděl prostě: „Já nevim. Protože to prostě musim malovat.“ Anebo když vzpomínal na rozhlasovou spolupráci s Františkem Filipovským slovy: „Filipovský měl ten pocit jako já – tu radost z toho, co děláme. Já nechci dělat umění, mě umění štve. Já chci dělat lidem radost.“ Obohacením dnešního diváka, odkojeného otupujícím expresionismem všeho druhu jsou pasáže filmu, v nichž umělec vypráví, že přestože je chlap jako každý jiný, vždycky vnímal, že nejdůležitější a nejsilnější jak v umění, tak v životě není „konzumace“, ale pocit – i lekce vnímání, během nichž třeba na nádraží vysvětluje, jak se pozná, která lokomotiva je samčí a která samičí. Jak vzdálený je člověk tohoto typu dnešnímu „trhu s užitým uměním“ zase prokázal, když prozradil: „Nemůžu vidět nemocnou knihu. Proto jsem opravoval knihy pro knihovnu zadarmo.“

Když jsem Borise Šlechtu poznal, už nebyl loutkářem, loutkohercem, ba ani divadelním hercem (ačkoli právě v té době natočil s Karlem Kachyňou televizní inscenaci Otec neznámý aneb Cesta do hlubin duše výstrojního náčelníka) a svými výtvarnými úspěchy se doma „chlubil“ tak, že když se jeho vnuk vrátil ze školního výletu do Muzea loutkářských kultur, řekl dědovi: „Představ si, že tam psali o pánovi, který se jmenoval stejně jako ty!“ Tehdy renesanční muž v důchodu Boris Šlechta pomáhal v antikvariátu a fyzickou kondici si udržoval tím, že chodil ze středu města nakupovat do periferních velkoobchodů, o nichž mu přátelé řekli, že je v nich velká sleva. Až z filmu jsem se dozvěděl, že v téže době uspořádal v pardubickém divadle svou profilovou výstavu s názvem „Šlechta opět v Pardubicích“, kterou komentoval slovy: „Mám dvojnásobně modrou krev: šlechtickou a železničářskou…“ Jen ti, kteří znali a znají realitu jeho každodenního života, si kromě téže kvality v Borisových obrazech užijí jistý jemný satirický tón i v názvu výstavy a těchto slovech…

Co dodat? Je pěkné a chvályhodné, že k vytvoření portrétu muže, který po celý svůj život oč víc tvořil, o to míň se mediálně prosazoval, se spojily takové veličiny jako Český literární fond, Česká televize (v níž proběhla premiéra dokumentu), Pardubický kraj nebo Jan Svěrák – což je ze všeho nejspíš zásluha renesanční osobnosti autora filmu Patrika Ulricha (který si k němu kromě scénáře a režie po chaplinovsku napsal i hudbu) a v posledním případě nejspíš i autora jeho střihu Františka Svěráka, který kromě toho, že je respondentovým kolegou, loutkohercem filmu Kuky se vrací, je i synem jeho režiséra.

Tato chvályhodnost je zdvojnásobena tím, že Boris Šlechta v kontextu vraždy svého syna v dokumentu řekl režisérovi i následující slova, která výše vypočtené kulturní veličiny tohoto státu jistě neslyšely rády: „Asi čtrnáct dní před tím mi řekl: Tati ty jsi samá demokracie. Tohleto je ale mafie – a kdybych pětinu toho co o nich vím, řekl, tak mě musej zavraždit. Závěr si udělej sám. Já nevím, jak to bylo, a radši o tom ani nepřemýšlím…“

Nechci však čtenáře této recenze vzácného filmu o muži, který čím je jemnější, tím je silnější, na konci rozladit. Myslete si, že výše nebyla řeč o konkrétní zemi a jejích lidech, ale o pekle a čertech některé z loutkových komedií Borise Šlechty. A podívejte se onen na film, jímž kromě autora provází (a zdravě tím zlehčuje tíhu některých vyprávění) i respondentovo druhé já: ďáblík Bubulus. Není dlouhý a visí zde.

Obrazy, pohádky a sny. Regioprogram, 2017. Scénář, režie a hudba: Patrik Ulrich. 26 minut.